Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti podnikatele Radka Žemly, zastoupeného Mgr. Hubertem Müllerem, advokátem, se sídlem ve Znojmě, Dolní Česká 345/32, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 31 C 33/2012-68 ze dne 20. září 2012, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, a občanského sdružení OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, o.s., se sídlem v Praze 6, Čs. armády 20, IČO: 63839997, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 7. prosince 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.
2. Stěžovatel spatřoval porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v tom, že Městský soud v Praze uznal jako důvodnou žalobu vedlejšího účastníka i přes to, že žalobce v řízení neprokázal svá tvrzení. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud výrok I. napadeného rozhodnutí zrušil.
3. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl zažalován vedlejším účastníkem o vydání bezdůvodného obohacení, neboť měl provozovat veřejnou produkci hudebních děl bez licenčního oprávnění (v provozovnách Galerie Stonebridge a Souvenir Shop byla prostřednictvím puštěného rádia zpřístupňována hudební díla veřejnosti, aniž by stěžovatel měl s vedlejším účastníkem uzavřenu licenční smlouvu a uhrazenu licenční odměnu). Stěžovatel se v řízení před obecným soudem bránil námitkou, že vedlejší účastník neprokázal, jaká hudební díla byla zpřístupňována, resp. že byla zpřístupňována díla těch autorů, které zastupuje, a tato skutečnost není ani konstatována v napadeném rozsudku. Naopak soud měl nosný důvod svého rozhodnutí založit na skutečnosti, že to byl stěžovatel, kdo tvrdil a měl prokázat, že provozoval díla jiných, vedlejším účastníkem nezastoupených autorů, ale toto tvrzení neprokázal. Ohledně výše částky, k jejíž úhradě byl Městským soudem v Praze zavázán (6 868 Kč), pak obdobně poukázal, že vedlejší účastník žádal vydání bezdůvodného obohacení za konkrétní období, z něhož byla odvozena i výše bezdůvodného obohacení. Z provedených důkazů však nevyšlo najevo, že by právě po toto období, resp. po celé toto období stěžovatel ve své prodejně pouštěl nahrávky veřejnosti. V uvedeném stěžovatel spatřoval porušení práva na spravedlivý proces.
sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235), dostupný in http://nalus.usoud.cz].
5. Relevantní deficit stanovených záruk spravedlivého procesu může obecně nastat tehdy, dojde-li kupř. k závažným porušením kogentních ustanovení zákona upravujících řízení před soudy, bezdůvodnému odchýlení od konstantní judikatury, excesivnímu pominutí úhelných prvků hmotného práva, apod.
6. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Pokud informace zjištěné v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, jakožto výsledku činnosti vymezené v hranicích daných stěžovatelovým návrhem, přivedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, musí být bez dalšího odmítnuta.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatel se mýlí v tom, že vedlejší účastník není oprávněn zastupovat (udělovat licence a vybírat licenční odměny) i za užití děl těch autorů, s nimiž nemá uzavřenu příslušnou smlouvu. Autorský zákon zakotvuje právní institut tzv. rozšířené kolektivní správy práv [viz ustanovení § 101 odst. 9 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon)]. Jejím smyslem je ochranu zájmů uživatelů předmětů ochrany (v souzeném případě stěžovatele) a posílení jejich právní jistoty, že v důsledku výkonu jejich hospodářské činnosti nebudou vůči nim běžně vznikat nároky jednotlivých nositelů práv, kterých může být celá řada, nýbrž zásadně pouze nárok kolektivního správce.
Licence udělená kolektivním správcem pak v zásadě opravňuje k užití příslušných předmětů ochrany všech nositelů práv bez ohledu na skutečnost, zda se jedná o nositele smluvně zastupované či nikoli. Právní režim tzv. rozšířené kolektivní správy práv je odůvodněn především v takových případech, kdy dochází k hromadnému užívání předmětů ochrany a individuální sjednávání licenčních smluv by bylo obtížné či přímo nemožné. Autorský zákon zde stanoví zvláštní právní důvod k jednání i za smluvně nezastupované autory.
Postavení těchto nositelů práv je potom ex lege stejné jako v případě nositelů práv smluvně zastupovaných (srov. Ivo Telec, Pavel Tůma: Autorský zákon, 1. vydání. Praha: 2007, 989 s.).
9. Lze tedy shrnout, že stěžovateli nic nebrání v tom, aby veřejnosti zpřístupňoval hudební díla jen autorů, s nimiž nemá vedlejší účastník uzavřenu příslušnou smlouvu. Byl-li by schopen to prokázat, pak by vedlejšímu účastníkovi právo na bezdůvodné obohacení (licenční odměnu) nevzniklo; v opačném případě však vedlejším účastníkem poskytnutá licence umožňuje sdělování hudebních děl veřejnosti i těch autorů, jež nejsou s vedlejším účastníkem ve smluvním vztahu.
10. Vedlejší účastník se však nedomáhal licenční odměny resp. nároku na vydání bezdůvodného obohacení z neoprávněného výkonu kolektivně spravovaného práva za užití děl nezastoupených autorů, ale naopak za užití děl zastupovaných nositelů práv. Protože v řízení bylo postaveno na jisto, že hudební díla byla veřejnosti zpřístupňována prostřednictvím rozhlasu v době od 2. 2. 2010 do 26. 5. 2010 a od 11. 10. 2010 do 30. 11. 2011, je v tuzemských podmínkách vyloučeno, aby ani v jedné ze situací nebylo sděleno byť jen jedno hudební dílo autora zastoupeného jediným kolektivním správcem pro práva k dílům hudebním v České republice, jímž vedlejší účastník je. Za těchto okolností by prokazování, požadované stěžovatelem, bylo jen formální a nehospodárné. Tím ale Ústavní soud nevylučuje, že může nastat situace, kdy skutkový stav nebude možné zjistit jinak, než detailně prováděným dokazováním.
12. Protože se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by Městský soud v Praze porušil jeho základní právo na spravedlivý proces, a Ústavní soud sám jiné porušení ústavního pořádku neshledal, nezbylo než aby bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu