Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti T.H. a V.Š., zastoupených advokátkou JUDr. E.S., proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 1. 12. 1993, čj. 11 Co 350/93-39, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 9. 3. 1993, sp. zn. 24 C 122/92, o přivolení výpovědi z nájmu bytu, t a k t o :
Návrh se o d m í t á.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatelky svým návrhem ze dne 22. 3. 1994 žádají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 1. 12. 1993, č. j. 11 Co 350/93-39, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 9. 3. 1993, sp. zn. 24 C 122/92,o přivolení výpovědi z nájmu bytu. Spolu s ústavní stížností stěžovatelky podaly podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb. rovněž návrh na zrušení § 711 odst. 1 věty první, § 712 odst. 2 věty druhé a § 712 odst. 6 občanského zákoníku. Ústavní soud České republiky dne 13. dubna 1994 podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. řízení o ústavní stížnosti přerušil a zahájil řízení o zrušení napadených ustanovení občanského zákoníku podle § 64 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. Usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 7. února 1995,
sp. zn. Pl. ÚS 10/94
, byl návrh na zrušení § 711 odst. 1 věty první občanského zákoníku odmítnut a řízení o návrhu na zrušení § 712 odst. 2 věty druhé a § 712 odst. 6 občanského zákoníku bylo zastaveno.
Ústavní soud si dne 24. 3. 1994 od Obvodního soudu pro Prahu 10 k předmětné věci vyžádal úplný spis, sp. zn. 24 C 122/92, a od Městského soudu v Praze vyjádření k ústavní stížnosti (§ 42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.).
Ve své ústavní stížnosti navrhovatelky označují rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 o přivolení k výpovědi nájmu bytu, podmiňující vyklizení bytu zajištěním přiměřeného náhradního bytu, jakož i rozhodnutí Městského soudu v Praze, zamítající jejich návrh na vyklizení bytu bez poskytnutí bytu náhradního, za neodůvodněné omezení vlastnických práv a v uvedených rozhodnutích soudů aplikovaná ustanovení občanského zákoníku pak za ustanovení, která jsou v rozporu s čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost tudíž nenapadá protiústavnost aplikace právního předpisu nebo postupu soudu, nýbrž spatřuje zásah orgánu veřejné moci do základních práv a svobod v protiústavnosti aplikovaného právního předpisu. Neúspěch stěžovatelek v řízení podle § 64 a následujících zákona č. 182/1993 Sb., tudíž implikuje závěr o zjevné neopodstatněnosti návrhu, čímž je naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně 8. března 1995
JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj