Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Jaroslavy Šafránkové, se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, správkyně konkurzní podstaty úpadce J. K., podnikajícího pod obchodním jménem: J. K. - Potraviny, zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2006 č. j. 55 Co 252/2005-349, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a 1) R. K., 2) J. K., zastoupeného JUDr. Stanislavem Pavelkou, advokátem se sídlem Libická 1832/5, Praha 3, a 3) Úřadu městské části Praha 14, oddělení péče o rodinu a děti, se sídlem ul. Bratří Venclíků 1073, 198 21 Praha 9 - kolizního opatrovníka nezletilých dětí L. a J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje dosavadní průběh pravomocně skončeného řízení, které bylo zahájeno na návrh první vedlejší účastnice R. K., jímž se tato vedlejší účastnice domáhala úpravy poměrů k nezletilé dceři L. K. a později i nezletilého J. K. (dále jen "nezletilí"). Napadenému rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka vytýká nesprávnou aplikaci jednoduchého práva, která měla údajně za následek porušení základních práv a právem chráněných zájmů věřitelů druhého vedlejšího účastníka.
Odvolací soud podle jejího názoru zejména nevzal v úvahu všechny v průběhu řízení zjištěné skutečnosti, přičemž důsledně nerespektoval postup podle ustanovení § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), tj. nehodnotil provedené důkazy jak jednotlivě, tak ve všech známých vzájemných souvislostech, a to zejména ve vztahu k jednání druhého vedlejšího účastníka, který od doby prohlášení konkurzu na jeho majetek v roce 1998 se snaží všemožně mařit průběh konkurzního řízení nejen tím, že nespolupracuje se stěžovatelkou jako správkyní konkurzní podstaty, ale vyvoláváním celé řady soudních sporů a s nimi spojených průtahů se snaží zmařit zdárný výsledek konkurzního řízení s cílem znemožnit uspokojení oprávněných nároků jednotlivých konkurzních věřitelů.
Přesto, že soud prvního stupně ve vztahu k druhému vedlejšímu účastníkovi konstatoval, že v předmětném řízení se nepochybně projevuje jeho snaha získat finanční prostředky na výživu nezletilých bez vlastního přičinění formou čerpání stanoveného výživného z konkurzní podstaty, odvolací soud již tuto stránku věci zcela pominul a nevzal při svém rozhodování v úvahu ani skutečnost, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2004 č.j. 52 K 92/97-2762 byla z konkurzní podstaty úpadce vyloučena jeho mzda, přičemž důvodem tohoto rozhodnutí byla snaha zamezit střetu zájmů stěžovatelky jako správkyně konkurzní podstaty a druhého vedlejšího účastníka při rozhodování o výši výživného pro nezletilé.
Odvolací soud proto porušil právo na spravedlivé rozhodování, jestliže svým rozsudkem "pomohl druhému vedlejšímu účastníkovi legalizovat dlouhodobé čerpání finančních prostředků z konkurzní podstaty na úkor jeho věřitelů". Otec nezletilých je schopen vlastní prací a snahou si zajistit takové finanční prostředky, které by materiálně zabezpečily nezletilé, avšak dlouhodobě nepracuje, z tohoto důvodu není schopen plnit svoji vyživovací povinnost vůči nezletilým. Stěžovatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že podle dosavadní judikatury je úlohou Ústavního soudu vstupovat do takových případů, v nichž obecné soudy aplikují normy jednoduchého práva, které sledují určitý ústavně chráněný cíl, nesprávným, ryze formalistickým způsobem, takže není dodržován princip proporcionality a spravedlivého rozhodování.
V dané věci odvolací soud porušil princip vyváženosti tím, že při svém rozhodování upřednostnil aplikaci ustanovení § 31 odst. 2 písm. g) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZKV") před ustanovením § 85 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), případně před postupem podle ustanovení § 88 odst.
2 zákona o rodině. Podle názoru stěžovatelky nelze zaměňovat účel konkurzního řízení za "bezpracný způsob výživy nezletilých", jak to chápe druhý vedlejší účastník, neboť i když je sám zdráv a práce schopen, bez objektivního důvodu nepracuje již od roku 1996. Stěžovatelka je přesvědčena, že druhý vedlejší účastník nepracuje a ani žádnou práci nehledá jen z toho důvodu, že se snaží získat z konkurzní podstaty co nejvíce peněz na úhradu své vyživovací povinnosti na nezletilé a tím v podstatě přesunuje plnění své zákonné povinnosti na stěžovatelku. Druhý vedlejší účastník si je podle mínění stěžovatelky plně vědom skutečnosti, že tímto způsobem je možné z konkurzní podstaty, ovšem na úkor věřitelů, získávat i do budoucna značné finanční prostředky. Právě tato skutečnost je ve smyslu ustanovení § 92 odst. 2 zákona o rodině v rozporu s dobrými mravy, zdůrazňuje stěžovatelka, což však odvolací soud nevzal při svém rozhodování vůbec v úvahu.
Podle ustanovení § 85 odst. 2 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Při určení vyživovací povinnosti rodičů je soud povinen přihlédnout k tomu, který z rodičů a v jaké konkrétní míře o dítě osobně pečuje (ustanovení § 85 odst. 2 věta prvá zákona o rodině). V případě posouzení majetkových poměrů rodičů pak soud přihlédne také k reálně (fakticky) dosahovaným příjmům toho kterého rodiče, případně při svém rozhodování vezme v úvahu, jakých příjmů by rodič s ohledem na své vzdělání, zkušenosti a možnosti mohl dosahovat, pokud by řádně pracoval.
Zákon o rodině tak ve svých ustanoveních odráží princip zakotvený v článku 32 odst. 4 Listiny, kterým je garantováno právo rodičů vychovávat a pečovat o své děti a naopak dětem zaručuje právo na rodičovskou péči a výchovu. Tento ústavně zaručený princip ochrany práv tedy zahrnuje ze strany rodičů jak zajištění podmínek materiální povahy, tak i povahy nemateriální, aby dítě mohlo v dostatečné míře rozvíjet své schopnosti vedoucí k jeho uplatnění ve společnosti. Pokud jde o materiální podmínky, ty se realizují prostřednictvím povinnosti rodičů podílet se na vyživovací povinnosti ke svým dětem podle kritérií uvedených v ustanovení § 85 odst. 2 zákona o rodině.
V řízení o úpravě poměrů rodičů k nezletilým dětem se rozhoduje o tom, komu bude nezletilé dítě svěřeno do výchovy, jakož i o tom, kdo bude a v jaké výši výživné na nezletilé dítě platit, přičemž řízení o výživném je ze zákona spojeno s řízením o výchově nezletilého dítěte (§ 26 odst. 1, § 50 odst. 1 zákona o rodině). Oba obecné soudy se při dokazování zabývaly výhradně tím, jaké jsou majetkové poměry a možnosti obou rodičů, přičemž ve vztahu k otci nezletilých dětí vždy konstatovaly, že ten své zákonné vyživovací povinnosti neplní, neboť bez objektivních důvodů nepracuje. Otec dětí v průběhu řízení před soudem nalézacím opakovaně (např. dne 25. 3. 2004, č. l. 153) prohlásil, že si práci ani nehledá, z tohoto důvodu není registrován na příslušném Úřadu práce v Praze a pracovat nehodlá do té doby, dokud jeho mzda nebude vyloučena z konkurzní podstaty.
I přesto, že správkyně konkurzní podstaty ve svých podáních poukazovala na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2004 č. j. 52 K 92/97-2762, kterým bylo rozhodnuto, že případná mzda otce nezletilých dětí nebude spadat do konkurzní podstaty úpadce, aby tak byla zajištěna výživa nezletilých dětí i jejich matky, bylo až do skončení odvolacího řízení ve věci samé zřejmé, že otec dětí svoje sliby o nástupu do práce nesplnil a ani splnit nehodlá, přičemž z jeho výpovědi i konání vyplynula jeho snaha zcela přenést svou zákonnou vyživovací povinnost k nezletilým dětem na konkurzní podstatu, tedy ve své podstatě na konkurzní věřitele.
Podle ustanovení § 85 odst. 1 zákona o rodině vyživovací povinnost k dětem trvá do doby, dokud se děti nejsou schopny samy živit. Z uvedeného tedy vyplývá osobní charakter vyživovací povinnosti rodiče vůči dítěti, neboť subjektem této právní povinnosti je především rodič oprávněného dítěte. Zákon o rodině spojuje zánik rodičovské vyživovací povinnosti (mimo zánik absolutní), se splněním určitých stanovených podmínek. V projednávané věci k žádnému z možných důvodů zániku zákonné vyživovací povinnosti druhého (i prvního) vedlejšího účastníka k nezletilým nedošlo, a to bez ohledu na prohlášený konkurz.
I když z formulace důvodové zprávy zákona č. 105/2000 Sb., účinného od 1. 5. 2000, kterým došlo ke změně ZKV v ustanovení § 31 odst. 2 o doplnění písmene g), je zřejmé, že doplnění taxativního výčtu pohledávek za podstatou o pohledávky zákonného výživného, které vznikají v době po prohlášení konkurzu a ke kterým je úpadce povinen, vedla zákonodárce potřeba nenechávat nezletilé dětí po dobu trvání konkurzu bez potřebného výživného, neznamená tato skutečnost sama o sobě "přenesení" povinnosti vyživovat a zaopatřovat nezletilé děti na konkurzní podstatu, potažmo na její správkyni. Ustanovení zákona o konkurzu a vyrovnání se nijak nedotýká ustanovení § 85 odst. 2 zákona o rodině, které ukládá oběma rodičům povinnost přispívat na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů.
V předmětné věci při posuzování schopností, možností a majetkových poměrů rodičů z provedených důkazů obecné soudy dovodily, že druhý vedlejší účastník dlouhodobě a bez zjevných objektivních důvodů odmítá pracovat, přičemž z jeho účastnické výpovědi před soudem prvního stupně (č. l. 152-153) vyplynulo, že finanční prostředky, nikoli jen na jeho obživu, ale např. na studium na soukromé škole a na benzin do osobního vozu, mu poskytuje jeho matka.
Jak Ústavní soud zjistil z připojeného spisu, stěžovatelka ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 316) mimo jiné dále namítala, že soud prvního stupně se vůbec nezabýval skutečností, že v době jeho rozhodování nepracovala ani matka dětí a pobírala jen sociální dávky, ačkoli nezletilému synovi byly již čtyři roky a otec dětí mohl alespoň svou péčí o nezletilé přispět k tomu, aby matka dětí mohla eventuálně znovu nastoupit do zaměstnání.
Za této situace měly obecné soudy při hodnocení všech provedených důkazů, a to každého důkazu jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti, posoudit, zda výše uvedená skutková zjištění nenaplňují předpoklady aplikace ustanovení § 88 odst. 1, odst. 2 zákona o rodině, tj. přechod vyživovací povinnosti na předky (prarodiče), pokud jeden z rodičů, resp. oba nemohou či v daném případě nechtějí výživu svých nezletilých dětí zajistit sami.
Jestliže při stanovení výživného je základní povinností soudů dbát oprávněných zájmů nezletilých a vést jejich rodiče k plnění jejich zákonné vyživovací povinnosti, pak bezpochyby nelze v této souvislosti tolerovat, jestliže povinné subjekty obcházejí smysl a účel příslušných ustanovení zákona o rodině, na které odkazuje i článek 32 odst. 6 v návaznosti na článek 32 odst. 4 Listiny a dále článek 18 odst.1 a článek 27 Úmluvy o právech dítěte.
Jak vyplývá z preambule Ústavy, Česká republika jako demokratický právní stát je založena na úctě k lidských právům a spočívá na zásadách občanské společnosti, jejíž členové jsou si vědomi svých povinností vůči druhým. Vyživovací povinnost rodičů vůči svým nezletilým dětem patří k elementárním pilířům civilizované společnosti.
Soudy a ostatní státní orgány jsou povinny při svém rozhodování mj. zvažovat, zda neplnění vyživovací povinnosti a její přesouvání na jiné subjekty nezakládá podezření z jednání, které je třeba sankcionovat veřejnoprávními prostředky, mezi než patří např. postih za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 trestního zákona. Státní orgány, jimiž jsou také opatrovnické soudy a orgány sociálně právní ochrany dětí, jsou povinny ve smyslu ust. § 8 odst. 1 trestního řádu oznamovat státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu podezření ze spáchání trestného činu.
Ústavní soud nevyhověl návrhu vedlejšího účastníka J. K., aby mu byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení a to buď k tíži stěžovatelky nebo "k tíži státu". Náklady řízení před Ústavním soudem si podle ust. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu hradí každý účastník a vedlejší účastník zásadně sám. Pro postup podle § 62 odst. 4 cit. zákona nebyl shledán žádný důvod.
O vyjádření byli požádáni i vedlejší účastníci. Otec nezletilých - druhý vedlejší účastník v svém vyjádření ze dne 21. 3. 2007 uvedl, že podle jeho názoru není stěžovatelka aktivně legitimována k předmětné ústavní stížnosti, protože napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze údajně nemůže být dotčena na svých základních právech, neboť předmětem rozhodování obecných soudů byla úprava poměrů k nezletilým dětem, v němž jsou účastníky jen rodiče nezletilých a kolizní opatrovník, nikoli stěžovatelka jako správkyně konkurzní podstaty.
Jestliže nezletilí jsou rovněž věřiteli konkurzní podstaty, pak jejich pohledávka je minimálně rovnocenná ostatním věřitelům úpadce, přičemž jejich zájem na uspokojení jejich nároku nelze podřazovat zájmům ostatních skupin věřitelů, jak tvrdí stěžovatelka. V návrhu na zrušení ústavní stížností napadeného rozsudku spatřuje druhý vedlejší účastník snahu stěžovatelky "vyhnout" se soudem pravomocně určené pohledávce za podstatou, navíc prý za situace, v níž uložení povinnosti doplatit dlužné výživné z konkurzní podstaty stěžovatelce výrokem odvolacího soudu je nadbytečné, neboť tato povinnost prý přímo vyplývá ze zákona.
Ze všech těchto důvodů druhý vedlejší účastník navrhuje odmítnout ústavní stížnost jako podanou osobou k takovému návrhu neoprávněnou. Sám však navrhuje zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu s tím, že "stěžovatelka bude z dalšího projednávání předmětné věci vyloučena". Současně druhý vedlejší účastník žádá, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů právního zastoupení a to buď k tíži stěžovatelky nebo "k tíži státu".
Úřad městské části Prahy 14 jako kolizní opatrovník nezletilých dětí sdělil, že se mu ve stanovené lhůtě nepodařilo obstarat vyjádření advokáta k předmětné ústavní stížnosti, proto "ponechává celou věc na zvážení Ústavnímu soudu".
Stěžovatelka JUDr. Jaroslava Šafránková odvozuje svou aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z titulu účastnice soudního řízení ve věci péče o nezletilé děti L. a J. K.; v tomto řízení bylo vydáno soudní rozhodnutí, ukládající stěžovatelce, jako správkyni konkurzní podstaty úpadce J. K. (otce dětí), zaplatit z konkurzní podstaty nedoplatek výživného na děti, stanoveného otci dětí.
Podle ust. § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. To znamená, že fyzická nebo právnická osoba musí tvrdit, že byla zásahem veřejné moci (v tomto případě rozsudkem obecného soudu) individuálně postižena, tj. že důsledky soudního rozhodnutí je projeví v její subjektivní právní sféře. V daném případě však tomu tak není. Účinky napadeného soudního rozhodnutí se projeví v majetkových důsledcích, postihujících individuálně nikoli stěžovatelku, nýbrž konkurzní podstatu.
Správce konkurzní podstaty je z funkčního hlediska speciálním právním institutem, jež sice má ve vztahu ke konkurzní podstatě řadu oprávnění a povinností, vyplývajících ze zákona o konkurzu a vyrovnání, avšak tato oprávnění nejsou jeho subjektivními veřejnými právy (jako je např. právo vlastnické), jež by náležela jemu jako fyzické osobě; nejde také o základní práva, jež by požívala ústavněprávní ochrany. Ústavní stížnost je speciální právní prostředek, který neslouží k ochraně jakýchkoli práv jakýchkoli subjektů, nýbrž slouží k ochraně toliko základních práv nebo svobod zaručených fyzickým nebo právnickým osobám ústavním pořádkem.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než uzavřít, že stěžovatelka, jejíž individuální subjektivní veřejná práva nejsou napadeným soudním rozhodnutím dotčena, není osobou oprávněnou podat tuto ústavní stížnost. Proto byl její návrh odmítnut podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. října 2007
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj