Celní dluh - povaha jeho výzvy k zaplacení
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl dne 1. listopadu 2001 za souhlasu účastníků mimo ústní jednání v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky O., s. r. o., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2000, sp. zn. 30 Ca 86/2000, takto:
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2000, sp. zn. 30 Ca 86/2000, se zrušuje.
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2000 (30 Ca 86/2000-8), jímž bylo zastaveno řízení o její správní žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 20. ledna 2000 (11004/1-2069/7/99; tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Folmava ze dne 30.
srpna 1999 (7434/99), kterým byla stěžovatelka jako ručitelka vyzvána k zaplacení splatného nedoplatku celního dluhu za dlužníka P. K. ve výši 317.313,- Kč; stěžovatelka tvrdila, že jmenovaný obecný soud porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR), a to tím, že výzvu Celního úřadu Folmava posoudil jako rozhodnutí procesní povahy vyloučené ze soudního přezkumu, ačkoli takové správní rozhodnutí nemůže být vyloučeno ze soudního přezkumu již proto, že "rozhodnutím k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka doručeným ručiteli je zasaženo jeho hmotněprávní postavení ručitele".
Nadto stěžovatelka tvrdila, že záruční listinu podepsala v omylu, vyvolaném osobou J. K. vystupujícím v celním řízení za dlužníka P. K. Stěžovatelka proto navrhla zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni, jak je vpředu označeno.
Krajský soud v Plzni, proti jehož rozhodnutí ústavní stížnost směřuje, se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona) vyjádřil podáním předsedy senátu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona) tak, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, a dále uvedl, že celní rozhodnutí bylo důvodně posouzeno jako rozhodnutí procesní povahy, a tím bylo podle tehdejší právní úpravy ze soudního přezkumu vyloučeno. Stěžovatelka se však "mohla dovolat ochrany svého subjektivního práva prostřednictvím soukromoprávních institutů (§ 451 a § 454 obč. zák.), a to v samotném řízení před nalézacím soudem". Krajský soud v Plzni navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a stejně jako stěžovatelka vyjádřil souhlas s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání (§ 44 odst. 2 zákona).
Vedlejší účastník řízení, Celní ředitelství Plzeň, k výzvě Ústavního soudu ve svém vyjádření uvedl, že se postavení vedlejšího účastníka vzdává (§ 28 odst. 2 zákona).
Ústavní stížnost je důvodná.
Výzvu správce daně adresovanou ručiteli, učiněnou ve smyslu ust. § 73 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, nelze považovat za "pouhé" rozhodnutí procesní povahy, neboť již svou povahou zasahuje do hmotně-právního postavení stěžovatele tím, že mu ukládá povinnost (zaplatit splatný nedoplatek celního dluhu za dlužníka), a proto má povahu rozhodnutí materiální povahy.
Ostatně skutkově i právně zcela shodná problematika byla již Ústavním soudem, za účasti týchž účastníků řízení, řešena nálezem ve věci sp. zn. IV. ÚS 445/2000
(dosud nepublikováno), v níž se
Ústavní soud postavil na obsahově shodné stanovisko; tímto nálezem, od jehož rozhodovacích důvodů, na něž pro odůvodnění tohoto nálezu postačí odkázat, nebylo důvodů se odchýlit, je i Ústavní soud v této věci vázán (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
Pokud tedy obecný soud, rozhodující ve věci stěžovatelky v režimu správního soudnictví, dospěl k názoru, že napadené rozhodnutí celního orgánu je úkonem procesní povahy, vytvořil zastavením řízení o podané správní žalobě stav, jímž stěžovatelce byl znemožněn přístup k soudu, a porušil tak ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Z těchto důvodů, jakož i z důvodů vyložených v již zmíněné věci IV. ÚS 445/2000, bylo usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. května 2000, sp. zn. 30 Ca 86/2000, zrušeno (§ 82 odst. 2, 3 zákona).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 1. listopadu 2001