Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatele E. P., t. č. Vazební věznice a Ústav pro výkon zabezpečovací detence Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Michalem Urbanem, advokátem, sídlem Polská 936/2, Praha 2 - Vinohrady, proti jinému zásahu spočívajícímu v nečinnosti Městského soudu v Praze v trestní věci vedené pod sp. zn. 73 T 3/2024, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že nečinností Městského soudu v Praze v uvedené trestní věci byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále Ústavní soud žádá, aby městskému soudu zakázal svou nečinností pokračovat v porušování jeho práv a svobod a přikázal mu obnovit stav před porušením ústavně zaručených práv, tedy neprodleně propustit stěžovatele z vazby na svobodu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že městský soud usnesením č. j. 73 T 3/2024-4881 ze dne 14. října 2024 zamítl návrh stěžovatele na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a stěžovatel byl ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Proti usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 15 To 1/2025-4995 ze dne 14. ledna 2025 zamítl jako nedůvodnou.
3. Stěžovatel namítá, že přestože proti usnesení městského soudu podal stížnost již 17. října 2024, městský soud ji předložil vrchnímu soudu až 6. ledna 2025. Uvádí, že usnesení vrchního soudu, jímž byla stížnost 14. ledna 2025 zamítnuta, bylo městskému soudu doručeno 16. ledna 2025 a městský soud je jemu a jeho obhájci doručil 20. ledna 2025. Z toho dovozuje, že o jeho stížnosti bylo rozhodnuto až za tři měsíce od okamžiku, kdy bylo o prodloužení vazby rozhodnuto soudem prvního stupně. Má za to, že navíc uplynuly více než tři měsíce od okamžiku, kdy soud prozkoumával vazební důvody a bylo naposledy rozhodnuto o dalším trvání vazby stěžovatele. Podle jeho názoru tak měl být propuštěn, neboť nebyla dodržena lhůta vyplývající z § 72 odst. 1 trestního řádu. Tvrdí, že městský soud nerespektoval zásadu vyplývající z § 2 odst. 4 trestního řádu a svou nečinností se dopustil porušení jeho základních práv.
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.
5. Ústavní stížnost nepochybně směřuje výhradně proti nečinnosti městského soudu. Není z ní však jednoznačně zřejmé, zda stěžovatel za procesní úkon, s jehož provedením by měl být podle něj městský soud v prodlení, považuje úkon předložení jeho stížnosti k rozhodnutí vrchnímu soudu, anebo přímo úkon jeho propuštění na svobodu. Ústavní soud i přes toto nejasné vyznění ústavní stížnosti nepovažoval za potřebné vyzývat stěžovatele k jejímu doplnění, neboť ústavní stížnost vyhodnotil jako nepřípustnou v obou případech.
6. Stěžovatel totiž ani u jednoho ze zásahů nevyužil (resp. ani netvrdí, že by využil) možnost postupu podle § 174a zákona o soudech a soudcích, tedy podat návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Využití této možnosti je nezbytným předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti proti zásahu nečinností soudu [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2427/11
ze dne 15. února 2012 (N 33/64 SbNU 349), sp. zn. I. ÚS 1549/11
ze dne 23. dubna 2015 (N 83/77 SbNU 197) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 2401/13
ze dne 24. září 2013 či
sp. zn. II. ÚS 492/15
ze dne 10. června 2015]. Ústavní soud se takto již v minulosti vyjádřil i přímo ohledně tvrzeného prodlení (nečinnosti) s úkonem - propuštění osoby z vazby na svobodu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 632/16
ze dne 7. dubna 2016).
7. Ústavní soud jen pro úplnost považuje za důležité upozornit, že stěžovatelem tvrzená liknavost městského soudu s předložením jeho stížnosti vrchnímu soudu neměla za následek materiální porušení povinnosti obecných soudů periodicky přezkoumávat existenci podmínek vazby. Podle § 72 odst. 3 trestního řádu musí soud po podání obžaloby postupovat přiměřeně podle § 72 odst. 1 trestního řádu, tj. nejpozději každé tři měsíce od právní moci předchozího rozhodnutí o vazbě musí rozhodnout o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští. Zákon nestanoví žádnou konkrétní lhůtu, ve které by stížnostní soud měl rozhodnout o stížnosti podané proti vazebnímu rozhodnutí, ovšem obecně platí, že vazební věci musí být rozhodnuty bez zbytečného odkladu (srov. AUGUSTINOVÁ, P. In DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, s. 599).
8. Ústavní soud nehodlá na tomto místě výkladem dovozovat určitou konkrétní lhůtu, ve které musí stížnostní soud rozhodnout o stížnosti podané proti vazebnímu rozhodnutí. Lze však vyjít z toho, že smysl § 72 odst. 1 a odst. 3 trestního řádu spočívá v periodickém rozhodování o dalším trvání vazby, což představuje jeden z nástrojů, jehož nepochybným účelem je přispět ke zrychlení vazebního řízení (srov. např. ŠÁMAL, P., RŮŽIČKA, M. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 829). Jestliže tedy trestní řád tuto periodicitu stanoví zpravidla ve lhůtě tří měsíců, lze konstatovat, že pokud stížnostní soud rozhodne do tří měsíců od vydání usnesení soudu prvního stupně, je princip periodického přezkumu vazebních podmínek z materiálního hlediska zachován (nelze současně přehlédnout, že stížnostní soud rozhoduje podle stavu ke dni svého rozhodnutí).
9. Právě taková situace nastala i v nyní projednávané věci. Vrchní soud rozhodl dne 14. ledna 2025 o zamítnutí stížnosti proti usnesení městského soudu č. j. 73 T 3/2024-4881 ze dne 14. října 2024, tedy přesně tři měsíce po rozhodnutí soudu prvního stupně. Toho dne nabylo rozhodnutí právní moci a od toho dne se počítají další tři měsíce k přezkumu důvodů vazby. Stěžovatel se tedy mýlí, pokud tvrdí, že uplynuly více než tři měsíce od doby, kdy byly přezkoumávány podmínky vazby a bylo naposledy rozhodnuto o jeho vazbě. Z hlediska zachování periodicity přezkumu vazby (a ani z hlediska nabytí právní moci vazebního rozhodnutí) nehraje žádnou roli okamžik, kdy bylo usnesení vrchního soudu stěžovateli doručeno [srov. § 140 odst. 1 písm. cc) trestního řádu].
10. Ústavní soud tak uzavírá, že ústavní stížnost směřuje proti tvrzeným zásahům, aniž stěžovatel předtím využil efektivní prostředek nápravy v podobě postupu podle § 174a zákona o soudech a soudcích, takže jde o ústavní stížnost nepřípustnou. Jako taková musela být podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudkyní zpravodajkou odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 24. února 2025
Veronika Křesťanová v. r.
soudkyně zpravodajka