Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana S. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. listopadu 2023, č. j. 21 Co 342/2023-876, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. června 2023, č. j. 0 Nc 1967/2021-724, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Petry S. a nezletilých Tomáše S. a Jitky S. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem svěřil nezletilé vedlejší účastníky po dobu trvání manželství a po dobu po rozvodu manželství rodičů (stěžovatele - otce, a první vedlejší účastnice - matky) do péče matky (I. výrok). Stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilých tam specifikovanými částkami (II. a IV. výrok) a stanovil nedoplatek na výživném (III. a V. výrok). Upravil styk stěžovatele s nezletilými v každém sudém kalendářním týdnu od pátku s převzetím v jejich školském zařízení, a nebudou-li tam, pak v místě matčina bydliště, v 15:00 hodin, do neděle 18:00 hodin, kdy si matka nezletilé od stěžovatele převezme v jeho bydlišti; v každém lichém kalendářním týdnu jejich styk upravil ve čtvrtek od 15:00 hodin do 18:00, s místem převzetí ke styku ve školském zařízení, případně v místě matčina bydliště, a místem jejich předání zpět matce v místě jejího bydliště. Rovněž upravil styk o prázdninách a svátcích (VI. výrok). Okresní soud dále k návrhům matky nahradil souhlas stěžovatele s přestupem a každodenní docházkou nezletilých do Základní školy X (VII. výrok) a se změnou bydliště nezletilých na adresu XX (VIII. výrok). Každému z rodičů uložil povinnost nahradit státu polovinu nákladů řízení (IX. a X. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu (XI. výrok).
2. Při rozhodování o výchovném prostředí nezletilých okresní soud vycházel ze zjištění, že v minulosti zajišťovala převážnou část péče o nezletilé matka, a to i v době soužití se stěžovatelem. Dále zohlednil závěry znaleckého posudku, podle nichž jsou výchovné schopnosti stěžovatele slabší než matčiny. To podle okresního soudu vyplynulo i z dalších důkazů, jimiž bylo prokázáno, že stěžovatel nezletilé masivně manipuluje v neprospěch matky, přičemž nezletilí nejsou s ohledem na svůj věk (10 a 7 let) schopni zaujmout k věci vlastní stanovisko. Vzhledem k tomuto velmi rizikovému výchovnému přístupu stěžovatele okresní soud uzavřel, že v současnosti nejsou splněny podmínky pro svěření nezletilých do střídavé péče, a to ani nerovnoměrné. Ohledně návrhů matky na nahrazení souhlasu se změnou bydliště a místa výkonu povinné školní docházky nezletilých okresní soud dospěl k závěru, že tyto změny jsou v souladu se zájmy nezletilých.
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu ve výrocích I, II, IV, VI (vyjma části týkající se úpravy běžného styku), VII a VIII potvrdil (I. výrok). Ve výrocích III, V, týkajících se nedoplatku na výživném a VI, ve zmíněné části o běžném styku, rozsudek okresního soudu změnil tak, že změnil výši nedoplatku na výživném na oba nezletilé a rozhodl o právu stěžovatele stýkat se s nezletilými v každém sudém týdnu v roce již od čtvrtka od 15:00 hodin do neděle do 18:00 hodin; místo převzetí nezletilých ke styku i předání po jeho ukončení upravil shodně s okresním soudem (II. výrok). Zbývajícími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení státu i účastníků před soudy obou stupňů (III. a IV. výrok).
4. Krajský soud po doplnění dokazování konstatoval, že stěžovatelovo odvolání je důvodné pouze v nepatrné části. Odkázal na závěry okresního soudu, s nimiž se v zásadě ztotožnil, a vyjádřil se i ke konkrétním odvolacím námitkám stěžovatele. Především vyhověl jeho návrhům na provedení pohovoru s nezletilými - stanovisko nezletilého zjišťoval přímo na jednání soudu, stanovisko nezletilé prostřednictvím opatrovníka. Ve shodě s názorem znalkyně, která byla provádění těchto důkazů přítomna, však dospěl k závěru, že vyjádření nezletilých jsou silně ovlivněna stěžovatelem. K tomu poukázal i na další v průběhu řízení učiněná zjištění, prokazující, že nezletilí jsou pod vlivem citové manipulace stěžovatele a že jejich stanovisko nelze považovat za autentické. Krajský soud si byl vědom toho, že k ovlivňování nezletilých docházelo podle závěrů znaleckého posudku i ze strany matky, nebylo však takové závažnosti, aby narušovalo pozitivní vztah nezletilých ke stěžovateli. Přístup stěžovatele byl hodnocen též psychologickou poradnou, jež v průběhu řízení poskytovala nezletilým terapeutickou pomoc a která poukazovala na stěžovatelův nevhodný výchovný přístup. K jeho opakovaně vznášené námitce podjatosti této poradny krajský soud uvedl, že při využívání jejích služeb se rodiče ani děti neocitají v žádném řízení, v němž by taková námitka měla své místo. Soud rovněž nemohl pominout, že stěžovatel je obviněn ze spáchání zločinů týrání osoby žijící ve společném obydlí a vydírání (jichž se měl dopustit vůči matce) a zločinu týrání svěřené osoby (jehož se měl dopustit vůči nezletilým); proti stěžovateli byla podána obžaloba a řízení doposud nebylo ukončeno. Krajský soud poukázal na zásadu presumpce neviny a k námitce stěžovatele zdůraznil, že v řízení ve věci péče soudu o nezletilé nelze činit žádné závěry o stěžovatelově vině. Nemohl však vyčkávat na výsledek trestního řízení, který nebylo možno podle sdělení trestního soudu očekávat v dohledné době, a bylo by v rozporu se zájmy nezletilých neučinit do té doby žádné rozhodnutí. Podezření ze spáchání uvedených zločinů zde však bylo a i to sehrávalo roli při rozhodování o výchovném prostřední nezletilých.
5. Krajský soud uzavřel, že za zjištěného skutkového stavu je v nejlepším zájmu nezletilých jejich svěření do matčiny výlučné péče, neboť pro střídavou péči zatím nebyly shledány předpoklady. Současně však nebylo možno vyloučit, že do budoucna, po skončení trestního řízení, dojde-li k ustálení situace a uklidnění konfliktů mezi rodiči, bude možno na základě zjištěné změny poměrů přistoupit k rozhodnutí o svěření nezletilých do střídavé péče. Rozhodnutí okresního soudu o styku krajský soud považoval za správné, pouze s výjimkou pravidelného styku v sudé týdny; zde měl za to, že k naplnění rodičovských práv a povinností stěžovatele lépe přispěje styk nastolený nikoliv od pátku, ale již od čtvrtka, což ostatně navrhovala i znalkyně.
6. Při rozhodování o nahrazení souhlasu stěžovatele se změnou bydliště nezletilých a základní školy krajský soud hodnotil vyjádření nezletilých, jež se k oběma otázkám stavěli negativně. Jejich stanoviskům však nebylo možno přikládat zásadní váhu, a to z důvodu prokázané masivní manipulace ze strany stěžovatele. Matka pro své návrhy uvedla dostatečné důvody, jež byly v zájmu nezletilých, zejména potřebu sladit povinnosti spojené s každodenní péčí o ně a pracovní povinnosti, možnost využít méně finančně náročně bydlení v nemovitosti své matky a zázemí širší rodiny i při péči o nezletilé; nezletilí jsou navíc na tamní prostředí zvyklí, pravidelně ho navštěvují a mají zde své zázemí.
Soud se vyjádřil též k výhradám stěžovatele týkajícím se negativ spojených s nástupem nezletilých na novou základní školu a jejich zapojením do nových kolektivů, i k nevhodnému chování mateřské babičky k nezletilým. Ke změně bydliště nezletilých doplnil, že by mohla přispět i ke zklidnění vztahů rodičů, neboť dosud stěžovatel přehnaně zasahoval do matčiny péče i mimo časy, než které měli vzájemně dohodnuty. Ostatně i opatrovník, který v řízení před okresním soudem zastával k těmto matčiným návrhům negativní stanovisko, v odvolacím řízení změnil názor.
7. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod; rovněž namítá porušení práv nezletilých podle čl. 3, čl. 5, čl. 9 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
8. V obsáhlé argumentaci, věnující se nejprve pochybením okresního soudu a následně krajského soudu, stěžovatel namítá, že (stručně shrnuto) soudy nesprávně hodnotily jednotlivé důkazy, při jejich posouzení stranily matce a hodnotily je v její prospěch. Ve věci bylo rozhodováno pouze v jejím zájmu, nikoliv v zájmu nezletilých. Soudy v řízení vycházely mimo jiné ze znaleckého posudku, který je podle stěžovatele neobjektivní, neboť byl vypracován v době, kdy byl stěžovatel ve velkém stresu v důsledku odloučení od nezletilých a jeho prožívání neodpovídalo normě. Soudy rozhodly o vhodnosti matčiny výlučné péče, neodůvodnily však, proč nebyly shledány podmínky pro svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů. Soudy rovněž náležitě nezohlednily vyjádření nezletilých, kteří si přejí větší podíl stěžovatele na jejich péči. Při rozhodování o nahrazení souhlasů stěžovatele v záležitostech bydliště a školní docházky nezletilých soudy přihlížely pouze ke skutečnostem, které byly ve prospěch matky a jiné nehodnotily. K možnému ovlivňování nezletilých přistupovaly rozporuplně, pokud na jedné straně shledaly manipulaci stěžovatelem, na druhé straně však řádně nehodnotily, že nezletilí byli manipulováni matkou, a že mateřská babička má ke stěžovateli značně negativní vztah, což nezletilé může rovněž ovlivňovat. V neposlední řadě pak soudy v rozporu se zásadou presumpce neviny při rozhodování přihlížely k probíhajícímu trestnímu stíhání stěžovatele.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
10. Je-li ústavní stížností napadáno rozhodnutí okresního soudu v celém rozsahu, tj. i v částech, které krajský soud svým rozhodnutím změnil, pak k rozhodování o jejich ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není totiž povolán rušit, co již bylo změněno); v této části, tedy v části směřující proti výrokům III, V a v části výroku VI rozsudku okresního soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nedoplatku stěžovatele na výživném, a o běžném styku v sudých týdnech v roce, je proto nutno ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. K posouzení ústavní stížnosti ve zbývajícím rozsahu je Ústavní soud příslušný.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení nejen svých ústavně zaručených práv, ale i práv nezletilých vedlejších účastníků. K tomu však Ústavní soud připomíná, že v řízení, kdy proti sobě stojí zájmy rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, je nezbytné, aby měl nezletilý opatrovníka a aby byl zastupován na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem, neboť zásadně nelze připustit, aby nezletilý, o jehož postavení vůči rodičům je rodiči veden spor, byl vtažen do řízení jedním z nich na jeho straně. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti (viz níže) však nebylo nutno činit uvedené procesní úkony.
12. Předně je namístě uvést, že ačkoliv se stěžovatel petitem ústavní stížnosti domáhá zrušení napadených rozhodnutí v celém jejich rozsahu, svojí argumentací zpochybňuje výlučně výroky týkající se péče a nahrazení souhlasu s přestupem a docházkou nezletilých na základní školu v L. a se změnou jejich bydliště. Ústavní soud se proto při svém přezkumu soustředil především na tyto části napadených rozhodnutí.
13. K rozhodování soudů v rodinně právních věcech Ústavní soud v obecnosti předesílá, že k jeho přezkumu zastává zdrženlivý přístup. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které mají v řízení nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Do rozhodování těchto soudů může Ústavní soud zasáhnout pouze v případech extrémního vybočení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.
14. Ústavní soud rovněž již dříve ve své judikatuře vymezil, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy - s nímž stěžovatel v nynější věci nesouhlasí a na jehož zpochybnění je ústavní stížnost založena především - došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
15. Je tomu tak pouze za situace, v níž lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Respektují-li však obecné soudy zásady dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" toto hodnocení důkazů, respektive znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy, a to ani v případě, že by měl ohledně provedeného dokazování či hodnocení některého z důkazů pochybnosti. K zásahu Ústavní soud obvykle přistupuje pouze v případech, v nichž je zjištění skutkového stavu na první pohled natolik vadné, že by k němu obecný soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů nikdy dospět. V posuzované věci však Ústavní soud nic takového nezjistil.
16. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy ve věci provedly dokazování, na jehož základě měly dostatek podkladů k učinění rozhodnutí jak o péči o nezletilé a rozsahu jejich styku se stěžovatelem, tak o záležitostech, na nichž se rodiče neshodly. Závěry, k nimž v těchto otázkách dospěly, jsou odůvodněny dostatečným a přezkoumatelným způsobem. Zpochybňuje-li stěžovatel vypovídací hodnotu jednotlivých důkazů, resp. domáhá-li se jejich odlišného posouzení, jednak tím fakticky opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v odvolání a jíž se krajský soud zabýval, jednak tím staví Ústavní soud do pozice, která mu nepřísluší.
17. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele nepovažuje konkrétní závěry obecných soudů za jakkoliv extrémní. Nic nenasvědčuje tomu, že by při hodnocení jednotlivých důkazů a zjištění stranily matce či že by je záměrně hodnotily v neprospěch stěžovatele. Kupříkladu tvrdí-li stěžovatel, že soudy nezohlednily vyjádření nezletilých a zjištění znalkyně o jejich ovlivňování též matkou, či že dostatečně nepřihlédly k negativnímu postoji mateřské babičky vůči němu, který babička prezentuje i před nezletilými, Ústavní soud ho odkazuje na body 9 až 11 a 21 odůvodnění rozsudku krajského soudu, z nichž je naopak zřejmé, že všechny tyto okolnosti v řízení hodnoceny byly.
V případě projevů mateřské babičky pak bylo matce navíc zdůrazněno, že je její povinností zabránit takovémuto negativnímu vlivu na nezletilé, a nestane-li se tak, mohlo by to být důvodem pro změnu rozhodnutí o péči (bod 21 odůvodnění rozsudku krajského soudu). To, že soudy v uvedených skutečnostech na rozdíl od stěžovatele nespatřovaly dostatečný důvod k vyhovění jeho návrhům, samo o sobě nepředstavuje pochybení, natožpak ústavněprávní závažnosti.
18. Opodstatněnou Ústavní soud neshledal ani námitku nepřípustného zohlednění stěžovatelova trestního stíhání. Z toho, že soudy, resp. krajský soud (jenž v tomto ohledu hodnocení okresního soudu korigoval) při svém rozhodování poukázal na skutečnost, že v současné době probíhá trestní stíhání stěžovatele a že pro případné budoucí zvažování svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů je nutno (mimo jiné) vyčkat výsledku trestního řízení, nelze dovozovat, že by nectil zásadu presumpce neviny. Závěr soudů, že nebyly splněny předpoklady pro střídavou péči a že takový model péče v současnosti není v zájmu nezletilých, odpovídá výsledkům provedeného dokazování a není založen (pouze) na existenci podezření ze spáchání výše uvedených zločinů stěžovatelem (k důvodům rozhodnutí o péči viz bod 2, 4 a 5 výše, případně blíže bod 76 odůvodnění rozsudku okresního soudu).
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal namítaná pochybení obecných soudů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v této části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. března 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu