Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů E. a V.P., obou zastoupených JUDr. S.U., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. srpna 1998, sp. zn. 3 Cdon 391/96, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 1995, sp. zn. 20 Co 47/95, mimo ústní jednání dne 26. 5. 1999 soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Formálně vadným podáním, označeným jako "žádost o zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 8. 1998", brojili stěžovatelé jak proti tomuto rozhodnutí, tak patrně proti dalším rozhodnutím Nejvyššímu soudu ČR předcházejícím; formální vady byly stěžovatelům přípisem Ústavního soudu ze dne 10. 2. 1999 (doručeným stěžovateli 25. 3. a stěžovatelce
22. 3. 1999) vytknuty a současně jim byla uložena k jejich odstranění lhůta v trvání 30 dnů s tím, že v téže lhůtě jsou povinni předložit Ústavnímu soudu plnou moc zástupce, jehož si pro případné řízení před Ústavním soudem zvolili.
Jakkoli po této výzvě stěžovatelé předložili Ústavnímu soudu řadu následných podání, nešlo o taková podání, jimiž by byly vytčené formální vady odstraněny, nehledě již ani k tomu, že i tato podání jsou ve své podstatě nesrozumitelná a není z nich možno zjistit, čeho se vlastně a z jakých důvodů stěžovatelé těmito podáními před Ústavním soudem dovolávají (§ 34 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona).
Za situace, kdy k odstranění formálních vad ve stanovené lhůtě nedošlo, nezbylo než podání stěžovatelů, jak shora je označeno, odmítnout [§ 43 odst. 1 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 26. května 1999