Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudců Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem LL.M., hostujícím evropským advokátem, sídlem Potočná 41/109, Trenčín, Slovenská republika, se zmocněncem pro doručování JUDr. Antonínem Blažkem ml., advokátem, sídlem Masarykovo náměstí 329, Uherské Hradiště proti příkazu k zatčení Městského soudu v Brně ze dne 5. ledna 2023 č. j. 70 Nt 4801/2023, za účasti Městského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu k zatčení vydaného Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně žádá o odklad vykonatelnosti uvedeného příkazu k zatčení.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že proti stěžovateli je Policií České republiky, Městským ředitelstvím policie Brno 2, oddělením hospodářské kriminality (dále jen " policejní orgán") vedeno pod sp. zn. KRPB-187478/TČ-2016-060282 trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Dne 5. 1. 2023 vydal městský soud podle § 69 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) napadený příkaz k zatčení stěžovatele z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) téhož zákona.
Příkaz je v podstatě odůvodněn zjištěním, že se stěžovatel účelově vyhýbá trestnímu řízení, když se pravděpodobně zdržuje v cizině, místo jeho současného pobytu není známo, a nedaří se mu doručovat ani jej nelze předvolat či předvést. Přestože je proti němu vedeno řízení jako proti uprchlému, nelze v něm účinně pokračovat, neboť si zvolil obhájce, který je v dlouhodobé pracovní neschopnosti a není jisté, kdy bude moci činit příslušné úkony, když v udělené plné moci je uvedeno, že stěžovatel nesouhlasí se substituční plnou mocí.
3. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že příkaz k zatčení byl vydán v rozporu se zákonem. Tvrdí, že u něj není dán žádný vazební důvod, že mělo být užito mírnějších prostředků dle tr. řádu a že příkaz není řádně odůvodněn.
4. Stěžovatel uvádí, že se v žádném případě trestnímu řízení nevyhýbá, byť v minulosti změnil svoji adresu pobytu. Se soudem pravidelně komunikuje, třebaže prostřednictvím svého zástupce. Jakmile mu to zdravotní stav dovolí, je připraven účastnit se hlavního líčení. Mimo to poukazuje na § 68 odst. 2 tr. řádu, který neumožňuje vzít do vazby obviněného, pokud je stíhán za trestný čin, za který je možno uložit trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta, což je i jeho případ. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 609/22 (dostupný jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz) pak tvrdí, že orgány činné v trestním řízení nevyčerpaly všechny ostatní méně invazivní možnosti zajištění jeho účasti. Podle jeho názoru příkaz neobsahuje popis skutku ani přesný popis důvodů, pro které byl vydán, přičemž soud vycházel z nepravdivých tvrzení státní zástupkyně, když právní zástupce je od 8. 1. 2023 již práce schopen, což potvrzuje jeho účast na seznámení se se spisem dne 23. 1. 2023. V další části ústavní stížnosti rozsáhle polemizuje s argumenty státní zástupkyně uvedenými v návrhu na vydání příkazu, které označuje za nepravdivé, přičemž poukazuje na svůj návrh na zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení a uvádí, že postup policejního orgánu a dozorující státní zástupkyně vnímá od počátku jako šikanózní.
5. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel s poukazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu uvádí, že příkazem k zatčení bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Cituje příslušnou pasáž rozvrhu práce městského soudu pro rok 2023, přičemž tvrdí, že tento rozvrh práce nenaplňuje zákonem vyžadované parametry v podobě jeho předvídatelnosti a transparentnosti, neboť nelze prakticky zamezit účelové manipulaci se spisy při přidělování věcí, když neobsahuje jednoznačný matematický model, dle kterého by věci byly mezi soudce Davida Otevřela a Pavla Hornu přidělovány předvídatelným způsobem. Možnost určení konkrétního soudce byla totiž de facto ponechána na úvaze vedoucí kanceláře, která měla přidělovat napadlé věci mezi oba soudce tak, aby byl objem nápadu u obou pokud možno stejný.
6. Městský soud ve svém vyjádření setrval na názoru, že u stěžovatele je naplněn vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. řádu, přičemž poukázal na to, že stěžovatel v průběhu trestního řízení zahájeného již dne 26. 7. 2016 několikrát měnil místa bydliště, dlouhodobě se zdržuje v cizině a na údajně aktuální adresu se orgánům činným v trestním řízení nedařilo doručovat. Pokud stěžovatel argumentuje znaleckými posudky, které předkládal k omluvě své nepřítomnosti u úkonů trestního řízení, soud uvedl, že orgány činné v trestním řízení považují závěry v těchto posudcích za rozporné se skutečností, např. s tím, že se stěžovatel dostavuje několikrát v týdnu do Prahy na jednání s obchodními partnery, kdy je aktivně zapojen ve třinácti obchodních společnostech. Poukazuje-li stěžovatel na to, že je stíhán pro trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody nepřesahující dvě léta, soud upozornil na splnění podmínky § 68 odst. 3 písm. a) tr. řádu. K využití mírnějších prostředků k zajištění účasti stěžovatele u úkonů trestního řízení soud odkázal na jejich realizaci, kdy 21. 10. 2019 bylo vyhlášeno pátrání po pobytu stěžovatele a dne 11. 3. 2021 byl vydán souhlas s jeho zadržením podle § 76 odst. 1 tr. řádu. Přesto se však jeho účast zajistit nepodařilo.
7. K přidělování věcí v přípravném řízení městský soud odkázal na část II., bod 9 příslušného rozvrhu práce, kde je upraven postup přidělování dvěma soudcům, a to Mgr. Otevřelovi a Mgr. Hornovi způsobem, aby jejich počet u každého soudce byl pokud možno stejný. Uvedl konkrétní způsob přidělování návrhů na vydání příkazů k zatčení od 1. 4. 2022 do března roku 2023. Upozornil na to, že jde o agendu, kde je složité přesně stanovit, kterou věc má který soudce rozhodovat, když nelze dodržet přesné kolečko přidělování podle spisových značek, neboť v jednom spise, na kterém může pracovat pouze jeden soudce, může být žádáno více příkazů k zatčení a každý musí mít samostatnou spisovou značku. Rozdělování skutečně provádí vedoucí příslušné kanceláře, která má však na rozdělení spisů uvedený algoritmus. Nedá se tak ve věci stěžovatele říci, že by rozhodoval nezákonný soudce. Odkázal přitom na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2035/22 ze dne 8. 3. 2023, řešící obdobnou problematiku.
8. Na vyjádření městského soudu reagoval stěžovatel replikou, v níž setrval na svých argumentech. K odkazu na závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2035/22 uvedl, že dle jeho přesvědčení je nelze na jeho věc aplikovat, neboť v jeho věci platil odlišný rozvrh práce.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl napadený příkaz vydán, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, kterému přísluší rozhodovat o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí, proti němuž zákon žádný (další) opravný prostředek nepřipouští. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, jimž ani není instančně nadřazen. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole.
11. Podle čl. 8 Listiny je osobní svoboda zaručena (odst. 1), nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (odst. 2), a zatčení je možné jen na základě odůvodněného rozhodnutí soudu (odst. 4). Obdobně čl. 5 odst. 1 Úmluvy umožňuje zatčení jen ze zákonných důvodů pro nepodrobení se soudnímu rozhodnutí, nesplnění zákonné povinnosti, případně za účelem předvedení před soud pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Podle čl. 5 odst. 2 Úmluvy musí být každý zatčený seznámen s důvody zatčení i s každým obviněním proti sobě.
12. Zákonné vymezení představuje § 69 odst. 1 trestního řádu, podle kterého je možné vydat příkaz k zatčení tehdy, je-li dán vazební důvod a přítomnost obviněného u výslechu nejde zajistit jiným způsobem; podle druhého odstavce musí příkaz kromě jednoznačné identifikace osoby, proti níž směřuje, obsahovat stručný popis skutku, pro který je obviněný stíhán, označení trestného činu a přesný popis důvodů, pro něž je příkaz vydáván.
13. Příkaz k zatčení, jako prostředek k zajištění účasti obviněného v trestním řízení, může být odůvodněn až tehdy, vyčerpaly-li orgány činné v trestním řízení všechny ostatní možnosti (předvolání, předvedení, ev. zadržení stíhané osoby), případně alespoň odůvodnily nemožnost jejich použití (viz nález sp. zn. III. ÚS 609/22 ). Pochybením by proto bylo, nebyl-li by využit žádný z mírnějších alternativních nástrojů. Vadou příkazu k zatčení je rovněž situace, když absentuje vazební důvod (viz nález sp. zn. IV. ÚS 1507/21 ze dne 24. 8. 2021).
14. Jak vyplývá z napadeného příkazu k zatčení i z vyjádření městského soudu, které stěžovatel nijak nezpochybňuje, trestní řízení stěžovatele bylo zahájeno již dne 26. 7. 2016, přičemž stěžovatel několikrát změnil místo pobytu, dlouhodobě se zdržuje v cizině, ale na jím uváděnou adresu pobytu se opakovaně nedařilo doručovat písemnosti. K úkonům trestního řízení se stěžovatel nedostavuje a omlouvá se nepříznivým zdravotním stavem, přestože orgány činné v trestním řízení zjistily, že se několikrát v týdnu dostavuje do Prahy na jednání se svými obchodními partnery, přičemž aktivně vykonává funkci jednatele, člena představenstva či vedoucího odštěpného závodu ve třinácti obchodních společnostech.
Z toho je zřejmé, že je schopen účasti u úkonů trestního řízení, kterým se vyhýbá účelově. Protože se místo jeho skutečného pobytu nedařilo zjistit, dne 11. 3. 2021 bylo rozhodnuto o konání řízení proti uprchlému. Přesto nelze podle soudu v řízení účinně pokračovat, neboť stěžovatel si zvolil obhájce, který byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti, a v době vydání příkazu k zatčení nebylo jisté, kdy bude moci činit úkony trestního řízení. Pokud stěžovatel poukazuje na to, že jeho obhájce je již od 8.
1. 2023 práce schopen, opomíjí tu skutečnost, že příkaz k zatčení byl vydán před tímto datem, takže nelze argumentovat tím, že obsahuje nepravdivé údaje. Je věcí účastníka řízení tvrdit a prokázat existenci skutečností, které mu brání účasti na úkonech trestního řízení, posouzení věrohodnosti je však úkolem soudu. Dospěl-li městský soud po zhodnocení relevantních skutečností k závěru, že omluvy stěžovatele jsou účelové, přičemž je u něho dán vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. řádu, je tento závěr z ústavněprávního hlediska akceptovatelný.
Nelze se přitom ztotožnit se stěžovatelem v tom, že by napadený příkaz neobsahoval všechny zákonné náležitosti, neboť vedle údajů zajišťujících totožnost stěžovatele obsahuje stručný popis skutku, pro nějž je stíhán, označení trestného činu, který se v tomto skutku spatřuje, i přesný popis důvodů, pro který byl vydán.
15. Poukazuje-li stěžovatel na překážku danou § 68 odst. 2 tr. řádu, když je trestně stíhán pro trestný čin, na nějž tr. zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřesahující dva roky, opomíjí splnění zákonné podmínky uvedené v § 68 odst. 3 písm. a) tr. řádu, podle níž omezení odstavce druhého se neužijí, jestliže obviněný uprchl nebo se skrýval, což je dle zjištění soudu případ stěžovatele, proti němuž je trestní řízení vedeno jako proti uprchlému.
16. Z obsahu napadeného příkazu se také podává, že orgány činné v trestním řízení bezvýsledně využily mírnějších prostředků k zajištění účasti stěžovatele u úkonů trestního řízení, neboť dne 21. 10. 2019 vyhlásily pátrání po pobytu stěžovatele, přičemž dne 11. 3. 2021 byl vydán souhlas s jeho zadržením podle § 76 odst. 1 tr. řádu. Ani přes využití těchto prostředků se účast stěžovatele u úkonů trestního řízení, při nichž je jeho osobní účast nutná, nepodařilo zajistit. Za situace, kdy se zdržuje v zahraničí, nelze efektivně realizovat ani jeho předvedení.
17. Ustanovení § 69 tr. ř. upravující podmínky, za nichž může být vydán příkaz k zatčení, je provedením článku 8 odst. 4 Listiny, resp. článku 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Takto chápáno, důsledkem realizace předvedení obviněného před orgán činný v trestním řízení nemusí být vždy započetí vazby. Při zachování podmínky, že obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet či jinak zajistit jeho účast na určitém úkonu trestního řízení, bude vždy splněna některá z okolností podle § 68 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. ř., takže důvodem ústavněprávně legitimního zásahu do osobní svobody obviněného, realizovaného na základě příkazu k zatčení, může být i zajištění jeho účasti na úkonu trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 188/10 ze dne 4. 2. 2010).
18. Tak tomu bylo i v posuzované věci, kdy se orgánům činným v trestním řízení opakovaně dlouhodobě (od roku 2016) nedařilo dostupnými prostředky zajistit stěžovatelovu účast na úkonech trestního řízení. Samotným vydáním příkazu k zatčení tak nedošlo k porušení práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces.
19. Ústavní soud nadto zastává názor, že se jeho ingerence do činnosti soudu v daném případě nejeví jako nezbytná ani jako žádoucí, neboť by se stával přezkumným orgánem jednotlivých úkonů v trestním řízení, ve vztahu k nimž zákonodárce nepokládal za potřebné připustit ani opravné prostředky. Pouhým vydáním příkazu k zatčení nemohlo dojít a ani nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práva na osobní svobodu. K omezení jeho osobní svobody by došlo až v okamžiku, kdy by byl skutečně zatčen, avšak s ohledem na shora uvedené by toto krátkodobé omezení osobní svobody bylo v jeho případě legitimním prostředkem k dosažení účelu trestního řízení.
20. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v názoru, že příkaz k zatčení vydal nezákonný soudce. Ústavní soud v této souvislosti v minulosti opakovaně konstatoval, že pro to, aby nedošlo k porušení zásady zákonného soudce, musí být pravidla pro přidělení napadlých věcí do jednotlivých soudních oddělení v příslušných rozvrzích práce jednotlivých soudů stanovena jednoznačně a transparentně [srov. nálezy ze dne 22. 2. 1996 sp. zn. III. ÚS 232/95
(N 15/5 SbNU 101), ze dne 21. 1. 1999 sp. zn. III. ÚS 293/98
(N 11/13 SbNU 71) nebo ze dne 3. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2430/15
(N 145/82 SbNU 307). Není pochyb o tom, že v posuzovaném případě byla tato pravidla nastavena transparentně, což vyplývá z příslušné části rozvrhu práce městského soudu pro rok 2023, a to z části druhé, bodu 9, podle něhož bylo v případě stěžovatele postupováno, jak podrobně vysvětlil městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti poukazem na konkrétní přehled způsobu přidělování jednotlivých kauz příslušným soudcům v létech 2022 a 2023. Z tohoto přehledu je patrné, že věci příslušné agendy nebyly přidělovány chaotickým způsobem, jak tvrdí stěžovatel, ale podle předem stanoveného algoritmu.
21. Lze uzavřít, že námitky obsažené v ústavní stížnosti nemohou zpochybnit ústavní konformitu napadeného příkazu k zatčení. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, shledáno nebylo. Postup městského soudu vedoucí k vydání příkazu žádné protiústavní nedostatky nevykazuje.
22. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
23. Za této procesní situace Ústavní soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného příkazu nerozhodoval, jelikož shledal postup podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neúčelným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu