Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 10. ledna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti Staré Město č. p. 545 s. r. o., se sídlem Ovocný trh 2/580, 110 00 Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Tomášem Horákem, advokátem se sídlem Ovocný trh 2, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. května 2012 č. j. 28 Cdo 978/2012-134 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2011 sp. zn. 58 Co 149/2011, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Po rekapitulaci průběhu a výsledku dosavadního řízení stěžovatelka dovolacímu a též i odvolacímu soudu vytýká, že se nezabývaly námitkami stěžovatelky, které se měly týkat aplikace údajně v předmětné věci zcela nepřiléhavé judikatury jak obecných soudů, tak i Ústavního soudu, přičemž oba soudy nepřihlédly ke konkrétní procesní situaci v předmětné věci. V opačném případě by prý muselo být zjevné, že stěžovatelka (v procesním postavení žalované) se ve sporu "ničeho nedomáhá". I když odvolací i dovolací soud dospěly k závěru, že stěžovatelka není vlastnicí předmětného spoluvlastnického podílu, nezabývaly se tím, že jím rovněž nemůže být ani hlavní město Praha.
Tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud i soud dovolací v předmětné věci zcela "paušálně" aplikovaly zcela nepřiléhavou judikaturu, neboť nepřihlédly k procesnímu postavení stěžovatelky jako žalované, která v předmětném řízení "žalobou ničeho nežádá", je zcela absurdní. Stěžovatelka zřejmě zapomněla vzít v úvahu, že v předmětném sporu měla žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť pouze soudním rozhodnutím určujícím právo k předmětným nemovitostem po zaznamenání do katastru nemovitostí mohlo být dosaženo souladu mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí.
Důvody, které vedly odvolací soud (potažmo i soud dovolací) k závěru, že stěžovatelka nemůže být vlastnicí ideálních částí předmětných nemovitostí, jsou velmi podrobně, srozumitelně a logicky vyloženy v odůvodnění napadených rozhodnutí. Protože tato odůvodnění zcela korespondují s judikaturou Ústavního soudu ve skutkově a právně obdobných věcech, nezbývá Ústavnímu soudu, než připomenout, že závěry dovolacího soudu v projednávané věci vycházejí ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.21/05, že restituční nárok bylo možné nabýt pouze prostřednictvím restitučních předpisů, nikoli podle právních předpisů obecné povahy. Nelze rovněž souhlasit se stěžovatelkou v tom, že by se soudy nezabývaly tím, jestli v projednávané věci byly splněny předpoklady přechodu vlastnictví k ideální části předmětných nemovitostí.
Ze všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. ledna 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu