Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 29. února 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Bytového družstva Šlikova 9, družstva, IČ 251 05 655, se sídlem Šlikova 1119/9, 169 00 Praha 6, zastoupeného Mgr. Štěpánem Holubem, advokátem se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, 186 00 Praha 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2011 č. j. 14 Co 415/2011-57, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel tvrdí, že změnou výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo porušeno ustanovení § 146 odst. 2 věta první o. s. ř., neboť to prý byla nepochybně žalobkyně - Česká republika, zastoupená Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, kdo zavinil, že řízení vedené Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 514/2009 muselo být zastaveno pro zpětvzetí žaloby žalobkyní.
Předmětnou žalobou se žalobkyně domáhala po stěžovateli zaplacení částky 1 300 000,- Kč jako tržní hodnoty členského podílu v bytovém družstvu, který nabyla v rámci projednání dědictví po zemřelém členu družstva a nájemci družstevního bytu č. 5 R. W. na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 26 D 246//2007-56. Dne 30. 6. 2011 vzala žalobkyně žalobu zpět s odůvodněním, že stanoveného cíle ve věci sp. zn. 7 C 514/2009 již dosáhla v jiném řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 169/2010. Obvodní soud pro Prahu 6 proto řízení zastavil a přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal s odůvodněním, že důvodem procesního postupu žalobkyně byla neustálená judikatura v rozhodování obecných soudů "ohledně možnosti státu zdědit členský podíl družstva v důsledku odúmrti".
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatel za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. a § 150 o. s. ř., jehož výklad tak údajně představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli. S právem na spravedlivý proces také souvisí, uvádí dále stěžovatel, i právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny. Jestliže byl nucen v předmětném řízení, které bylo následně zastaveno, učinit více úkonů v rámci svého právního zastoupení, měl právo na náhradu těchto vynaložených nákladů řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. 11. 2011 č. j. 14 Co 415/2011-57 změnil výrok usnesení soudu prvního stupně a stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznal.
Ohledně měnícího výroku odvolací soud konstatoval, že v předmětné věci bylo zahájeno řízení v době, kdy ještě nebyla ustálena judikatura soudů ohledně možnosti státu zdědit členský podíl v důsledku odúmrti. Procesnímu postupu žalobkyně proto nelze upřít opodstatnění, pokud za této situace volila možnost zajistit majetková práva alespoň zaplacením členského podílu.
Jak je zřejmé z obsahu ústavní stížnosti, její podstatou je stěžovatelovo tvrzení, že ve věci nebyly dány relevantní důvody pro aplikaci ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") za situace, v níž podaný žalobní návrh byl vzat zpět pro změnu judikatury obecných soudů.
Ústavní soud již ustáleně judikuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoli "běžné zákonnosti". Z tohoto důvodu není Ústavní soud povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť zasáhnout do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů by byl oprávněn pouze v případě, že by shledal porušení některého základního práva nebo svobody.
K aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. se Ústavní soud vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí, přičemž v zásadě zastává názor, že jde o diskreční oprávnění soudu, do kterého se Ústavní soud necítí oprávněn zasahovat (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2008 sp. zn. III. ÚS 77/08 , dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud opakovaně judikuje ohledně důvodů hodných zvláštního zřetele tak, že jejich výklad v konkrétní věci spočívá v rovině tzv. soudního uvážení. Aplikace citovaného ustanovení § 150 o. s. ř. umožňuje soudu, aby ve výjimečných případech z důvodů hodných zvláštního zřetele účastníku, kterému by jinak náleželo právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Tento postup soudu je spojen s jeho úvahou, která vychází z jím posouzených kritérií a hledisek, přičemž jejich objektivní zpětné posouzení není možné a Ústavnímu soudu nepřísluší.
Dodržení zásad spravedlivého procesu, jehož údajného porušení se stěžovatel v projednávané věci dovolává, ukládá soudu při použití ustanovení § 150 o. s. ř. v konkrétní věci, aby své rozhodnutí odůvodnil jasně a srozumitelně, se zřetelem k tomu, jaká kritéria či hlediska považoval v předmětné věci za stěžejní. Soud tak (v obecné rovině) přihlíží jak k majetkovým, sociálním či osobním poměrům účastníka řízení, tak i k okolnostem dalším, které mají původ v chování účastníků řízení před zahájením řízení i v jeho průběhu, případně s řízením v předmětné věci skutkově či právně souvisejí.
Odvolací soud považoval za relevantní pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. skutečnost, že procesní postoj žalovaného v projednávané věci byl ve vztahu k požadovanému plnění od počátku řízení negativní. Navíc, a to je v projednávané věci podstatné, ke zpětvzetí žaloby došlo z důvodu změny judikatury soudů ohledně sporné otázky, jestli na stát může odúmrtí přejít členský podíl v bytovém družstvu a spolu s ním i právo nájmu družstevního bytu po zůstaviteli.
V této souvislosti lze poukázat na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. 31 Cdo 316/2008, který je pro posouzení této problematiky v předmětné věci určující. I když Nejvyšší soud v citovaném rozsudku vycházel ze závěrů usnesení ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, které shledal i v jím projednávané věci za správné a přiléhavé, věc projednal a rozhodl o ní v souladu s ustanoveními § 19 a § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Tato skutečnost tak podle názoru odvolacího soudu nemohla jít k tíži žalobkyně, což se odrazilo v aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Při posuzování otázky, zda v předmětné věci jde o výjimečný případ a jestli tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, tak soud vzal v úvahu nejen okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, ale i postoj stěžovatele před podáním žaloby a "právní souvislost s projednávaným případem", tedy skutečnost, že výše uvedená problematika byla jednoznačně vyřešena právě až výše citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu.
Důvody, které shledal odvolací soud pro aplikaci citovaného ustanovení § 150 o. s. ř., jsou sice vysvětleny "jen" v jednom odstavci napadeného usnesení, přesto však nelze dospět k závěru, že právě toto stručné odůvodnění má za následek protiústavnost napadeného usnesení.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů neshledal porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. února 2012
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu