Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti S. V., zastoupeného JUDr. Blankou Ďurišovou, advokátkou se sídlem ve Vsetíně, Pod Pecníkem 1666, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 1. 2003, č.j. 8 Co 903/2002-131, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, neboť je přesvědčen, že jím byla dotčena práva, jež mu svědčí podle článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K porušení stěžovatelových práv mělo dojít tím, že mu byla odvolacím soudem odňata možnost účastnit se jednání, nařízeného na den 6.
1. 2003 k projednání jím podaného odvolání. Stěžovatelova neúčast byla totiž způsobena tím, že odvolací soud v předvolání k jednání, doručovaném jen stěžovatelovu zástupci, uvedl, že stěžovatel bude předvolán samostatně, aniž se tak ve skutečnosti stalo. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem ze dne 21. 12. 2001, č.j. 8 C 244/99-68, zamítl Okresní soud ve Vsetíně žalobu, kterou se stěžovatel (zde žalobce) domáhal, aby žalované (obci Nový Hrozenkov) bylo uloženo "odstranit z parcely č. 10432 zapsané na LV č. 1098 pro obec a k.ú.
Nový Hrozenkov 1 ks veřejného osvětlení a byl žalované zakázán vstup na tento pozemek". K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem (ze dne 6. 1. 2003, č.j. 8 Co 903/2002-131) rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Stěžovatelovo dovolání proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 7. 2004, č.j. 22 Cdo 1265/2004-154, odmítl. Proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu podal posléze stěžovatel žalobu pro zmatečnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 229 odst. 3 o.s.ř.
Uvedl, že zmatečnost předcházejícího řízení "spatřuje v tom, že nebyl předvolán k jednání odvolacího soudu a odvolací soud rozhodoval pouze na základě dosavadního obsahu spisu" a že "v předvolání doručeném jeho advokátu bylo výslovně uvedeno, že zastupovaný účastník je k jednání předvolán samostatným předvoláním". Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 3. 2005, č.j. 25 Cz 1/2005-26, žalobu pro zmatečnost zamítl. Dospěl k závěru, že "za situace, kdy žalobce byl v odvolacím řízení zastoupen na základě plné moci advokátem, odvolací soud v souladu s ustanovením § 49 odst. 1 o.s.ř.
předvolal k jednání o odvolání pouze zástupce žalobce", že "na tom nic nemění ani skutečnost, že zástupce žalobce byl k jednání o odvolání předvolán za použití tiskopisu (vz. 036 o.s.ř.), v němž bylo uvedeno, že účastník bude předvolán samostatným předvoláním", a za významné pokládal, že "v dané věci žalobce nenavrhoval provedení důkazu svou výpovědí, a proto nebylo důvodu (jej) osobně předvolat k jednání o odvolání". K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. 11. 2005, č.j.
1 Co 98/2005-47, usnesení krajského soudu potvrdil.
Proti usnesení vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 22. 7. 2007, č.j. 22 Cdo 1265/2004-154, odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a 218 písm. c) o.s.ř. [ve vztahu k § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Rozhodnutí krajského soudu o žalobě pro zmatečnost, navazující rozhodnutí soudu odvolacího ani rozhodnutí soudu dovolacího stěžovatel ústavní stížností nenapadá. Od posledně označeného rozhodnutí - ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu - zjevně toliko odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu. Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95 , Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01 ,
,
,
I. ÚS 161/03 ,
I. ÚS 230/03 ,
I. ÚS 649/04 ,
,
II. ÚS 78/05 ,
III. ÚS 323/05 a další). Tomu pak odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel zároveň rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jež bylo v jeho věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu]. Právě tak je tomu v dané věci.
Výše označená rozhodnutí krajského a vrchního soudu, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba pro zmatečnost, jsou nepochybně takovými rozhodnutími "o posledním procesním prostředku", jež proto nelze ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu; a to také proto, že již jejich případným odstraněním se otevírá příležitost ke stěžovateli požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Jakožto rozhodnutí, k nimž se stěžovatel musel uchýlit - z pohledu námitek uplatněných v ústavní stížnosti - obligatorně (ve smyslu citovaného § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), totiž zahrnují i hodnocení důvodů, o něž stěžovatel opřel posuzovanou ústavní stížnost.
Dovozený závěr pokládá Ústavní soud za nevyhnutelný, neboť teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly). Jelikož stěžovatel rozhodnutí soudů o žalobě pro zmatečnost neoponoval, pak opětovným předložením námitek, jež dříve těmto soudům adresoval (aniž by je navrhl k ústavněprávnímu přezkumu), dal srozumitelně najevo, že je - nepřípustně - předložil Ústavnímu soudu k novému, na uvedených rozhodnutích nezávislému, posouzení.
Výše předznačené posouzení ústavní stížnosti stěžovatele jako návrhu nepřípustného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle shora označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. června 2007
Vladimír Kůrka soudce zpravodaj