Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Dennyho Baloga, zastoupeného JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem, se sídlem Údolní 33, Brno, proti výroku II, výroku III, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele k náhradě nákladů řízení státu přesahující částku 308,20 Kč a výroku IV rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2023, č. j. 15 Co 58/2023-395, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Miroslava Jurigy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byly zrušeny v záhlaví specifikované nákladové výroky rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud").
2. Vedlejší účastník se domáhal žalobou podanou v roce 2019 zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke konkrétním nemovitostem (pozemky a rodinný dům na jednom z nich). Stěžovatel a vedlejší účastník byli oba spoluvlastníci nemovitostí, každý s podílem ideální 1/2. Danému řízení předcházelo řízení o vypořádání stejného spoluvlastnictví zahájené na návrh stěžovatele, které však bylo v roce 2019 zastaveno z důvodu zpětvzetí žaloby stěžovatelem.
3. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "okresní soud") ze dne 8. 8. 2022, č. j. 17 C 138/2019-342, bylo spoluvlastnictví zrušeno, předmětné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka, kterému bylo uloženo zaplatit stěžovateli 3 356 660 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a každému z účastníků bylo uloženo zaplatit České republice na nákladech řízení částku 308,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). K nákladům řízení okresní soud uvedl, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví nelze vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci. Zároveň neshledal důvody, které by výjimečně mohly postup podle ustanovení § 142 odst. 3 odůvodňovat.
4. Odvolání podali stěžovatel i vedlejší účastník. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil. Ústavní stížností napadenými výroky však změnil rozsudek okresního soudu ve výrocích o nákladech řízení a to tak, že žalovaný (stěžovatel) je povinen zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníkovi) na nákladech řízení částku 313 015,76 Kč (výrok II), České republice - Okresnímu soudu v Břeclavi na nákladech státu 616,40 Kč (výrok III) a žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 93 520,90 Kč (výrok IV). Krajský soud dospěl k závěru, že v daném případě existují okolnosti odůvodňující, aby žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení, přičemž tyto okolnosti v bodě 17 napadeného rozhodnutí blíže rozvádí.
5. Stěžovatel tvrdí, že napadenými výroky krajský soud porušil jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny.
6. Rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení je dle stěžovatele překvapivé. Krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku o nákladech řízení, aniž by na možnost takové změny upozornil a umožnil stěžovateli se k této otázce vyjádřit, případně i předložit nové důkazy. Důvody překvapivého rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení se stěžovatel dozvěděl až z písemného vyhotovení rozsudku.
7. Stěžovatel vytýká krajskému soudu, že sice popisuje řadu okolností, které jej vedly ke změně výroku o nákladech řízení, ale nikde určitě a jednoznačně neuvádí, zda je považuje za okolnosti ospravedlňující výjimku předvídanou rozhodovací praxí Ústavního soudu. Krajský soud popisované okolnosti vymezuje jako "skutečnosti, (které) ve svém souhrnu vedou k závěru, že žalobci je třeba přiznat právo na náhradu nákladů řízení". Stěžovateli není jasné, zda je krajský soud považoval za okolnosti svědčící o obstrukčním chování stěžovatele, o nezájmu stěžovatele o konstruktivní řešení věci nebo o stěžovatelově šikanózním výkonu práva.
8. Stěžovatel se následně v ústavní stížnosti vyjadřuje k jednotlivým okolnostem zmíněným krajským soudem v odůvodnění. Tvrdí, že původní žalobu v roce 2019 byl nucen vzít zpět pod vlivem podstatné změny okolností a nic nesvědčí o jeho obstrukčním chování, či jeho nezájmu o řešení věci, ani o šikanózním výkonu práva. Soud nevzal v potaz to, že stěžovatel byl v době řízení nezletilý. Soud též opomněl přihlédnout k tomu, že stěžovatel navrhoval v nynějším řízení o žalobě vedlejšího účastníka rozdělení na dvě bytové jednotky, s čímž vedlejší účastník nesouhlasil. Alternativně navrhoval, aby soud spoluvlastnictví k nemovitostem zrušil a přikázal je do jeho výlučného vlastnictví s tím, že by jej zavázal k zaplacení žalobci adekvátní finanční náhrady.
9. Nelze říci, že by jeden účastník řízení byl procesně úspěšnější než druhý. Stěžovatel považuje za nepodložené, nepravdivé a spekulativní skutkové zjištění, že "zatímco žalobce v řízení nepopíral, že vlastní další nemovitost, kterou by bylo třeba k bydlení upravit, žalovaný [stěžovatel] tvrdil, že nemá jinou možnost bydlení, přestože rodiče žalovaného vlastní stavbu rodinného domu". Stěžovatel uvádí, že se mu až v průběhu odvolacího řízení podařilo zakoupit pozemek, kupní cenu zaplatili zákonní zástupci stěžovatele [v té době nezletilého - pozn. ÚS], poté získali stavební povolení na rodinný dům a začali stavět. Dům však není dokončený, zkolaudovaný, ani způsobilý k bydlení. Pokud tyto skutečnosti odvolací soud považoval za významné ve vztahu k chystané změně rozhodnutí o nákladech řízení, měl dát stěžovateli možnost je dotvrdit a doložit, což neučinil.
10. Závěr krajského soudu, že "z důvodů na straně žalovaného [stěžovatele] bylo jednání několikrát odročováno, což se odrazilo na délce řízení", považuje stěžovatel za neúplné a nesprávné. Vysvětluje důvody jednotlivých odročení a uvádí, že soud též třikrát odročoval z důvodů na straně vedlejšího účastníka.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
18. Ústavní soud úvodem připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
19. Ústavní soud se k otázce nákladů řízení obvykle staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody.
20. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti v zásadě nehodnotí správnost či nesprávnost výroku o náhradě nákladů řízení. Při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy zásadně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně [srov. např. nález ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 3905/19 , bod 15].
21. Stěžovatel namítá, že 1) rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a že 2) bylo rozhodnuto v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
22. Jde-li o námitku překvapivosti rozhodnutí, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastníci mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tato povinnost je o to naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání [viz nález ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06
(N 26/44 SbNU 309) či nález ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2738/10
(N 235/59 SbNU 391)].
23. Jak plyne z vyžádaného soudního spisu, odvolání vedlejšího účastníka (č. l. 352-356) velmi podrobně argumentuje ve prospěch přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi (tj. argumentuje pro změnu nákladového výroku soudu prvého stupně) a tvrdí, které okolnosti svědčí pro tento závěr. Stěžovateli bylo tedy dostatečné zřejmé, že se krajský soud bude nákladovým výrokem zabývat, stejně tak věděl, jaké argumenty (podrobně popsané v odvolání), mohou vést krajský soud ke změně nákladového výroku.
Závěry krajského soudu proto nemohly být pro stěžovatele překvapivé. Nejde o rozhodnutí, které by na základě zjištěného skutkového stavu nebylo možno předvídat. Stěžovateli byla dána dostatečná možnost na všechna tvrzení vedlejšího účastníka v odvolacím řízení reagovat. Ze spisu vyplývá, že písemné vyjádření k odvolání vedlejšího účastníka stěžovatel nepodal. V této části Ústavní soud uzavírá, že protiústavní vadu spočívající v překvapivosti napadeného rozhodnutí, resp. v nemožnosti skutkově či právně argumentovat, neshledal.
24. Ani námitce rozporu napadeného rozhodnutí s judikaturou Ústavního soudu nelze přisvědčit. Stanovisko pléna ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23 (302/2023 Sb.), dále jen "stanovisko", uvádí, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, majícím povahu iudicii duplicis, není-li žaloba zamítnuta, zpravidla nelze určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Je proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl.
11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody. V odůvodněných - a spíše výjimečných - případech lze některému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů podle § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť způsob vypořádání spoluvlastnictví závisí na úvaze soudu. Zvláštními okolnostmi konkrétního jedinečného případu může být např. obstrukční chování některého ze spoluvlastníků, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva; soud také může zohlednit, zda jde o řízení nalézací či odvolací.
Šikanózním jednáním však není sama o sobě okolnost, že některý (nebo každý) ze spoluvlastníků navrhuje přikázání spoluvlastněného majetku do svého výlučného vlastnictví (bod 38 stanoviska).
25. Ústavní soud dále připomíná, že je primárně na obecných soudech, aby v konkrétním řízení s povahou iudicii duplicis rozhodly o nákladech řízení tak, aby bylo dosaženo spravedlivého a ústavně akceptovatelného rozhodnutí. V konkrétním případě může být nezbytné přihlédnout i k jeho širším okolnostem (viz bod 39 stanoviska).
26. Lze shrnout, že přiznání náhrady nákladů řízení jedné ze stran sporu v řízeních s povahou iudicii duplicis je v principu možné, ovšem pouze ve výjimečných případech. Jde o výjimku z pravidla, kterou musí obecný soud odůvodnit. Jsou-li ve stanovisku jako zvláštní okolnosti uváděny např. obstrukční chování některého ze spoluvlastníků, nezájem o konstruktivní vyřešení věci nebo šikanózní výkon práva, jde o demonstrativní výčet zvláštních okolností. Není nezbytné, aby obecný soud vždy konkrétně klasifikoval, zda jde o obstrukce, šikanózní výkon práva či nezájem o konstruktivní vyřešení věci.
Podstatné je, že úvahy soudu o aplikaci výjimky z pravidla musí být (podobně jako při použití moderačního práva soudu dle § 150 o. s. ř.) soudem vyloženy a řádně zdůvodněny, musí mít oporu ve spise a nesmí jít o závěry zjevně excesivní. Rozhodnutí o aplikaci výjimky však přísluší zejména obecným soudům, které nejlépe znají okolnosti daného případu, podobně jako při aplikaci moderačního práva (viz např. nález ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. III. ÚS 2618/21 , bod 19). Řízení před Ústavním soudem nemůže nahrazovat další skutkovou instanci a Ústavní soud nemůže přehodnocovat právní závěry obecných soudů činěné v rovině aplikace podústavního práva (hmotného či procesního) na jimi řádně zjištěný skutkový stav.
27. V nyní posuzované věci krajský soud podrobně zdůvodnil, že zvláštní důvody pro přiznání nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi shledává a tyto důvody popsal - poté, co mimosoudní jednání dospěla do stadia, že bylo reálné uzavření dohody a vedlejší účastník se hodlal se stěžovatelem dohodnout na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví způsobem, který navrhoval stěžovatel, vzal stěžovatel původní žalobu zpět; k zastavení řízení vedeného k návrhu stěžovatele nepřispělo žádným způsobem chování vedlejšího účastníka; vedlejší účastník byl nucen řízení opětovně zahájit; odročování jednání z důvodů na straně stěžovatele; zásadní změna procesních stanovisek stěžovatele vedoucí k dalšímu dokazování; vedlejší účastník v řízení nepopíral, že vlastní další nemovitost, kterou by bylo třeba k bydlení upravit, stěžovatel naopak tvrdil, že nemá jinou možnost bydlení, přestože jeho rodiče vlastní v téže obci stavbu rodinného domu.
Důvody uváděné krajským soudem vycházejí z obsahu spisu a nejsou zjevně excesivní. Konkrétní posouzení jednotlivých aspektů věci, dílčích argumentů účastníků řízení, resp. kontextu celého sporu a jednotlivých procesních podání, je věcí obecného soudu. Uvádí-li např. stěžovatel, že některá jednání byla odročena z důvodu na straně vedlejšího účastníka, nic to nemění na tom, že většina jednání byla odročena z důvodů na straně stěžovatele. Soud neopomenul, že stěžovatel byl v době řízení nezletilý, popř. jaké procesní návrhy podával, pouze těmto argumentům nepřisoudil stejnou relevanci pro rozhodnutí o nákladech řízení, jakou jim přiznává stěžovatel.
28. Ústavní soud uzavírá, že napadenými výroky nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, proto jeho ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu