Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti J. Š., právně zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D. advokátem advokátní kanceláře Mašek, Kočí, Aujezdský, se sídlem 110 003 Praha 1, Opletalova 1535/4, směřující proti "nečinnosti Okresního soudu v České Lípě v řízení sp. zn. 4 T 149/2007", za účasti Okresního soudu v České Lípě, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dále navrhuje, aby Ústavní soud Okresnímu soudu v České Lípě zakázal "pokračovat v tomto porušování stěžovatelových práv".
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že poté, co podal dne 24. 1. 2012 Okresnímu soudu v České Lípě ve smyslu ust. § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích") návrh, ve kterém se domáhal, aby nadřízený soud určil okresnímu soudu lhůtu k dalšímu postupu, tento stěžovatelův návrh nebyl okresním soudem nadřízenému soudu vůbec předložen. Okresní soud prý na podaný návrh reagoval přípisem ze dne 1. 2. 2012, ve kterém stěžovateli sdělil, že žádné požadované procesní úkony neprovede, protože trestní příkaz je pravomocný. Za této situace prý stěžovateli nezbývá, než se obrátit na Ústavní soud s ústavní stížností, protože jiné právní prostředky ke své obraně k disposici nemá.
Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Žádná z těchto podmínek pro podání ústavní stížnosti není v tomto případě splněna, což je zřejmé prima facie.
Stěžovatel se cítí být zkrácen na svém základním právu na spravedlivý proces "nečinností Okresního soudu v České Lípě", k níž mělo údajně dojít poté, co byl tomuto soudu dne 24. 1. 2012 podán stěžovatelův "návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu". Protože prý tato "nečinnost" představuje "trvající zásah", stěžovatel dovozuje, že je zachována šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). Tato stěžovatelova argumentace je však lichá a je zřejmě motivována toliko snahou odsunout počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti.
Ve skutečnosti jsou totiž věcné i formální námitky, uplatněné v ústavní stížnosti, zaměřeny proti průběhu trestního řízení, předcházejícího vydání trestního příkazu a proti tomuto trestnímu příkazu samotnému. Celá konstrukce těchto námitek je založena na stěžovatelově úsudku (ostatně mylném - viz dále), že trestní řízení proti němu mělo být vedeno podle procesních ustanovení zákona č. 218/2003 Sb. o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudnictví ve věcech mládeže"). Z toho dovozuje, že mu měl být podle ust. § 42 odst. 2 tohoto zákona ustanoven obhájce a že v jeho trestní věci bylo nepřípustné vydat trestní příkaz (§ 63 tohoto zákona). Stěžovatel se dále domnívá, že pokud již byl trestní příkaz vydán, měl být doručen též obhájci (§ 314g odst. 1 tr. ř.) a teprve od tohoto doručení by začala běžet lhůta k podání odporu.
Je zřejmé, že všechny tyto námitky mohl stěžovatel uplatnit již v průběhu trestního řízení a také v odporu, který mohl podat do osmi dnů od doručení trestního příkazu (§ 314g odst. 1 tr. ř.). Stěžovatel tyto námitky v průběhu trestního řízení nikdy neuplatnil a nepodal včas proti trestnímu příkazu odpor, ačkoliv mu v tom nic nebránilo, takže trestní příkaz nabyl právní moci.
Za takového stavu však nelze nepodání řádného opravného prostředku "dohánět" tím, že po dlouhém časovém odstupu (po více než dvanácti měsících od doručení trestního příkazu) je podávána ústavní stížnost, zaměřená proti údajné neochotě okresního soudu předložit nadřízenému soudu stěžovatelův návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu ve smyslu ust. § 174a zákona o soudech a soudcích. Ze samotné podstaty zákonného institutu "návrhu na určení lhůty" je zřejmé, že jeho smyslem je odstranit průtahy v řízení. Ústavní soud shledává, že z procesní situace, seznatelné z trestního spisu, existence žádných "průtahů" v postupu okresního soudu nevyplývá, takže pro podání takového návrhu nebyly dány žádné předpoklady. Takový návrh je zjevně nezpůsobilý k tomu, aby přivodil nápravu údajných vad, namítaných stěžovatelem.
Jedním ze základních principů fungování ústavního soudnictví je zásada subsidiarity ústavní stížnosti. Ústavní stížnost slouží jako svého druhu prostředek ultima ratio, uplatňující se až tehdy, není-li možno napravit vytýkané protiústavní vady jinými zákonnými prostředky. Ve vztahu ke stěžovatelům, kteří nevyužijí ty opravné prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje (v daném případě byl takovým nevyužitým opravným prostředkem odpor), lze poukázat na tradiční právní pravidlo vigilantibus iura scripta sunt ("nechť každý si střeží svá práva"). S ohledem na výše uvedené, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný. Obiter dictum lze dodat ještě toto:
Stěžovatelova argumentace, týkající se údajného porušení procesních ustanovení zákona o soudnictví ve věcech mládeže, taktéž neobstojí. Stěžovatel patrně přehlédl ustanovení § 73 odst. 1 písm. b) tohoto zákona, podle něhož "zvláštní ustanovení o trestním řízení ve věcech mladistvých se neužije..., bylo-li zahájeno trestní stíhání až po dovršení devatenáctého roku mladistvého". V posuzovaném případě byly splněny podmínky pro aplikaci tohoto ustanovení, neboť proti stěžovatelovi, který čin spáchal krátce před dosažením 18 let věku, bylo trestní stíhání zahájeno dne 5.
9. 2006, kdy téměř dosáhl věku 20 let. Ani v době vydání trestního příkazu, proti němuž mohl podat odpor, a kdy bylo stěžovatelovi již 23 let, nevznikaly vzhledem k jeho tělesným nebo duševním vadám žádné pochybnosti o jeho způsobilosti se náležitě hájit, které by vyžadovaly nutnou obhajobu (§ 36 odst. 2 tr. řádu). I kdyby tedy Ústavní soud podrobil ústavněprávnímu přezkumu průběh trestního řízení a obsah vydaného trestního příkazu po stránce meritorní, nezbylo by, než ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. prosince 2012
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj