Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti K. B., zast. JUDr. J. X., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Tvo 62/2001, ze dne 16. 5. 2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 Ntv. 3/2001, ze dne 24. 4. 2001, t a k t o :
Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel se domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 3 Tvo 62/2001, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Ntv 3/2001, kterým bylo rozhodnuto (§ 71 odst. 3 trestního řádu) o prodloužení trvání vazby navrhovatele. Svůj návrh odůvodňuje tím, že podle jeho přesvědčení oba obecné soudy rozhodly v rozporu s šl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a též čl. 9 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále Pakt).
Tento rozpor spatřuje v pochybení soudů, které nerespektovaly svou zákonem jim stanovenou povinnost svá rozhodnutí řádně odůvodnit (§ 134 odst. 2 trestního řádu), čímž měly zasáhnout jeden z principů spravedlivého procesu, který vylučuje libovůli v rozhodování soudů. Ústavní soud z hlediska ust. § 43 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, především zjišťoval, zda podaná návrh splňuje podmínky obsažené v odst. 1 uvedeného zákonného ustanovení. Z obsahu příslušného spisového materiálu a z obsahu ústavní stížnosti bylo zjištěno, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Tvo 62/2001, ze dne 16.
5. 2001, bylo doručeno toliko právnímu zástupci obviněného, tedy stěžovatele v řízení před Ústavním soudem, JUDr. J.
X. V dané věci učinil Ústavní soud dotaz i na navrhovatele, který na něj nereagoval a dále i na věznici, ve které se navrhovatel v době doručování napadeného rozhodnutí nacházel. Tou byla věznice Brno a z přípisu, který Ústavní soud obdržel dne 31. 12. 2001 plyne, že na základě evidenční karty korespondence navrhovatele (obviněného), nebylo uvedené rozhodnutí (příslušné spisové značky) jmenovanému doručeno. Totéž vyplývá i se samotné evidenční karty korespondence, který byla k označenému přípisu připojena.
Z vyjádření Nejvyššího soud ČR k podanému návrhu plyne, že podle jeho přesvědčení nebyla zasažena navrhovatelova základní práva a svobody, odkázal dále na důvody svého rozhodnutí s tím, že navrhl ústavní stížnost zamítnout, pokud nebude odmítnuta. Dle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zák. o Ústavním soudu, je aktivně legitimovanou k podání ústavní stížnosti pouze ta osoba, jež tvrdí, že byla zásahem orgánu veřejné moci dotčena ve svých základních právech a svobodách. Plynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti se pro tuto osobu pak dle § 72 odst. 2 zák. o Ústavním soudu, odvíjí ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.
V daném případě se jedná o doručení postupem, který předpokládá trestní řád. V daném případě a v uvedené fázi trestního řízení tak podle § 137 odst.
4 trestního řádu usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opise doručí. Bez splnění této povinnosti nemůže rozhodnutí nabýt právní moci (§ 140 trestního řádu). Bylo-li v dané věci zjištěno, že usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. 3 Tvo 62/2001, nebylo stěžovateli doručeno, nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat nesplnění podmínky pro podání ústavní stížnosti obsažené v § 72 odst. 2 zák. o Ústavním soudu, čímž byl dán důvod jejího odmítnutí pro nepřípustnost dle § 43 odst. 1 písm. c) zák. o Ústavním soudu, per analogiam. Z pohledu ochrany základních práv a svobod stěžovatele Ústavní soud připomíná, že nedostatek soudního řízení, zakládá stížnostní důvod pro průtahy řízení dle §§ 26 a 35 zák. č. 436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2002