III.ÚS 464/26 ze dne 2. 4. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného JUDr. Michalem Paulem, advokátem, sídlem Bělehradská 572/63, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. prosince 2025, č. j. 3 Ntd 8/2025-405, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tím, že jím došlo k porušení práva na zákonného soudce a zásady překážky věci rozhodnuté.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že vrchní soud napadeným usnesením rozhodl, že se trestní věc, vedená proti stěžovateli u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 2 T 72/2025, odnímá Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") a přikazuje se k projednání a rozhodnutí o opravných prostředcích Krajskému soudu v Praze. Trestné činnosti, pro kterou je trestní řízení vedeno (stručně řečeno neoprávněné zkopírování neveřejného rozhodnutí z interní databáze a jeho zaslání osobám, provozujícím zpravodajský a názorový web), se měl stěžovatel dopustit jako soudce městského soudu.
3. Vrchní soud v minulosti usnesením ze dne 14. 8. 2025, č. j. 3 Ntd 6/2025-373, rozhodl, že se věc obvodnímu soudu neodnímá. Obvodní soud následně stěžovatelovo trestní stíhání zastavil. Proti tomuto rozhodnutí si podalo příslušné státní zastupitelství stížnost, která byla předložena městskému soudu. Městský soud poté předložil vrchnímu soudu návrh na odnětí a přikázání věci podle § 25 trestního řádu. Vrchní soud dospěl k závěru, že skutečnost stěžovatelova působení u městského soudu je v souladu s ustálenou praxí okolností, která je způsobilá zpochybnit nestrannost soudu v dané věci. Stěžovatel je trestně stíhán právě v souvislosti s výkonem funkce soudce (měl využít přístupu do interní databáze soudu). Předsedkyně městského soudu byla navíc osobou, která na stěžovatele podala trestní oznámení.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že napadeným rozhodnutím byl odňat svému zákonnému soudci. Rozhodnutím byla navíc porušena zásada překážky věci rozhodnuté. Vrchní soud v minulosti určil, že příslušnými jsou v dané věci obvodní soudy, tedy soudy spadající pod městský soud. Již při tomto rozhodování muselo být vrchnímu soudu zřejmé, že o opravných prostředcích bude rozhodovat městský soud. Toto rozhodnutí nabylo právní moci a nelze tvrdit, že se předchozí rozhodnutí týkalo jen obvodního soudu, vrchní soud si musel být vědom hierarchie soudní moci. Skutečnost, že stěžovatel působil u městského soudu jako soudce, je sama o sobě nedostačujícím důvodem pro delegaci věci.
Vrchním soudem zmíněné judikáty nejsou podle stěžovatele v jeho věci aplikovatelné. Jednak judikatura není pramenem práva, a dále ve zmíněných případech nebylo předtím pravomocně rozhodnuto o shodném problému. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), přestože trestní řízení doposud neskončilo. Navzdory zásadě nezasahování do doposud neskončených věcí Ústavní soud v minulosti opakovaně dovodil přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutím, kterými dochází k výměně rozhodujícího soudního tělesa (souhrnně např. stanovisko pléna ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. Pl.ÚS-st. 58/23). Podle Ústavního soudu lze závěry této judikatury obdobně vztáhnout i na situace, kdy dojde k "výměně" soudu příslušného v dané věci rozhodnout.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Napadené rozhodnutí je podle Ústavního soudu srozumitelně a logicky odůvodněné, přičemž jeho závěry odpovídají jak znění a účelu zákona, tak ustálené rozhodovací praxi, jejíž následování považuje Ústavní soud (na rozdíl od stěžovatele) za důležitý prvek ochrany ústavního principu právní jistoty. Ústavní soud se zcela ztotožňuje se závěry vrchního soudu, že kombinace výše uvedených skutečností (stěžovatelovo působení ve funkci soudce městského soudu a podání trestního oznámení předsedkyní městského soudu) zavdává důvod pochybovat o nestranném a spravedlivém rozhodování v dané věci.
Vrchní soud správně zdůraznil, že reálný stav (ne)podjatosti soudců městského soudu není nutné v takové situaci zjišťovat, neboť je důležité, jak se tato situace jeví účastníkům řízení a veřejnosti (jde o tzv. objektivní test nestrannosti podrobněji rozvedený např. v nálezu ze dne 2. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 741/21 ). Toto je hledisko zvlášť důležité, je-li účastníkem trestního řízení (ať v pozici obviněného, nebo poškozeného) soudce. Vyloučení soudce (potažmo celého soudu) pro pochybnosti o jeho nestrannosti je zákonem předvídaný a ústavně konformní zásah do práva na zákonného soudce podle čl.
38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
8. Přisvědčit nebylo možné ani stěžovatelově námitce o porušení "zásady překážky věci rozhodnuté". Zaprvé rozhodnutí o (ne)odejmutí věci konkrétnímu soudu nezakládá takovou překážku a zejména při zjištění nových skutečností (ať právních či skutkových) může soud o této otázce rozhodnout znovu. Druhým (a ještě důležitějším) důvodem, pro který nelze této námitce vyhovět, je skutečnost, že z výroku předchozího usnesení vrchního soudu ze dne 14. 8. 2025, č. j.
3 Ntd 6/2025-373, je zřejmé, že jím vrchní soud o (ne)odejmutí věci městskému soudu vůbec nerozhodoval, k čemuž ostatně ani nebyl důvod (mimo jiné proto, že nebylo jisté, zda v dané věci bude podán jakýkoliv opravný prostředek). Vzhledem k tomu, že žádný z účastníků toto usnesení nenapadl ústavní stížností, nemůže se Ústavní soud k jeho závěrům vyjadřovat. Uvedené usnesení však nemůže nic změnit na výše uvedených a ústavně konformních závěrech o nutnosti odejmout věc městskému soudu. Zákon (a tím méně ústavní pořádek) nikterak nevylučuje, aby konkrétní věc byla odejmuta pouze "nadřízenému" soudu za jejího současného ponechání soudu nižšího stupně. Ostatně v odůvodnění uvedeného usnesení vrchní soud výslovně uvádí, že potenciální odnětí věci městskému soudu bude nutné řešit až v budoucnu (viz bod 19).
9. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu