Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Nováka, zastoupeného JUDr. Pavlem Stratílkem, advokátem, AK se sídlem v Chocni, Jungmannova 302, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2014 č. j. 26 Co 187/2014-107, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 27. 11. 2013 rozsudkem č. j. 5 C 15/2012-68 Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "nalézací soud") uložil žalovanému Miroslavu Jonášovi povinnost zaplatit ve stanovené lhůtě žalobci částku 151 727,20 Kč s přísl. (výrok I), a nahradit žalobci náklady řízení ve výši 46 086 Kč ve stanovené lhůtě k rukám zástupce žalobce (výrok II).
Dne 23. 10. 2014 rozsudkem č. j. 26 Co 187/2014-107 Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 5 C 15/2012-68 změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I), žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému ve stanovené lhůtě k rukám jeho zástupce na nákladech řízení před nalézacím soudem částku 45 254 Kč (výrok II), rozhodl o nákladech státu v řízení před nalézacím soudem (výrok III), a nákladech odvolacího řízení (výrok IV).
Napadený rozsudek je tak podle stěžovatelova názoru v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, je projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování, čímž vybočuje z mezí ústavně stanoveného postupu.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") neprovedením všech jeho důkazních návrhů (aniž by tyto neprovedené návrhy blíže specifikoval), což dle jeho přesvědčení vedlo k nesprávným skutkovým a právním závěrům při posouzení věci soudem.
Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stav svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02
(N 109/27 SbNU 213) a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy.
Pokud jde o obecnou námitku stěžovatele, že "neprovedením důkazních návrhů, jimiž ... zamýšlel dokázat skutečný počet uživatelů teplé užitkové vody v domě", bylo věcí stěžovatele ji uplatnit - v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti - již v odvolání. Jen při splnění této podmínky by se jí Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti mohl opětovně zabývat; z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ani ústavní stížnosti samotné, však nelze dovodit, že tato podmínka byla splněna. Stěžovatelem tvrzené nedostatky dokazování v řízení před soudem Ústavní soud proto neakceptoval (neboť mohly být napraveny v průběhu odvolacího řízení). V tomto směru však ústavní stížnost žádné konkrétní výhrady vůči postupu odvolacího soudu neobsahuje.
K nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je, mimo jiné, posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo. Skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal.
Po celkovém posouzení spravedlivostí řízení v civilní věci stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem napadené rozhodnutí v tomto směru nezakládá pochybnosti, jež by mohly kasační nález Ústavního soudu odůvodnit, a že ani v žádném jiném aspektu nelze v tomto rozhodnutí shledat protiústavnost. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. června 2015
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu