Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 19. prosince 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G. Ch., zastoupené JUDr. Martinem Řezáčem, advokátem se sídlem Nad Štolou 18/1302, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. září 2012 č. j. 22 Co 1912/2012-108 a proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. června 2012 č. j. 6 C 38/2012-87, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Protože její žalobě obecné soudy nevyhověly, stěžovatelka namítá porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 90 Ústavy ČR.
Okresní soud při svém rozhodování vyšel ze zprávy podložené místním šetřením stavebního úřadu, který neshledal důvod pro odstranění stavby, pokud stěžovatelka nebude i nadále bránit jejímu vlastníku v její údržbě a v nezbytných opravách.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud vycházel v projednávané věci z ustanovení § 126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.") a zdůraznil, že stěžovatelka se domáhala ochrany svého vlastnictví negatorní vlastnickou žalobou (§ 126 obč. zák.) při vědomí skutečnosti, že předmětná stavba není stavbou neoprávněnou. Stavba byla postavena na pozemku, k němuž v době jejího zřízení žalovanému družstvu svědčilo nikoliv dočasné právo družstevního užívání. Stěžovatelka proto se svou žalobou na odstranění stavby nemůže být úspěšná ani proti žalovanému jako právnímu nástupci stavebníka.
Ústavní soud již ve své rozhodovací praxi mnohokrát vyložil, že s ohledem na své postavení není oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. V posuzovaném případě je nepochybné, že ústavněprávní argumentace, uvedená v ústavní stížnosti, nemůže ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit.
Námitky stěžovatelky podle jejich obsahu byly již předmětem posouzení ze strany odvolacího soudu, který se jimi zabýval a vypořádal, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí. Námitky stěžovatelky jsou pouhým nesouhlasem se závěry obou obecných soudů a nemají ústavněprávní dimenzi.
V posuzované věci Ústavní soud neshledal nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a skutkovými zjištěními, k nimž dospěly oba obecné soudy.
Nad rámec námitek stěžovatelky lze připomenout, že stěžovatelka vlastnictví k předmětnému pozemku zastavěného zemědělskou stavbou nabyla za okolností, kdy jí byl nepochybně účel využití jak celého areálu, tak i předmětné stavby dostatečně znám. Jde o stavbu řádně povolenou a zkolaudovanou, která může i nadále po rekonstrukci řádně sloužit původnímu účelu. Ze skutkového stavu, zjištěného v občanskoprávním sporu, lze dovodit, že vlastnické právo majitele pozemku nemůže v tomto případě převýšit právo vlastníka stavby.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu