Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti PTÁČEK - pozemní stavby s. r. o., sídlem Podvalí 629, Kojetín, zastoupené Mgr. Jaroslavem Marténkem, advokátem, sídlem Slavíčkova 827/1a, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 32 Cdo 4635/2016-434 a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. června 2016 č. j. 7 Cmo 165/2015, 7 Cmo 48/2016-408, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Vangelise Simu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví identifikovaných usnesení Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") tvrdíc, že jimi došlo k porušení jejího práva vlastnit majetek, čímž došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 17 odst. 1 a 2 Všeobecné deklarace lidských práv. Též namítá porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, když obecný soud v její věci porušil zásadu vázanosti ústavním zákonem a zákonem ve smyslu čl. 95 Ústavy a k porušení čl. 13 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z přiložených rozhodnutí vyplývá, že u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") se stěžovatelka žalobou v řízení vedeném pod sp. zn. 11 Cm 63/2009 domáhala vůči vedlejšímu účastníkovi zaplacení částek 3 571 392 Kč a 410 514 Kč, a vedlejší účastník požadoval po stěžovatelce vzájemnou žalobou zaplacení částky 132 492 Kč. Nároky obou účastníků měly vzniknout v jejich právním vztahu ze smlouvy o díle na výstavbu hotelu Olympia Kopřivnice. Po provedeném dokazování vydal krajský soud dne 10. 12. 2014 rozsudek č. j. 11 Cm 63/2009-332, jímž uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce částku 3 314 797 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 256 595 Kč s příslušenstvím a částky 410 514 Kč žalobu zamítl (výrok II), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 324 743 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV. - VI.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 4. 11. 2015 č. j. 11 Cm 63/2009-388 zamítl vzájemný návrh vedlejšího účastníka a uložil mu povinnost zaplatit náklady řízení. Vyhovující výrok I. krajský soud odůvodnil existencí nedoplatku ceny provedeného díla a vyhovující výrok III. představoval část smluvní pokuty za pozdní předání díla po zápočtu smluvní pokuty za pozdní úhradu ceny díla; zbývající uplatněné nároky (včetně nároku, o kterém rozhodl doplňujícím rozsudkem) neshledal důvodnými.
3. Proti výrokům I., IV., V. a VI. rozsudku krajského soudu a proti doplňujícímu rozsudku podal vedlejší účastník odvolání, na jehož základě vrchní soud usnesením ze dne 14. 6. 2016 č. j. 7 Cmo 165/2015, 7 Cmo 48/2016-408 napadené výroky a doplňující rozsudek zrušil, protože dospěl k závěru, že řízení před krajským soudem je postiženo vadami spočívajícími v postupu soudu při dokazování, přičemž důsledkem tohoto vadného postupu je nesrozumitelnost a tedy nepřezkoumatelnost obou rozsudků.
4. Stěžovatelka v souladu s poučením vrchního soudu podala proti jeho usnesení dovolání a současně i ústavní stížnost.
5. Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost usnesením ze dne 19. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 2673/16 odmítl pro její nepřípustnost.
6. Předpoklad přípustnosti dovolání spatřovala stěžovatelka ve skutečnosti, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva dosud v rozhodovací praxi neřešené, a to otázky aplikace § 212 občanského soudního řádu ohledně rozsahu projednání věci v odvolacím řízení. Nejvyšší soud konstatoval, že vrchní soud otázku výkladu § 212 občanského soudního řádu posoudil v souladu s ustálenou judikaturou a objasnil stěžovatelce, že když v dané věci nešlo o žádný z případů vypočtených v § 212 větě druhé písm. a) až d) občanského soudního řádu, projednal vrchní soud věc v mezích, ve kterých se vedlejší účastník domáhal přezkoumání rozhodnutí krajského soudu.
Připomenul, že stěžovatelka měla možnost napadnout výroky II. a III. rozsudku krajského soudu odvoláním, protože tak ale neučinila, nelze tyto výroky přezkoumat, neboť na ně nedopadaly suspenzivní účinky odvolání. Výroky II. a III. rozsudku krajského soudu nabyly právní moci, jelikož nebyly napadeny odvoláním. Dále zdůraznil, že důvody, pro které vrchní soud zrušil rozsudky krajského soudu, nemohou zasáhnout do již pravomocných výroků; vrchním soudem konstatované vady řízení způsobující nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu nezakládají vzájemnou závislost výroků odvoláním napadených s výroky odvoláním nenapadenými (a s odkazem na komentářovou literaturu charakterizoval "závislost" výroků a demonstroval ji notorickými příklady).
Z těchto důvodů shledal Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky nepřípustným, a tudíž ho usnesením ze dne 29. 11. 2016 č. j. 32 Cdo 4635/2016-434 odmítl.
7. Stěžovatelka, po formulaci tvrzení o porušení základních práv (viz sub 1.), sděluje, že s ohledem na složitost a na ni vázanou dobu trvání řízení respektovala rozhodnutí krajského soudu, nenapadala ho odvoláním a uloženou platební povinnost splnila. Rozhodnutí vrchního soudu považuje za překvapivé a zdůrazňuje, že bylo vydáno s odůvodněním, že je předchozí řízení postiženo vadami při provádění dokazování, jejichž důsledkem je nesrozumitelnost a tedy nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Je přesvědčena, že za tohoto procesního stavu nebyl vrchní soud při projednání věci vázán rozsahem odvolání vedlejšího účastníka a měl rozhodnout o zrušení všech výroků rozsudku krajského soudu, tj. za použití úpravy § 212 občanského soudního řádu měl zrušit i ty výroky, které odvoláním napadeny nebyly; dodává, že se tohoto postupu domáhala již při jednání konaném před vrchním soudem. Stěžovatelka dovozuje, že pokud napadené usnesení stojí na konstatování nesprávného hodnocení povahy, rozsahu a obsahu smluvního vztahu stran sporu, kdy měly být vztahy stran upraveny také obchodními podmínkami, je jejich vztah oproti obsahu smlouvy odlišný, tudíž nemohly být ponechány v platnosti výroky II. a III. rozsudku krajského soudu, neboť ten vychází právě z úpravy smlouvy o dílo. V závěru vyjádřila názor, že za uvedeného stavu hodnocení rozsudku krajského soudu vrchním soudem byly všechny jeho výroky vzájemně závislé, protože vycházely z jednoho smluvního vztahu stran sporu, z jednoho procesního postupu dokazování, resp. ze shodných důkazů a z dokazování, ke kterému je konstatována nesrozumitelnost.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25.
9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí. Žádné z takových pochybění Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
10. Základ stěžovatelčiny argumentace tvoří problematika mezí odvolacího přezkumu (§ 212 občanského soudního řádu). Již z tohoto hlediska je zřejmé, že stěžovatelka (byť se snaží dát svému pohledu na tuto problematiku ústavněprávní konotace) staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší (viz bod 9.). Ústavní soud akcentuje uplatnění dispoziční zásady, která ovládá celý civilní sporný proces, v odvolacím řízení, na jejímž základě odvolací soud zásadně přezkoumává rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu odvolání - tzv. kvantitativní stránka odvolání (maxima ne eat iudex ultra petita partium aut breviter ne ultra petita).
Výjimky z vázanosti rozsahem odvolání stanoví zákon a s ohledem na skutečnost, že představují omezení dispoziční zásady, je třeba jejich interpretaci provádět bez rozšiřujícího přístupu. Pokud stěžovatelka namítá závislost jednotlivých výroků obsažených v enunciátu rozsudku krajského soudu, konstruuje tuto závislost nikoliv na vztahu mezi samotnými výroky, ale na totožnosti právního důvodu jejich vzniku (závazkový vztah mezi účastníky) a na totožnosti procedurálních postupů při jejich zjišťování.
Právě takový přístup by představoval nepřípustné uplatnění extenzivního výkladu; naopak, přístup obecných soudů (viz zejména odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu na s. 2, předposlední odstavec) plně koresponduje všeobecně přijímanému chápání této problematiky. Pokud obecné soudy postupovaly v souladu s ním, nemohly zasáhnout do stěžovatelčina práva na soudní ochranu. Ústavní soud ještě dodává, že bylo plně na rozhodnutí stěžovatelky, v duchu zásady vigilantibus iura scripta sunt, zda proti výrokům v její neprospěch podá, nebo nepodá odvolání.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2017
Jan Filip v. r. předseda senátu