Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Jitky Snítilové, advokátky, se sídlem Národní 60/28, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. října 2023 č. j. 8 To 92/2023-1317, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, a M. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odsouzenému M. K. se ustanovuje opatrovník Mgr. Miloslav Čejka, advokát, se sídlem Vránova 756/39, Brno.
1. Usnesením
sp. zn. III. ÚS 49/24
ze dne 4. 4. 2024 byl Mgr. Miloslav Čejka, advokát, se sídlem Vránova 756/39, Brno, ustanoven jako opatrovník druhého vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti podle § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), jenž se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně použije (§ 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky bylo skončeno nálezem
sp. zn. III. ÚS 49/24
ze dne 24. 7. 2024.
2. Podle ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. byl-li ustanoven účastníkovi zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.
3. Mgr. Čejka požaduje odměnu za své zastoupení celkem ve výši 4 719 Kč včetně DPH za tři úkony právní služby. Ústavní soud vyčíslil odměnu a náhradu hotových výdajů opatrovníka na částku 2 541 Kč, jež se sestává z jeden a půl úkonu právní služby. Konkrétně jde o úkon první porady, převzetí a přípravy zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) – dále jen "advokátní tarif". Studium spisu Ústavní soud v daném případě za samostatný úkon právní služby neuznal, neboť spisový materiál Ústavního soudu v dané věci není obsáhlý a jeho studium lze podřadit pod přípravu zastoupení. Vyjádření opatrovníka vedlejšího účastníka nelze podřadit pod písemné podání ve věci samé dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, jak požaduje Mgr. Čejka. Vyjádření čítá toliko deset řádků a jen odkazuje na ústavní stížností napadené rozhodnutí. Proto Ústavní soud rozhodl, že vyjádření bude Mgr. Čejkovi hrazeno jen jako polovina úkonu právní služby s tím, že ve smyslu § 11 odst. 3 advokátního tarifu jde svou povahou, svou jednoduchostí, o úkon podobný jednoduché výzvě k plnění podle § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu. Sazba jednoho úkonu právní služby v dané věci činí 1 000 Kč (§ 7 bod 3 ve spojení s § 9 odst. 7 advokátního tarifu) a paušální sazba náhrady hotových výdajů činí 300 Kč (§ 13 advokátního tarifu), oboje zvýšené o 21% daň z přidané hodnoty, jíž je opatrovník plátcem (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu).
4. Vzhledem k výše uvedenému přiznal Ústavní soud ustanovenému opatrovníkovi odměnu tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Uvedená částka bude Mgr. Čejkovi poukázána na účet vedený u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., č. ú.: X, v. s. III. ÚS 49-24.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní soud ověřil, že stěžovatelka je advokátka zapsaná u České advokátní komory, nevztahuje se na ni tedy povinnost být právně zastoupena (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Soudkyně zpravodajka podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost účastníkovi řízení a vedlejším účastníkům řízení k vyjádření.
10. Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti především odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí s tím, že toto odůvodnění je formováno jasně a jednoznačně; i pro účely vyjádření k ústavní stížnosti vrchní soud setrval na tom, že stěžovatelkou poskytnutá obhajoba v daném případě nebyla nijak náročná. Vrchní soud podle svého přesvědčení toliko redukoval přemrštěné nároky stěžovatelky. Podle vrchního soudu už jen z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatelky nedůvodná.
11. Vrchní státní zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ve svém vyjádření zdůraznilo, že vrchní soud nijak svévolně nesnížil odměnu ani náhradu hotových výdajů stěžovatelky. Pokud stěžovatelka v rámci obhajoby musela pracovat s důkazy zajištěnými ukrajinskou kontrarozvědkou, nejednalo se o úkony nikterak obtížné nebo mimořádné, jak předpokládá § 12 advokátního tarifu. V této souvislosti navíc vrchní státní zastupitelství připomnělo, že odměnu podle § 12 advokátního tarifu nelze zvýšit paušálně za celé trestní řízení, ale vždy jen vzhledem k obtížnosti jednotlivých úkonů. Dodržením zásady ne bis in idem ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi se orgány činné v trestním řízení zabývaly nezávisle na argumentaci stěžovatelky, když i na základě poznatků získaných v rámci právní pomoci ve věci činný státní zástupce od ukrajinských orgánů zjistil, že k porušení této zásady nedošlo. Za takové situace podle vrchního státního zastupitelství ani nebylo nutné, aby české orgány činné v trestním řízení dodržení této zásady jakkoliv prokazovaly, byť se toho stěžovatelka před soudem domáhala; sama stěžovatelka navíc k této ani k jiné otázce během řízení žádnou podrobnější analýzu nepředložila. Městský soud dal stěžovatelce v rámci obhajoby za pravdu jen v rozsahu zpravodajských zpráv zajištěných ukrajinskou bezpečnostní službou a tyto zprávy nepovažoval v rámci trestního řízení za důkaz. Argumentuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti nutností posoudit v rámci řízení prameny mezinárodního práva veřejného (zejména tedy k otázce, zda na východní Ukrajině probíhá mezinárodní konflikt), tuto argumentaci uvedla poprvé až v rámci zpracovaného dovolání. Náročnost stěžovatelkou poskytnuté obhajoby nemůže podle vrchního státního zastupitelství spočívat ani v eventuálním zájmu médií o daný případ, neboť média se o něj začala zajímat až v řízení před soudem, který byl zcela standardní. Vrchní soud podrobně vysvětlil, proč stěžovatelce nelze za některé jí nárokované úkony právní služby přiznat odměnu. Pokud se příslušný státní zástupce v řízení dopustil dílčích pochybení, spočívajících zejména v tom, že podal obžalobu ještě předtím, než uplynula eventuální lhůta ve prospěch stěžovatelky a odsouzeného určená k vyjádření ke změně právní kvalifikace v dané věci, za toto pochybení se stěžovatelce omluvil.
12. Vedlejší účastník řízení (tedy odsouzený) se prostřednictvím jemu ustanoveného opatrovníka k ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřil tak, že se zcela ztotožňuje s argumentací vrchního soudu a navrhl, aby Ústavní soud stížnost stěžovatelky odmítnul jako zjevně neopodstatněnou.
13. Stěžovatelka v replice uvedla, že cizí prvek byl ve skutečnosti imanentní součástí celého trestního řízení vedeného proti vedlejšímu účastníkovi (nyní odsouzenému). To se projevilo i v tom, že stěžovatelka úspěšně namítla nepřípustnost použití některých důkazů dodaných ukrajinskou kontrarozvědkou. Podle stěžovatelky již samotné (úspěšné) uplatnění nepřípustnosti použití některých důkazů opatřených orgánem jiného státu svědčí o tom, že stěžovatelka musela v dané věci používat cizí právo. Otázkami spojenými s aplikací Ženevských úmluv se k námitkám stěžovatelky zabýval v uvedeném řízení již městský soud. Není tedy správné tvrzení vrchního státního zastupitelství, že stěžovatelka otázku použitelnosti Ženevských úmluv namítala až v rámci řízení o dovolání. Pokud jde o význam zájmu médií o danou věc, k tomu stěžovatelka jednoduše uvádí, že v ostatních "běžných" věcech zpravidla není zájem médií v podstatě žádný. Pokud některé úkony činěné stěžovatelkou ve prospěch odsouzeného není možné podřadit pod příslušná ustanovení advokátního tarifu, měl vrchní soud postupovat podle § 11 odst. 3 advokátního tarifu a stěžovatelce měl přiznat odměnu, která by jí byla jinak přiznána za úkon obsahově nejbližší.
14. Podle čl. 83 Ústavy je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatelů chráněné Ústavou.
15. Posuzuje-li Ústavní soud stížnost advokáta, nemůže odhlédnout od skutečnosti, že advokát je nepostradatelným aktérem při řádném výkonu spravedlnosti. Ve společnosti založené na principech právního státu tak plní advokát zvláštní roli; musí sloužit zájmům spravedlnosti, stejně jako zájmům těch, jejichž práva a svobody je pověřen prosazovat a hájit. Prizmatem právě řečeného, tj. klíčové role advokáta při ochraně základních práv a svobod, je třeba vnímat i otázky s výkonem advokacie spojené, tedy i problematiku odměňování advokátů. Nastavením pravidel pro odměňování advokátů jsou ovlivněny nejen finanční zájmy advokáta - podnikatele, ale i naplnění jeho role jako ochránce základních práv v systému řádného výkonu spravedlnosti. Uvedené platí rovněž - a o to více - pro advokáty, kteří vystupují v rámci trestního řízení jako obhájci obviněných. Také oni jsou především ochránci základních práv a svobod, zejména práv obviněných na obhajobu a na spravedlivý proces. V situaci, kdy o výši odměny obhájce nerozhoduje na základě dohody s advokátem sám obviněný, ale stát, je uhrazením odměny obhájce realizováno ústavně zaručené právo na právní pomoc a obhajobu. Proto je nutné dbát na to, aby způsob určení odměny obhájce neměl nepříznivý vliv na základní práva a svobody obviněného, tedy i práva na obhajobu.
16. V projednávané věci nejde toliko o ústavně zaručená práva stěžovatelky, ale (především) o právo jejího klienta na obhajobu. Nastavením pravidel pro odměňování advokátů v případě obhajoby hrazené státem jsou ovlivněny nejen finanční zájmy advokáta (obhájce), ale i naplnění jeho role jako ochránce základních práv (jeho role při řádném výkonu spravedlnosti). Stát uhrazením odměny obhájce umožňuje obviněnému realizovat jeho ústavně zaručené právo na právní pomoc.
17. Právo na obhajobu je jedním z nejdůležitějších základních práv osoby, proti níž se vede trestní řízení, a směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, jehož vydání je nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Prostřednictvím práva na obhajobu se má dosáhnout toho, aby nevinný byl ospravedlněn a aby jako pachatel byl odsouzen jen ten, kdo trestný čin spáchal a za trestný čin, který skutečně spáchal. Z tohoto důvodu je také nutno zajistit základní práva a svobody všem osobám bez ohledu na to, zda si obhájce samy zvolily nebo jim byl ustanoven. Může-li si obviněný smluvně zajistit a zaplatit obhájce, a tak realizovat své právo na obhajobu, musí být zároveň zajištěno, aby možnost efektivního výkonu práva na obhajobu měl i obviněný, který si obhajobu zajistit sám nemůže. Náklady na realizaci práva obviněného na obhajobu nemůže nést ustanovený obhájce, který s převzetím jeho obhajoby souhlasil.
18. Ústavní soud byl ve své judikatuře opakovaně konfrontován se situací, zda soudem ustanovený obhájce má hodnotit účelnost jednotlivých úkonů zajišťovaných orgány činných v trestním řízení během trestního řízení. Ústavní soud se v té souvislosti názorově ustálil v závěru [srov. například odst. 26 nálezu ze dne 14. 10. 2010
sp. zn. I. ÚS 2025/10
(N 210/59 SbNU 69)], že takto soudem ustanovenému obhájci nepřísluší, aby sám hodnotil, zda ten, který úkon, o němž byl vyrozuměn, byl relevantní pro jeho případ či pro jím vedený způsob obhajoby. Pokud by sám ustanovený obhájce relevanci jednotlivých úkonů orgánů činných v trestním řízení hodnotil, mohl by se vystavit eventuálnímu zanedbání obhajoby. Ustanovený obhájce se tedy nemůže a nesmí bez dalšího spoléhat na tvrzení orgánů činných v trestním řízení; v kontextu nyní hodnoceného případu právě uvedené platí o to více, zvláště má-li to význam pro posouzení podmínek samotné trestnosti jednání, které je jeho klientovi kladeno za vinu.
19. Sám vrchní soud výslovně v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení připouští, že se stěžovatelka v rámci trestního řízení mimo jiné musela zabývat otázkou, zda vedlejší účastník řízení již byl na Ukrajině za později v České republice stíhané jednání odsouzen či nikoliv. To je ovšem pro trestní řízení vedené proti klientovi stěžovatelky zcela zásadní aspekt, v rámci něhož nelze použitelnost cizího práva (jazyka) považovat za okrajovou (už proto tedy neobstojí blanketní odkaz vrchního soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4184/2009). Toliko pro úplnost Ústavní soud uvádí, že je v dané souvislosti nepřípadné východisko vrchního státního zastupitelství, že námitka stěžovatelky vztahující se k dodržení zásady ne bis in idem ve věci jejího klienta nebyla podstatná, protože se touto otázkou orgány činné v trestním řízení zabývaly samy. Takovéto pojetí výkonu obhajoby je nesprávné, neboť stěžovatelka jako obhájkyně klienta přirozeně nemůže být pasivní a přenechat veškerou aktivitu směřující ke správnému posouzení všech důležitých otázek pouze na orgánech činných v trestním řízení. Její úlohou je nejen upozorňovat na případná pochybení orgánů činných v trestním řízení, ale také preventivně upozorňovat na konkrétní úskalí daného případu, aby k pochybením, které by evidentně mohla jejího klienta poškodit, vůbec nedošlo. Pokud tedy, s ohledem na okolnosti případu, stěžovatelka zpochybňovala mimo jiné dodržení zásady ne bis in idem, postupovala zcela správně a ve prospěch svého klienta (a i při řešení této otázky byla stěžovatelka evidentně konfrontována s aplikací cizího - ukrajinského - práva).
20. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 121/2022, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelčina klienta jako zjevně neopodstatněné, je zjevné, že stěžovatelka jako obhájkyně ve prospěch svého klienta argumentovala řadou různých (odborných) článků s tím, že se snažila mimo jiné prokázat, že se její klient jemu za vinu kladené trestné činnosti dopustit nemohl, neboť jeho chování bylo kryto mimo jiné statusem kombatanta ve smyslu Ženevských úmluv. Také z toho důvodu je podle Ústavního soudu zjevné, že stěžovatelka při koncepci obhajoby klienta vycházela a musela vycházet ze zahraničních právních pramenů a využívala cizího jazyka. Nejde totiž pouze o práci s literou zákona, resp. mezinárodní úmluvy, kterou vrchní soud charakterizuje jako stručnou. Jde rovněž o aplikaci judikatury a odborné literatury, která slouží k interpretaci mnohdy stručných ustanovení mezinárodních úmluv, a aplikaci na konkrétní v České republice v dané době nepříliš často řešenou otázku s omezenou českou judikaturou, k níž však existuje zahraniční literatura a judikatura. Advokátka vycházela ze zdrojů v cizím jazyce. Skutečnost, že citovala tyto zdroje v dovolání, svědčí o tom, že s nimi pracovala a seznámila se s nimi, na zdroje v cizím jazyce omezeně odkazovala i v odvolání. Na cizí zdroje odkazují rovněž například znalecké posudky a dokumenty z internetové databáze judikatury, literatury a právních předpisů beckonline, které jsou součástí trestního spisu. Argumentace uváděná vrchním státním zastupitelstvím v jeho vyjádření k ústavní stížnosti navozuje - a nesprávně - dojem, že stěžovatelka právní předpisy mezinárodního práva veřejného ve prospěch svého klienta aplikovala až v rámci dovolání, z čehož vrchní státní zastupitelství (minimálně nepřímo) dovozuje, že stěžovatelce nenáleží žádné zvýšení odměny za úkon právní služby ve smyslu § 12 advokátního tarifu. K tomu ovšem Ústavní soud dodává, že aplikace zvýšení odměny advokáta se musí posuzovat ve vztahu k jednotlivým úkonům právní služby a z tohoto pohledu tedy není podstatné, zda stěžovatelka některý argument použila až v rámci dovolání či dříve. Jiná situace by eventuálně mohla nastat tehdy, pokud by stěžovatelka argumentaci na obranu klienta uplatnila v rámci řízení před obecnými soudy zjevně nesprávně nebo opožděně. Takto ale vrchní státní zastupitelství své úvahy ve vyjádření k ústavní stížnosti neformuluje. Pokud by vrchní státní zastupitelství ve svých úvahách rekapitulovaných shora bylo důsledné, muselo by při dodržení jinak správného východiska, že zvýšení odměny podle § 12 advokátního tarifu nelze učinit paušálně pro celé řízení, dospět minimálně k závěru, že pokud například stěžovatelka aplikovala předpisy mezinárodního práva v rámci dovolání, měl se soud zabývat právě tím, zdali například za takový úkon právní služby stěžovatelce nenáleží pro jeho obtížnost zvýšení odměny.
21. Při posuzování trestné činnosti kladené nyní odsouzenému za vinu si zároveň obecné soudy byly zjevně vědomy nezákonnosti jednoho z důkazů, a to zprávy kontrarozvědné služby Ukrajiny (srov. k tomu odst. 44 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 121/2022). I tato skutečnost ukazuje, že neobstojí východisko prezentované v ústavní stížností napadeném usnesení vrchního soudu, že stěžovatelka při koncepci obhajoby klienta znalosti cizího práva (jazyka) nepotřebovala, neboť mohla vycházet jen z údajů poskytnutých ukrajinskou stranou. Jak již naznačeno shora, na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že si samy obecné soudy byly nezákonností některých takto získaných důkazů vědomy a samy je proto při posuzování trestné činnosti nyní odsouzeného nepoužily nebo použily jen omezeně. Okolnost, že to byla i sama stěžovatelka, kdo na eventuální nezákonnost některých důkazů upozornila, podle Ústavního soudu svědčí spíše o tom, že evidentně důsledně sledovala naplnění podmínek trestnosti jednání kladeného nyní odsouzenému za vinu.
22. Vrchní soud uzavřel, že žádný úkon nelze označit za mimořádně obtížný a znalost mezinárodního práva patří mezi běžné učivo vyučované na právnických fakultách. K tomuto závěru dospěl bez bližšího vysvětlení i přesto, že například místopředseda senátu městského soudu žádal o prodloužení lhůty k písemnému vyhotovení rozsudku mimo jiné z důvodu složitosti dané trestní věci a s poukazem na skutečnost, že jde o teroristické trestné činy spáchané působením v ozbrojených složkách, a tedy právní otázku, k níž existuje omezená judikatura.
23. Výše uvedené vyvrací závěr vrchního soudu, že stěžovatelce nenáleží zvýšená odměna za žádný z jejích úkonů. Pro úplnost Ústavní soud dále doplňuje, že se rovněž neztotožňuje s tvrzením vrchního státního zastupitelství o zanedbatelném vlivu mediálního zájmu na daný případ. V této souvislosti lze zcela příhodně odkázat na repliku stěžovatelky k vyjádření vrchního soudu a vrchního státního zastupitelství. Obecně se jistě nestává, aby se média zajímala o jakoukoli trestní věc. Naopak samo vrchní státní zastupitelství připouští, že zájem médií o daný případ přítomen byl, ovšem poněkud nelogicky zdůrazňuje, že tento se týkal až fáze řízení před obecními soudy; takový argument se však podle Ústavního soudu zcela míjí podstatou dané otázky, tedy zda stěžovatelce náleží zvýšení její odměny za to, že ve srovnání s jinými případy byla zatížená zájmem médií.
24. Ze všech těchto důvodů tedy vrchní soud podle Ústavního soudu pochybil, pokud v případě stěžovatelky zcela vyloučil eventuální zvýšení její odměny jako obhájkyně ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu, a to z důvodu jím tvrzené absence aplikace cizího práva (cizího jazyka) v dané věci. Tím vrchní soud podle Ústavního soudu porušil z výše uvedených důvodů nejen právo stěžovatelky zaručené čl. 26 odst. 1 a odst. 3 Listiny, ale kontextuálně zasáhl rovněž do práva nyní odsouzeného na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny [srov. k tomu v podrobnostech za všechny například také nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2019
sp. zn. Pl. ÚS 4/19
(N 163/96 SbNU 88; 302/2019 Sb.)].
25. Vzhledem k tomu, že vrchní soud v dané věci a priori - a nesprávně - vyloučil jakékoliv zvýšení odměny ve smyslu § 12 odst. 1 advokátního tarifu, nezabýval se již Ústavní soud jednotlivými námitkami stěžovatelky vztahujícími se k tomu, zda bylo možno některé shora uvedené úkony považovat za úkony právní služby ve smyslu advokátního tarifu či nikoli. Bude na vrchním soudu, aby se eventuální podřaditelností některých stěžovatelkou vykonaných úkonů pod úkony právní služby znovu samostatně zabýval v rámci procesního prostoru, který díky tomuto kasačnímu zásahu Ústavního soudu vznikl. Ústavní soud tímto nepředjímá, zda (resp. v jakém rozsahu) dojde ke zvýšení odměny stěžovatelky za jednotlivé úkony jí poskytnuté právní služby ve smyslu § 12 zákona advokátního tarifu. Podle Ústavního soudu však není možné při rozhodování o výši odměny stěžovatelky vzhledem k okolnostem daného případu jednoduše - bez dalšího konkrétního rozlišení úkonů (což sám vrchní soud vytkl městskému soudu) - vyjít z toho, že stěžovatelce žádné zvýšení odměny nenáleží.
26. S ohledem na všechny uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí vrchního soudu zrušil. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 24. července 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu