Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky KOPALEN, s. r. o., se sídlem Roháčova 188/37, Praha 3, zastoupené JUDr. Janem Kubálkem, advokátem se sídlem Opatovická 159/17, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2022 č. j. 1 Afs 233/2022-25 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2022 č. j. 57 Af 4/2022-30, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatku k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, stěžovatelce vznikla povinnost uhradit daň z nemovitých věcí za rok 2021 ve výši 19 576 Kč; daň jí byla vyměřena ve dvou splátkách, a to do 31. 5. 2021 ve výši 9 788 Kč a do 30. 11. 2021 ve výši 9 788 Kč. Dne 2. 8. 2021 Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") vyrozuměl stěžovatelku o nezaplacené dani z nemovitých věcí. Následně dne 11. 10. 2021 vystavil pod č. j. 1984857/21/2201-80542-301583 vykonatelný výkaz nedoplatků, který je exekučním titulem.
Téhož dne vydal správce daně exekuční příkaz pod č. j. 1984856/21/2201-80542-301583, který nabyl právní moci dne 20. 10. 2021. Dne 19. 11. 2021 podala stěžovatelka návrh na odklad daňové exekuce dle § 181 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a současně i návrh na zastavení daňové exekuce. Správce daně rozhodnutím ze dne 8. 12. 2021 č. j. 2187036/21/2201-80542-301583 zamítl návrh na zastavení daňové exekuce a rozhodnutím z téhož dne č. j. 2186859/21/2201-80542-301583 zamítl návrh na odložení daňové exekuce.
Stěžovatelka proti uvedeným rozhodnutím správce daně brojila správní žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl v záhlaví uvedeným rozsudkem; Nejvyšší správní soud následně v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl i stěžovatelčinu kasační stížnost.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že finanční úřad sám znemožnil stěžovatelce dobrovolné splnění daňové povinnosti, neboť předchozími exekučními příkazy jí zamezil v disponování s peněžními prostředky. Finanční úřad neměl dle názoru stěžovatelky vydávat exekuční příkazy v situaci, kdy správnost platebních výměrů byla zpochybněna před správními soudy. Stěžovatelka má dále za to, že Nejvyšší správní soud nedostatečně vypořádal její námitky týkající se dopadu pandemie Covid-19 na stěžovatelku, a brojí proti závěru Nejvyššího správního soudu, že některé její námitky nebyly vzneseny v řízení před krajským soudem.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou k jejímu podání a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice s právními a skutkovými závěry správních soudů, které se však se všemi jejími námitkami již vypořádaly, přičemž Ústavní soud shledává jejich závěry udržitelnými. Pokud jde o námitku týkající se předchozích exekučních příkazů, pak Nejvyšší správní soud stěžovatelce vysvětlil, že tato námitka je nepřípustná, neboť nebyla stěžovatelkou vznesena v žalobě. Pokud jde o námitky týkající se dopadů pandemie Covid-19, pak Nejvyšší správní soud tyto námitky vypořádal v bodě 16 napadeného rozsudku. Souhrnně vzato, Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelčiným námitkám týkajícím se nedostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí. Jak správně konstatoval již Nejvyšší správní soud, řízení ve správním soudnictví jsou ovládána zásadou dispoziční, proto obsah a kvalita návrhu předurčuje rozsah přezkumu ze strany soudu.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že namítaná základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu