Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marcely Strejčkové, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Jablonského 640/2, Praha 7 - Holešovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2017 č. j. 28 Cdo 5216/2017-307, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 30 Co 261/2016-232 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. října 2015 č. j. 7 EC 110/2012-150, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, a Jaroslava Fišery, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 10. 2015 č. j. 7 EC 110/2012-150 bylo stěžovatelce jako žalované uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) částku 904 455 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 904 455 Kč od 18. 4. 2012 do zaplacení, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, jakož i náhradu nákladů řízení v částce 221 491,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka. Vyhověno tak bylo žalobě, jíž se vedlejší účastník domáhal po stěžovatelce vydání bezdůvodného obohacení, které jí vzniklo tím, že bez právního důvodu převedla na svůj účet peněžní prostředky z účtu vedlejšího účastníka ve výši žalované částky, kdy přístup k tomuto účtu získala tak, že s vedlejším účastníkem žila ve společné domácnosti, získala si jeho důvěru a tento jí svěřil přístupové údaje k internetovému bankovnictví.
3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 29. 11. 2016 č. j. 30 Co 261/2016-232 byl rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017 č. j. 28 Cdo 5216/2017-307 bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání proti rozsudku městského soudu, a to pro jeho vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě opakuje svá skutková tvrzení z řízení před obecnými soudy, kterým tyto soudy neuvěřily, totiž že šlo o její finanční prostředky a prostředky jejího syna, a že převod zadal sám vedlejší účastník. V tomto směru soudy dle stěžovatelky řádně nevyhodnotily důkazy, které v řízení předkládala. Některé z nich pak byly zcela pominuty pro jejich údajnou procesní nepřípustnost podle § 213 odst. 5 o. s. ř., aniž by byla městským soudem zohledněna existence zákonných výjimek ze zákazu tzv. novot v odvolacím řízení. Stěžovatelka také upozorňuje, že dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 31 Cdo 619/2011 soud prvního stupně může své rozhodnutí založit na závěru, že účastník přítomný při soudním jednání neunesl důkazní břemeno, jen tehdy, jestliže takovému účastníkovi předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř.; k dostatečnému poučení však dle stěžovatelky nedošlo, když byla poučena toliko na začátku řízení, před proběhnutím rozsáhlého dokazování, kdy ještě nebylo jasné, které skutečnosti budou nakonec klíčové.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Vůči napadeným rozhodnutím soudů nižších stupňů však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje (viz dále).
7. Nejvyšší soud odmítl podané dovolání jakožto trpící vadami spočívajícími v absenci uvedení předpokladu jeho přípustnosti. Ústavní soud za této situace považuje za nutné připomenout, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí a jak přísné stanoví požadavky na jeho obsah. S tím ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud tak ve své současné rozhodovací praxi akceptuje, že platná právní úprava dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění jeho obsahových náležitostí (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Ústavní soud nezjistil, a stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti ani nepředložila žádnou zásadní právní argumentaci směřující proti tomu, že by závěr Nejvyššího soudu, že v podaném dovolání nebyl uveden předpoklad jeho přípustnosti, byl nesprávný. Za takovéto situace pak Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
9. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro absenci vymezení předpokladu jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti těm napadeným rozhodnutím, která rozhodnutí dovolacího soudu předcházejí. Bylo-li totiž dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nedošlo k jeho odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, neboť mu ani nebyl dán prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil" (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Je-li pak zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (§ 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na předmětné dovolání hledět tak, jako by podáno nebylo. V takovém případě nelze ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutím předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu považovat za přípustnou.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2018
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu