Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., zastoupeného JUDr. Martinem Klimem, advokátem, sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. listopadu 2018 sp. zn. 8 To 394/2018 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 2. října 2018 sp. zn. 90 T 162/2015, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností, vycházející z čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V původním řízení Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 17. 5. 2016 č. j. 90 T 162/2015-127 stěžovatele uznal vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a odsoudil ho podle § 62 odst. 1 tr. zákoníku a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře dvou set dvaceti hodin.
3. O odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 16. 8. 2016 č. j. 8 To 320/2016-166 tak, že je podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.
4. Stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 1. 2017 sp. zn. 6 Tdo 1727/2016 podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl coby podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.
5. Ústavní stížnost stěžovatele proti těmto rozhodnutím Ústavní soud usnesením ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 1024/17 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
6. Městský soud nyní posuzovanou ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení podle § 283 písm. d) tr. řádu za použití § 278 odst. 1 tr. řádu zamítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dány nejsou, jelikož skutečnosti a důkazy, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nemohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.
7. Krajský soud touto ústavní stížností rovněž napadeným usnesením instanční stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení městského soudu podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl; přisvědčil přitom odůvodnění napadeného rozhodnutí.
8. Stěžovatel soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" skutečností a důkazů, za něž pokládá především kamerové záznamy a výpověď svědka M. K. Tyto důkazní prostředky by podle stěžovatele vedly k zjištěním ohledně jeho "přítomnosti či nepřítomnosti" na věži číslo sedm a "otevření či uzavření" poklopu této věže, které by se odlišovaly od závěrů soudů v původním řízení. Uvádí, že soudy v původním řízení dovodily, že byl přítomen napadení poškozeného, na podkladě služebního záznamu vyhotoveného prap. H., avšak z kamerového záznamu vyplývá, že se v rozhodné době nacházel buď v kanceláři vycházkářů, nebo na nástupní eskortě, přičemž dle záběrů kamerového systému odešel na místnost eskorty, odkud byl přivolán vysílačkou k věži č. 7. Vzhledem ke vzdálenosti mezi dveřmi chodby a věží č. 7 nemohl skutkový děj proběhnout tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku. Stěžovatel polemizuje se závěry soudů, že tato tvrzení měl uplatnit již v původním řízení, a označuje argumentaci soudů za nedostatečnou. Určující podle stěžovatele není to, proč nebyly dané důkazy uplatněny v původním řízení, ale otázka, zda vedou k novým poznatkům, které by mohly odůvodnit jiný výsledek řízení.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Ústavní soud je v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby povolán k ochraně ústavnosti, nikoliv ke kontrole "běžné" zákonnosti [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] a nepřezkoumává pouhou správnost výkladu a použití podústavního práva soudy. Do jejich činnosti zasáhne jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody, které mu garantuje ústavní pořádek.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Obdobné zásady se vztahují i na rozhodnutí týkající se obnovy řízení. V řízení o návrhu na povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba vzít v úvahu, že navrhovatel je osobou již pravomocně odsouzenou a že základní záruky spravedlivého trestního procesu musely být uplatňovány již v řízení vedoucímu k jeho pravomocnému odsouzení (respektování těchto garancí se podává z usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1476/13 ). Na úrovni zákona jsou předpoklady zásahu do principu právní jistoty v trestních věcech pravomocně skončených upraveny v § 277 a násl. tr. řádu o obnově řízení. Posouzení otázky, zda vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé a způsobilé přivodit důsledky podle § 278 odst. 1 tr. řádu, je výlučnou záležitostí (obecných) soudů, nikoliv Ústavního soudu.
13. Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy se relevantně vypořádaly se stěžovatelem předestřenou argumentací ve prospěch obnovy řízení. V rámci svých usnesení náležitě vysvětlily, z jakých důvodů nelze jeho návrhu na obnovu řízení vyhovět a proč nejsou splněny podmínky stanovené v § 278 odst. 1 tr. řádu.
14. Novými skutečnostmi mohou být pouze skutečnosti soudu v původním řízení neznámé, které však již v době vydání rozhodnutí existovaly a teprve později vyšly najevo. Novou skutečností může být pouze objektivně existující jev, který v téže věci nebyl důkazem, ale může mít vliv na zjištění skutkového stavu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03
(U 20/33 SbNU 417)]. Nelze také v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu § 278 odst. 1 tr. řádu, což znamená, že soudy musí při projednávání návrhu na obnovu řízení vždy zkoumat, zda jsou předkládány nové skutečnosti či důkazy, které jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, respektive jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 tr. řádu [shodně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04
(U 19/33 SbNU 409)].
15. Stěžovatel má za to, že důvody pro obnovu řízení byly dány, když nesouhlasí s tím, jakým způsobem soudy hodnotily jím předestřenou kritiku závěrů o tom, zda k fyzickému napadení poškozeného došlo v jeho přítomnosti, jakož i skutečností tomuto incidentu bezprostředně předcházejících, podaných v původním řízení, která měla představovat hlavní důvod pro povolení obnovy řízení.
16. Městský soud vyhověl návrhu stěžovatele a vyslechl v rámci veřejného zasedání svědka J. D., který však nové poznatky nepředestřel, což ani stěžovatel nezpochybňuje.
17. Soudy nepřistoupily k předvolání svědka M. K., a to s ohledem na obsah úředního záznamu o jím podaném vysvětlení, který byl v souladu s trestním řádem proveden v původním řízení, přičemž stěžovatel nenavrhl osobní výslech jmenovaného svědka v hlavním líčení.
18. Soudy se zabývaly i stěžovatelovou argumentací ohledně kamerových záznamů, městský soud je ve veřejném zasedání přehrál, přičemž ani z tohoto důkazního prostředku podle soudů nevyplynula zjištění, která lze označit za podstatná v řízení o návrhu na povolení obnovy.
19. Obsahovým těžištěm jeho argumentace tak jsou toliko výhrady proti způsobu vedení jeho původního procesu a zde dosaženým dílčím závěrům, které však pro výsledek původního řízení směrodatné nebyly; relevantní tudíž z hlediska předmětu řízení obnovovacího podle § 282 a násl. tr. řádu být nemohou.
20. Dlužno zaznamenat, že stěžovatel sice dovozuje, že soudy v původním řízení neprovedly dokazování v potřebném rozsahu, avšak neuvádí, jaké okolnosti bránily požadovat doplnění dokazování již v tomto procesním rámci (existence kamerových záznamů stěžovateli i soudům byla známa). Ústavní soud v usnesení ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 1024/17 stěžovateli ostatně vytkl, že v odvolacím řízení nenavrhl doplnění dokazování (zejména o výslech poškozeného) způsobem, o němž nevzniká pochybnost, ale přednesl svoje výhrady s vysvětlením vyložitelným tím způsobem, že doplnění dokazování ponechává na úvaze odvolacího soudu; za připomenutí stojí též obecně uznávaná zásada vigilantibus iura scripta sunt [srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 263/06 , ze dne 16. 5. 2006 sp. zn. II. ÚS 264/06 , ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 370/06 , ze dne 28. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 472/06 , ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 596/07 , ze dne 7. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 434/08
(U 4/49 SbNU 655), ze dne 6. 11. 2008 sp. zn. III. ÚS 1857/08 a ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2461/09 ].
21. Podstatou ústavní stížnosti je pokračující polemika stěžovatele se soudy na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby jeho tvrzení mohla být hodnotitelná jakožto skutkově "nová" ve smyslu citovaného § 278 odst. 1 tr. řádu; závěry soudů nejenže nelze identifikovat s excesem či svévolí, ale nadto očividně platí, že obě rozhodnutí jsou přiléhavě (logicky a srozumitelně) a věcně obhajitelně odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, již stěžovatel vznesl) vyčerpány.
22. Sluší se opětovně zdůraznit mimořádný charakter prostředku nápravy skutkových vad pravomocného rozsudku, který představuje řízení o povolení obnovy řízení. Postup nalézacího soudu tak byl v souladu s účelem tzv. obnovovacího řízení, neboť v tomto řízení je třeba vyhodnotit nejen to, zda navrhovatelem předkládané důkazy či skutečnosti byly či nebyly soudu v původním řízení známy, ale je rovněž nutno posoudit význam (procesní potenciál) takových důkazů z hlediska uvažovaného obnoveného řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 1399/14 ). Řečené se uplatní ve vztahu k dalším tvrzením, která stěžovatel v návrhu na povolení obnovy předestřel stran jeho vědomosti o fyzickém napadení poškozeného.
23. Ústavní soud tedy nemá důvod závěry městského soudu a také krajského soudu jakkoliv věcně přehodnocovat. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry soudů totiž nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
24. Za pochybení nelze rovněž označit okolnost, že stížnostní soud podrobněji rozvedl či zdůraznil ústavně konformní závěry soudu prvostupňového. Takovým postupem nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti trestního řízení.
25. Ústavní stížností napadená rozhodnutí nekolidují ani se stěžovatelem - převážně jen v obecné rovině připomínanou - judikaturou Ústavního soudu.
26. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu