Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. S. H. a 2. J. H., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Brno, Marie Steyskalové 62, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 9. 2012 č. j. 31 C 63/2010-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud pro porušení článku 2 odst. 2 a článku 36 Listiny základních práv a svobod zrušil v záhlaví označené usnesení obvodního soudu, jímž byli vyzváni k úhradě soudního poplatku ve výši 50 180 Kč z žaloby proti České republice - Ministerstvu financí o náhradu škody za nucené omezení vlastnického práva, způsobeného regulací nájemného. Vyjádřili názor, že na základě přímé nebo analogické aplikace ustanovení § 11 odst. 1 písm. m) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudních poplatcích"), měli být od soudního poplatku osvobozeni, neboť jimi uplatněný nárok je z hlediska svého účelu také nárokem na náhradu škody způsobené státem.
Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 183/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), soudce zpravodaj mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Nepřípustná je ústavní stížnost - coby důsledek uplatněného principu subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) - jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a to jak prostředky opravné tak i jiné, s nimiž je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o poplatkové povinnosti, vydaném v občanském soudním řízení. V nálezu
sp. zn. I. ÚS 664/03
ze dne 16. 3. 2006 (N 56/40 SbNU 547) dovodil, že v případě nevyhovění výzvě k zaplacení soudního poplatku je možno ústavní stížnost podat teprve proti rozhodnutí o opravném prostředku proti následnému usnesení o zastavení řízení; i v případě, že účastník soudní poplatek přes svůj nesouhlas zaplatí a řízení zastaveno není, právní řád poskytuje procesní prostředek, jímž může dosáhnout změny či zrušení případně nesprávného rozhodnutí o poplatkové povinnosti (viz § 12 zákona o soudních poplatcích), a který je nezbytné vyčerpat.
K tomu se dodává, že usnesení vyzývající stěžovatele k zaplacení soudního poplatku samo o sobě není způsobilé zasáhnout do jeho sféry základních práv a svobod, neboť bezprostředně nevyvolává žádné negativní následky (srov. usnesení
sp. zn. IV. ÚS 1929/10
ze dne 27. 10. 2011) a není konečným rozhodnutím v řízení, proti němuž by bylo možno brojit ústavní stížností. Takovými rozhodnutími jsou právě ta, jež byla výše předznačena (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 809/08
ze dne 5. 5. 2008, zn.
II. ÚS 2104/08
ze dne 28. 11. 2008,
sp. zn. IV. ÚS 887/07
ze dne 10. 5. 2007, usnesení
sp. zn. II. ÚS 1259/08
ze dne 16. 7. 2008,
sp. zn. II. ÚS 2349/10
ze dne 7. 9. 2010,
sp. zn. III. ÚS 581/11
ze dne 10. 3. 2011, usnesení
sp. zn. II. ÚS 1216/12
ze dne 17. 4. 2012).
Ústavní stížnost je tudíž namístě posoudit jako nepřípustnou; z ústavní stížnosti se ani nepodává, že by se stěžovatel již vydal jednou z výše vytýčených cest a dosáhl konečného rozhodnutí (v poplatkové "věci"), které by bylo Ústavním soudem věcně přezkoumatelné.
Ústavní soud proto ústavní stížnost dle citovaného ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2012
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj