Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Fatkové, zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem, se sídlem Evropská 2590/33c, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. prosince 2023 č. j. 6 As 254/2022-32 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2022 č. j. 11 A 50/2022-51, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení ze dne 13. 6. 2022 č. j. MHMP 993970/2022, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a rozhodnuto, že se potvrzuje rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12, odboru výstavby ze dne 3. 6. 2021 č. j. P12 3893/2021 OVY. Prvostupňovým rozhodnutím bylo vydáno dodatečné povolení pro stavbu "Vedlejší stavba na č. parcelním X1 v katastrálním území L.
jako drobného ubytovacího zařízení s technickým zázemím pro potřeby stavby hlavní ‚X' č. p. X2 v k. ú. L., při ulici M." (dále také "stavba"). Městský soud uzavřel, že správní orgány své závěry náležitě, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily, a tyto závěry mají také dostatečnou oporu v obsahu správního spisu. Důvodnou městský soud neshledal žalobní námitku, podle které stavba zasahuje do domu stěžovatelky, neboť na podporu tohoto tvrzení stěžovatelka nepředložila žádné relevantní důkazy, a neučinila tak ani při konaném místním šetření, při němž nebyl zjištěn rozpor s předloženou projektovou dokumentací.
Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl.
3. Stěžovatelka namítá, že vlastnickému právu poskytuje ochranu mj. zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) - platný v době rozhodování správních orgánů, neboť upravuje v řízení účast osob, jejichž vlastnické či obdobné právo může být stavbou dotčeno. Má-li stavba zasáhnout na cizí pozemek, stavební zákon vyžaduje, aby stavebník doložil souhlas vlastníka. Vlastník sousedního pozemku a stavby, pokud může být stavbou jiného vlastníka dotčen, má právo, aby prostřednictvím důvodných námitek dosáhl negativního rozhodnutí stavebního úřadu o žádosti o povolení takové stavby. Ačkoliv stěžovatelka v řízení uplatnila důvodné námitky proti povolované stavbě zasahující do její stavby, tato ochrana jí byla správními orgány i správními soudy odepřena. Stěžovatelka namítá, že správní orgány i správní soudy odmítly její námitku, že dodatečně povolovaná stavba bez jejího souhlasu, je pevně spojena (přibita) do zdi sousedního rodinného domu ve vlastnictví stěžovatelky. Stavba zasahuje bez jejího souhlasu na její pozemek a došlo i k zastavění okna, které měla ve zdi. Stavba podle názoru stěžovatelky způsobuje zvýšenou vlhkost zdiva na severní straně domu stěžovatelky, přičemž toto tvrzení v předcházejícím řízení dokládala znaleckým posudkem z roku 2009. Stěžovatelka namítá, že správní úřad nepostupoval při provádění dokazování v souladu se zákonem č. 150/2004 Sb., správní řád, stavbu ohledal pouze povrchně a neověřoval, zda tvrzení stěžovatelky o opření dodatečně povolované stavby, a dokonce o průniku do její stavby je důvodné, což měl stavební úřad učinit z moci úřední. Správní soudy nesprávný postup správních orgánů aprobovaly.
4. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
5. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767)]. Postup ve správním řízení i navazujícím soudním řízení včetně zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů při řešení konkrétních případů včetně procesních otázek, je zásadně záležitostí správních orgánů a soudů. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze to, zda skutková zjištění nejsou v extrémním nesouladu s právními závěry, zda výklad práva odpovídá ústavněprávním požadavkům a nevykazuje známky libovůle nebo zda rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jedině takové (kvalifikované) vady by měly za následek porušení ústavnosti (srov. např. usnesení ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3005/19 ).
6. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které již byly správními soudy řádně vypořádány. Tím stěžovatelka nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, aniž by jakkoli konkretizovala, v čem spatřuje ústavně relevantní vybočení z výkladových pravidel či jiné pochybení dosahující ústavněprávní intenzity.
7. Argumentaci správních soudů podanou v napadených rozsudcích považuje Ústavní soud za ústavně konformní a jejich úvahy neshledal ani extrémními ani nepřiměřenými. Správní soudy konstatovaly, že stěžovatelka na podporu tvrzení o neoprávněném zásahu do její nemovitosti, nepředložila žádné relevantní důkazy, přičemž její odkaz na znalecký posudek vyhodnotily jako nekonkrétní. Při vědomí významu dispoziční zásady a důkazní povinnosti ovládající tento typ soudního řízení bylo na stěžovatelce, aby nejenom tvrdila, ale i dokládala relevantní důkazy, pro které by případně bylo možné přisvědčit tvrzení o přibití oplechované střechy stavby do zdi domu stěžovatelky nebo o neexistenci dilatační mezery.
Stejně tak bylo na stěžovatelce, aby identifikovala a předložila znalecký posudek, z něhož vyplývá, že povolovaná stavba poškozuje její dům. Stěžovatelka tomuto požadavku nedostála. Pouhá argumentace odkazující na rozpor skutečného stavu s projektovou dokumentací bez předložení relevantních důkazů, není sama o sobě způsobilá aprobovat závěr, že projektová dokumentace neodpovídá skutečnosti. Stěžovatelkou namítaný rozpor projektové dokumentace se skutečným stavem navíc stěžovatelka při místním šetření nenamítala.
V posuzovaném případě bylo možné akceptovat umístění stavby méně než 2 metry od společné hranice pozemků v souladu s ustanovením § 29 odst. 2 písm. b) Nařízení č. 10/2016 Sb. hl. m. Prahy, kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze, s ohledem na charakter zástavby v daném místě, neboť i na sousedních pozemcích se nachází stavby v blízkosti společné hranice. V průběhu řízení před správními soudy nevyvstaly důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, pročež nebylo v řízení prokázáno, že by se v případě obou staveb nejednalo o dvě samostatné, konstrukčně nezávislé stavby.
8. Správní soudy aprobovaly rozhodování správních orgánů, které ve správním řízení vyložily, proč v posuzovaném případě k dodatečnému povolení stavby podle stavebního zákona nebyl nutný souhlas vlastníka sousední nemovitosti. V daném případě stavebník splnil podmínky stanovené § 129 odst. 2 stavebního zákona a zároveň správní orgány neshledaly žádnou jinou okolnost, která by dodatečné povolení vylučovala. Obecný nesouhlas stěžovatelky se stavbou jako takovou, nepodložený konkrétní argumentací, nelze považovat za okolnost vylučující dodatečné povolení stavby.
9. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením případu nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základních práv. Kasace napadených rozhodnutí by byla možná pouze v případě excesu při rozhodovací činnosti správních soudů. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci nezjistil. Správní soudy a předtím i příslušné správní orgány se vypořádaly s veškerou argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadenému usnesení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu