III.ÚS 483/26 ze dne 24. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Allianz pojišťovna, a. s., sídlem Ke Štvanici 656/3, Praha 8 - Karlín, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Co 373/2025-377 ze dne 9. prosince 2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Zauner Anlagentechnik GmbH, sídlem Gewerbepark Mauer 20, Wallern an der Trattnach, Rakouská republika, zastoupené Mgr. Radimem Obertem, advokátem, sídlem Jindřišská 937/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím soud porušil její základní práva zaručená v čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Obvodní soud pro Prahu 8 vedl pod sp. zn. 22 C 119/2024 řízení o žalobě vedlejší účastnice označené jako o určení žalobce (roz. vedlejší účastnice) jako oprávněné osoby včetně přímého nároku žalobce na úhradu pojistného plnění žalovaným (roz. stěžovatelkou). Poté, co vedlejší účastnice se souhlasem stěžovatelky vzala žalobu zpět, obvodní soud usnesením č. j. 22 C 119/2024-361 ze dne 31. října 2025 řízení zastavil (výrok I) a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 862 004 Kč (výrok II).
3. Vedlejší účastnice nákladový výrok II usnesení obvodního soudu napadla odvoláním, kterému Městský soud v Praze napadeným usnesením vyhověl a změnil výrok II usnesení obvodního soudu tak, že výše nákladů řízení činí 30 250 Kč, jinak tento výrok potvrdil (výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení 2 783 Kč (výrok II).
4. Městský soud na rozdíl od obvodního soudu při určení výše nahrazovaných nákladů řízení nepostupoval podle § 8 advokátního tarifu, nýbrž podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Obvodní soud měl - shodně se stěžovatelkou - za to, že předmět sporu (určení oprávněné osoby) lze penězi ocenit a odpovídá výši pojistného plnění, jehož se určení oprávněné osoby týká, tedy korunovému ekvivalentu 5 728 617,36 eur. Tuto výši pojistného plnění zjistil z řízení vedeného mezi týmiž účastníky u téhož soudu pod sp. zn. 43 C 237/2025 o zaplacení pojistného plnění.
Naopak městský soud byl ve shodě s vedlejší účastnicí, a měl za to, že předmět sporu není penězi ocenitelný, a za tarifní hodnotu tak považoval fixní (fiktivní) částku podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, tj. 35 000 Kč ve vztahu k úkonům právní služby do 31. prosince 2024 a 65 000 Kč od 1. ledna 2025. Co do aplikace § 146 odst. 2 věty první občanského soudního řádu a počtu a povahy úkonů právní služby učiněných advokátem stěžovatelky byly oba soudy ve shodě. 5.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítá, že městský soud při stanovení výše náhrady nákladů řízení nedůvodně aplikoval tarifní hodnotu pro věci s neocenitelným předmětem řízení, ačkoli se v projednávané věci jednalo o předmět ocenitelný. Vedlejší účastnice se totiž od počátku domáhala vyplacení konkrétní částky a v řízení o určovací žalobě usilovala o zjištění, zda je oprávněnou osobou k tomuto pojistnému plnění. Stěžovatelka dále uvádí, že od počátku namítala, že určovací žaloba je pro absenci naléhavého právního zájmu nedůvodná a její podání považovala za zneužívající taktiku. Konečně stěžovatelka namítá, že vedlejší účastnice v odvolání proti vyčíslení hodnoty řízení nijakým způsobem nebrojila a že jí nebyl poskytnut dostatečný čas k vyjádření se k odvolání vedlejší účastnice.
6. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.
7. V bodě 34 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025 Ústavní soud uvedl, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Tvrzený rozpor tedy musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona.
8. V posuzované věci rozdíl mezi částkou přiznanou obvodním a městským soudem činí několik set tisíc korun, což jistě nelze hodnotit jako částku bagatelní, Ústavní soud však přesto ústavní stížnost posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
9. Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je právní názor stěžovatelky, že městský soud měl při určení hodnoty věci vycházet z hodnoty pojistného plnění, jehož se vedlejší účastnice v jiném řízení domáhá, a tak aplikovat § 8 advokátního tarifu, a nikoliv jeho § 9 odst. 3 písm. a), který dopadá na věci, u nichž nelze hodnotu předmětu sporu určit (ocenit).
10. Z obsahu žaloby podané vedlejší účastnicí v posuzované věci, jak se s ní Ústavní soud seznámil z vyžádaného spisu, je zřejmé, že vedlejší účastnice žalobou sledovala určení svého postavení jako takového. Žalobou se domáhala určení, že jako pojištěná ze smlouvy o stavebně montážním pojištění, kterou ve prospěch vedlejší účastnice jako pojištěné uzavřela obchodní korporace Pražské služby, a.
s., jako pojistník se stěžovatelkou jako pojistitelem, je oprávněnou osobou co do škod způsobených požárem, a proto má vůči stěžovatelce přímý nárok na dispozici s pojistným plněním včetně udělování souvisejících pokynů stěžovatelce, nárok na pojistné plnění včetně přiměřené zálohy na toto plnění a právo na sdělení výsledků pojistného šetření, a to vše bez souhlasu pojistníka Pražské služby, a. s. Vedlejší účastnice měla za to, že může pojistné plnění požadovat bez ohledu na pojistníka jakožto vlastníka pojištěného majetku.
K žalobě přistoupila proto, že jí stěžovatelka upírala práva plynoucí z jejího postavení pojištěné a zároveň oprávněné osoby, tj. že má nárok na informace o šetření pojistné události či nárok na pojistné plnění, tedy že jí upírala "hmotněprávní pozici oprávněné osoby" včetně aktivní legitimace k podání žalob, jimiž by se práv z pojistné smlouvy domáhala. Stěžovatelka jí tvrdila, že je jen pojištěnou ze smlouvy, ale není osobou oprávněnou požadovat informace nebo pojistné plnění. Za jedinou oprávněnou osobou stěžovatelka považovala obchodní korporaci Pražské služby, a.
s., která pojistnou smlouvu jako vlastník spalovny, v níž došlo k požáru, uzavřela. Vedlejší účastnice se před podáním žaloby opakovaně obracela na Pražské služby, a. s., s žádostmi o vyjasnění svého právního postavení při uplatňování práv z pojistné smlouvy vůči stěžovatelce, ty však její nárok setrvale zpochybňovaly. Určení právního poměru účastníků podle vedlejší účastnice mělo odstranit stav nejistoty účastníků ohledně dalšího plnění povinností z pojistné smlouvy (právo na informace, účast na šetření, zálohy na pojistné plnění i na samotné plnění).
Vedlejší účastnice tak žalobou sledovala zájem na určení svého postavení jako oprávněné osoby z pojistné smlouvy. Své právní postavení jako takové považovala vzhledem k rozporným názorům stran smlouvy za krajně nejisté. I v replice k vyjádření stěžovatelky pak zdůrazňovala, že požaduje vydání rozhodnutí, kterým soud deklaruje, že vedlejší účastnice má postavení oprávněné osoby z pojistného stavu.
11. V posuzované věci tak šlo pouze o určení oprávněné (legitimované) osoby, nikoli o plnění samo, respektive dokonce ani o právo samo, neboť odpověď na otázku oprávněné (legitimované) osoby ještě neznamená, že takové osobě skutečně práva co do základu a především výše náleží. O tom vedou účastníci řízení spor na plnění.
12. Ústavní soud v tom, jak městský soud aplikoval podústavní předpis, nespatřuje žádný ústavně právní deficit. Posuzovanou věc lze z pohledu posouzení otázky určení tarifní hodnoty, respektive odpovědi na otázku, zda aplikovat § 8 (penězi ocenitelný předmět sporu) či § 9 (penězi neocenitelný předmět sporu), připodobnit k věci projednávané a rozhodnuté Ústavním soudem nálezem sp. zn. III ÚS 1052/21 ze dne 14. září 2021, na který pak odkázal i v nedávném usnesení sp. zn. II. ÚS 2151/25 ze dne 13. srpna 2025.
Ústavní soud v těchto věcech uzavřel, že předmětem řízení bylo určení dědického práva po určitém zůstaviteli, nikoli určení práva k nemovité věci, kde by v určitých případech přicházelo v úvahu vycházet z hodnoty nemovitosti, proto neměl Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout, když ve sporu o určení soudy aplikovaly při stanovení tarifní hodnoty § 9 advokátního tarifu.
13. Namítá-li stěžovatelka šikanózní povahu žaloby na určení, nemá taková námitka vztah k tarifní hodnotě sporu. Vznikne-li stěžovatelce ve sporu na plnění právo na náhradu nákladů řízení, může jít o relevantní argument proti případné námitce o duplicitě některých účtových nákladů.
14. Namítá-li stěžovatelka, že vedlejší účastnice v odvolání nebrojila proti tarifní hodnotě (vyčíslení hodnoty řízení), je to v rozporu s obsahem odvolání, který sama k ústavní stížnosti přiložila (srov. např. bod 6 odvolání a další).
15. K námitce stěžovatelky, že neměla pro "nepřiměřenou krátkost odvolacího řízení" dostatečný čas pro vyjádření k odvolání, Ústavní soud odkazuje na to, že městský soud bral v potaz odlišný názor stěžovatelky na výši tarifní hodnoty vyjádřený již v řízení před obvodním soudem, který plně koresponduje i s názorem stěžovatelky vyjádřeným v ústavní stížnosti. I pokud by Ústavní soud snad měl (což nemá) za to, že stěžovatelka měla mít k vyjádření delší čas, zrušení napadeného rozhodnutí z takového důvodu by nevedlo ve výsledku k jinému novému rozhodnutí, nýbrž by bylo jen neúčelným prodloužením řízení.
16. Napadeným usnesením nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 24. března 2026 Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu