Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáš Lichovníka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. K., zastoupeného Mgr. Sylvou Medkovou, advokátkou, se sídlem Pražská 1660/25a, Znojmo, proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2023 č. j. 37 Co 120/2023-510, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2023 č. j. 37 Co 120/2023-514 a proti výroku I. rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. května 2023 č. j. P 85/2015-443, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení a L. S. a nezl. S. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, o výživném pro nezletilého syna stěžovatele bylo rozhodováno rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 5. 2018 č. j. P 85/2015-260. Okresní soud schválil dohodu rodičů, na jejímž základě byl nezletilý svěřen do péče matky, otec se zavázal přispívat na jeho výživu částkou 2 000 Kč měsíčně a dále platit výdaje spojené se zájmovou činností nezletilého (hraním hokeje). Na návrh matky posléze rozhodl okresní soud napadeným výrokem I. rozsudku tak, že s účinností od 2. 9. 2019 zvýšil výživné na částku 5 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2021 na částku 6 500 Kč měsíčně, přičemž částku 5 500 Kč měsíčně poukáže stěžovatel k rukám matky a částku 1 000 Kč měsíčně na účet zřízený na jméno nezletilého, dále stěžovatele zavázal k povinnosti zaplatit dlužné výživné za období od 2. 9. 2019 do 30. 4. 2023 v částce 56 834 Kč k rukám matky do pěti měsíců od právní moci rozsudku.
3. Odvolací soud napadeným výrokem I. rozsudku změnil rozhodnutí nalézacího soudu tak, že stěžovatel je povinen na výživu nezletilého platit výživné s účinností od 18. 10. 2019 do 31. 8. 2021 ve výši 5 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 9. 2021 do 31. 8. 2023 ve výši 6 500 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2023 ve výši 4 500 Kč měsíčně, splatné k rukám matky vždy do 15. dne každého měsíce předem. Stěžovatel je povinen dlužné zvýšené výživné za období od 18. 10. 2019 do 30. 11. 2023 v částce 103 609 Kč zaplatit k rukám matky do šesti měsíců od právní moci rozsudku.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že zpětná úprava výživného soudy nerespektuje dohodu rodičů, soudní rozhodnutí ani právní jistotu stěžovatele. Ve zpětné úpravě výživného nalézací soud nezohlednil, že za období od 1. 11. 2019 do 11. 4. 2023 otec celkově plnil na zájmovou činnost nezletilého v částce 124 716 Kč, přičemž nalézací soud uznal plnění pouze ve výši 54 706 Kč. Dále odvolací soud ve zpětné úpravě výživného bez řádného odůvodnění nezohlednil spoření stěžovatelem na účet znějící na jméno nezletilého za období do dne vyhlášení výše citovaného rozsudku ze dne 10. 5. 2018. Dále stěžovatel namítá, že ačkoliv měl zajištěn v době od 10. 5. 2023 do 26. 8. 2023 příjem z podpory v nezaměstnanosti v částce 19 235 Kč měsíčně, odvolací soud stanovil vyživovací povinnost v částce 6 500 Kč měsíčně, neodpovídající jeho schopnostem a možnostem, v rozsahu pravidel zakotvených v § 913 odst. 1 občanského zákoníku.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy.
Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení ze dne 10.
12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19
).
6. K takovému porušení práv stěžovatele však v posuzovaném případě nedošlo. Očekává-li stěžovatel, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu přezkumu, je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683) nebo ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13
(N 176/74 SbNU 529)].
7. Ústavní soud nepřisvědčil požadavku stěžovatele směřujícímu ke korekci zpětně vyměřeného dlužného výživného. V nyní posuzovaném případě matka nezletilého uplatnila jeho nárok na výživné zpětně za dobu tří let před podáním návrhu, přičemž nalézací soud po zhodnocení, že jsou zde dány důvody pro zvýšení výživného, tomuto návrhu v souladu s dikcí ustanovení § 913 a § 923 občanského zákoníku vyhověl. Namítá-li stěžovatel, že soud nerespektoval dohodu rodičů, Ústavní soud se s jeho tvrzením neztotožnil, neboť rozhodnutí ve věcech péče o nezletilé, včetně rozhodnutí o výživném, nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných; změní-li se proto opět poměry, mohou být tyto skutečnosti podkladem pro nové posouzení vyživovací povinnosti.
V době uzavření dohody byl nezletilý žákem 6. třídy základní školy, přičemž v době rozhodování nalézacího soudu byl již studentem 2. ročníku střední školy. Došlo tedy k navýšení potřeb nezletilého z důvodů jeho věku, kdy se zvýšily náklady na jeho výživu, úhradu školních pomůcek, hygienických potřeb i oblečení a od 1. 9. 2021 došlo k navýšení dalších výdajů z důvodu nástupu nezletilého na střední školu.
8. Nalézací soud zvýšil výživné s ohledem na stěžovatelovy prokazatelné příjmy, z kterých vyplývá, že v rozhodné době byl schopen platit vyšší výživné. K namítanému nezohlednění veškerých výdajů stěžovatele vzniklých v souvislosti s placením zájmové činnosti nezletilého Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při zpětném vyměření dlužného výživného neuznaly pokladní doklady o nákupu zboží, které v kontextu provedených důkazů jednoznačně nesvědčily o tom, že v nich uvedené věci byly nezletilým skutečně spotřebovány či využity, případně se jednalo o dar. K námitce stěžovatele o nezapočítání jím poukázané částky na spoření nezletilého Ústavní soud aprobuje rozhodnutí odvolacího soudu. V daném případě se nejednalo o plnění podmíněné dohodou rodičů, ze strany otce se tak jednalo o dobrovolný příspěvek rodiče na zajištění budoucnosti svého dítěte.
9. Namítá-li stěžovatel, že odvolací soud ponechal jeho vyživovací povinnost v době od 10. 5. 2023 do 26. 8. 2023, tedy v době pobírání podpory v nezaměstnanosti, ve stejné výši jako při příjmu z pracovního poměru, z odůvodnění rozsudku v bodě 11. je zřejmé, že odvolací soud při stanovení výše výživného vycházel z potencionality jeho příjmů.
10. Obecné soudy se tedy námitkami stěžovatele, jakož i jeho osobními, výdělkovými a majetkovými poměry, řádně zabývaly a ve svých odůvodněních je vypořádaly. Z napadených rozhodnutí soudů vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry soudy učinily a jak věc posoudily po právní stránce. Mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor a napadené rozhodnutí je ústavně akceptovatelné, a to tím spíše, že se vztahuje k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což se však v daném případě nejedná. Ústavní soud konstatuje, že matkou podaný návrh směřoval k naplnění účelu a smyslu předmětné právní úpravy, tj. k zajištění výživného pro nezletilé dítě, tento účel byl v tomto řízení ústavněprávně souladným způsobem naplněn.
11. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu