Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky X, právně zastoupené Mgr. Janem Greplem, LL.M., advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. prosince 2023 sp. zn. 6 To 249/2023 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 3. srpna 2023 č. j. KRPZ- 38686-2543/TČ-2019-150081-KOV, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Zlínského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že napadeným usnesením policejního orgánu byla podle § 79f odst. 1, odst. 3 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění osobního automobilu Škoda Fabia, jehož údajným majitelem je stěžovatelka, a který byl zajištěn jako nástroj trestné činnosti postupem podle § 79a odst. 1 trestního řádu usnesením policejního orgánu ze dne 10. 12. 2021 č. j. KRPZ-38686-1570/TČ-2019-150081-KOV. V současné době probíhá trestní stíhání skupiny osob, mimo jiné zahrnující obviněného R.
O., který je považován za osobu fakticky ovládající zajištěnou věc. Obviněný R. O. a spol. jsou stíháni pro skutek právně kvalifikovaný jednak jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 trestního zákoníku, a současně i jako zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku.
Této trestné činnosti se měla dopouštět skupina obviněných osob tím, že v období let 2018 až 2020 měli na území Zlínského kraje vytvářet účelové obchodní řetězce, v rámci nichž docházelo k vyhotovování fiktivní fakturace sloužící ke zvyšování odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu u daňových subjektů CEGUTA service s.r.o., Light Partners s.r.o., a dalších, čímž došlo ke snížení této daně o celkovou částku přesahující 28 milionů korun.
3. Proti usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Brně napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Dovodil, že rozhodnutí policejního orgánu splňuje zákonem předvídané náležitosti a nelze jej proto považovat za nepřezkoumatelné či vydané v rozporu se zákonem. Policejní orgán napadené rozhodnutí vydal po předchozím souhlasu státního zástupce. Z dosud doložených důkazních podkladů je zřejmé, že zajištěná věc může být považována za nástroj trestné činnosti, když není vyvráceno, že mohla být užívána ke spáchání trestných činů, konkrétně pak zejména k odvozům reklam při automobilových závodech jako podkladu příjmu k páchání trestné činnosti.
Podstatné podle krajského soudu je, že navazujícími zjištěními není vyvrácen závěr, že se o nástroj trestné činnosti může jednat. V dané fázi trestního řízení je pro rozhodnutí o zamítnutí zrušení zajištění věcí dostačující podezření, protože se nejedná o meritorní rozhodnutí ve věci samé, které přísluší toliko soudu, a na něž jsou kladeny z hlediska existence dokázání protiprávního jednání zcela jiné požadavky. Zdůvodnění rozhodnutí je podle krajského soudu přesvědčivé a dostatečné, krajský soud se s takovým rozhodnutím ztotožňuje a ve zbytku na něj odkazuje.
Jestliže je předmětný automobil zajištěn jako nástroj trestné činnosti, což nebylo dosud nijak vyvráceno, není rozhodující, kdo je vlastníkem zajištěné věci.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že ze samotného usnesení o zajištění ani z dalších dokumentů nevyplývá jednoznačný závěr, že by automobil měl být použit k páchání trestné činnosti, jak policejní orgán naznačuje. Podle stěžovatelky také trvání dalšího zajištění je v této chvíli již disproporční s kritériem přiměřenosti mezi právem pokojného užívání majetku a jeho zajištěním. Tento argument stěžovatelka podporuje rovněž tvrzením, že rozhodování o její stížnosti proti usnesení policejního orgánu trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.
Aby opatření v podobě zajištění v této fázi (a délce) trestního řízení mohlo být shledáno přiměřeným, měl by být dostatečně odůvodněn závěr policejního orgánu o automobilu coby nástroji trestné činnosti, což podle stěžovatelky není. Do práv stěžovatelky je rovněž zasaženo tím, že ze strany stížnostního soudu nebylo adekvátně reagováno na její argumenty vznesené ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu a jeho doplnění. Zejména se jedná o argumenty stran prokazování vlastnického práva k automobilu technickým průkazem a nepodloženosti závěru o povaze automobilu coby nástroje trestné činnosti.
Takový postup podle názoru stěžovatelky činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je třeba možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2012 sp. zn. I. ÚS 2532/12 nebo ze dne 16. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz).
7. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu považuje Ústavní soud za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana podle čl. 11 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14
(N 147/78 SbNU 275)]. Současně však ve své judikatuře zastává právní názor, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13
(N 206/71 SbNU 429) a usnesení ze dne 11. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02 nebo ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 ].
8. Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich uplatnění. Z hlediska Ústavního soudu je přitom důležité, zda řízení před orgány veřejné moci (zde před orgány činnými v trestním řízení) lze považovat za řádně vedené. Jinak je důležité to, zda dílčí pochybení může být napraveno v rámci soustavy opravných prostředků trestního řízení, neboť posláním Ústavního soudu není být revizním orgánem činným v trestním řízení, nota bene v jeho přípravné fázi.
9. Ústavní soud z těchto závěrů vyšel i v posuzované věci a shledal, že krajský soud (jakož i policejní orgán před ním) neporušil napadeným usnesením stěžovatelčina ústavně zaručená práva. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou podle Ústavního soudu dostatečně konkrétní a přiměřená věci v této fázi řízení. Je třeba zdůraznit, že jsou to stále orgány činné v trestním řízení, které musejí průběžně vyhodnocovat důvodnost podezření ze spáchání trestné činnosti a její spojitost se zajištěným majetkem.
10. Žádná z námitek, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti, nedosahuje takové intenzity, aby mohla legitimizovat zásah Ústavního soudu do probíhajícího trestního řízení. Rozhodnutí bylo vydáno na základě zákona k tomu příslušným orgánem veřejné moci a obsahuje dostatečně podrobné odůvodnění. Zajištění majetku stěžovatelky rovněž netrvá tak dlouho, aby již z tohoto důvodu bylo možné uvažovat o nepřiměřeném postupu orgánů činných v trestním řízení. Navíc, jak vyplývá z usnesení policejního orgánu, ten si je vědom rizik, jež dlouhodobější zajištění automobilu způsobuje, tedy že se snižuje jeho hodnota již prostým plynutím času. Proto policejní orgán směřuje své kroky k prodeji zajištěného vozidla.
11. Protože ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu