Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. B., právně zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem se sídlem Lidická 405/3, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 1. 12. 2021 č. j. 36 Co 263/2020-264, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl napadeným rozsudkem, že se rozsudek okresního soudu ve výroku I. mění tak, že otec je povinen platit výživné pro nezl. D. ve výši 3 000 Kč měsíčně, pro nezl. E. ve výši 2 800 Kč měsíčně a pro nezl. M. ve výši 2 500 Kč měsíčně, a to vždy do každého 20. dne v měsíci předem k rukám matky s účinností od 1. 7. 2020. Nedoplatek na výživném za období od 1. 7. 2020 do 30. 11. 2021 ve výši 25 500 Kč pro nezl. D., ve výši 22 100 Kč pro nezl. E. a ve výši 17 000 Kč pro nezl. M. je otec povinen zaplatit k rukám matky ve lhůtě jednoho roku od právní moci rozsudku. Ve výroku II. odvolací soud rozsudek okresního soudu potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Změněným rozsudkem ze dne 4. 6. 2020 č. j. 0 P 46/2020-99 a 8 P a Nc 76/2020 Okresní soud v Jablonci nad Nisou výrokem I. rozhodl, že výživné, které je otec povinen platit na nezl. D., nezl. M. a nezl. E. se počínaje 1. 6. 2020 zvyšuje na částky 2 200 Kč, 1 800 Kč a 2 000 Kč měsíčně, splatné vždy do 15. dne daného měsíce k rukám matky. Okresní soud tím změnil rozsudek ze dne 20. 10. 2016 č. j. 30 Nc 4082/2016-12 ve výroku o výživném (výrok II. rozsudku okresního soudu). Výrokem III. okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Soud prvního stupně při stanovení výživného vycházel z majetkových a sociálních poměrů obou rodičů a potřeb nezletilých dětí. Dospěl k závěru, že jen plynutím času od určení rozsahu vyživovací povinnosti otce ke všem nezletilým dětem rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 10. 2016 se potřeby nezletilých dětí podstatně zvýšily, když od posledního rozhodnutí o vyživovací povinnosti uplynulo již pět let.
4. Odvolací soud k odvolání matky změnil částky měsíčního výživného, neboť tak, jak je stanovil soud prvního stupně, neodpovídají pravidlu, že životní úroveň otce by měla být zásadně shodná s životní úrovní dětí (§ 913 odst. 2, § 915 odst. 1 o. z.). V tomto případě tomu tak není, neboť všechny tři nezletilé děti žijí s matkou v nájemním bytě 3+1, matka pobírá dávku sociální podpory - příspěvek na bydlení ve výši od 2 999 Kč do 7 273 měsíčně. Otec se na základě kupní smlouvy ze dne 22. 6. 2020 stal vlastníkem zánovního domu s vybavením o obytné ploše 150 m2, kde žije sám. Na zaplacení kupní ceny 6 800 000 Kč za něj použil utrženou částku 7 000 000 Kč za prodaný dům v J. Dle názoru krajského soudu otec takto utrženou téměř celou částku vynaložil na zajištění nadprůměrného vlastnického bydlení, zatímco nezletilé děti žijí s matkou v nájemním bytě. Otec mohl shora uvedenou částku 7 000 000 Kč použít k zajištění přiměřeného bydlení za podstatně nižší hodnotu, tedy asi 4 000 000 Kč, neboť sám ve svém vyjádření připustil, že cena bytu v J. se pohybuje mezi 3 až 4 mil. Kč. Částka cca 3 000 000 Kč tak mohla být otcem použita pro výživné pro nezletilé děti, které je ze zákona přednostní pohledávkou.
5. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy dostatečným způsobem nezohlednily při svém rozhodování jeho zdravotní stav a vycházely při svém rozhodování především z vlastnictví nemovitosti, aniž by vzaly v potaz, že tuto nemovitost si pořídil stěžovatel právě z toho důvodu, aby snížil své životní náklady. Prodal nemovitost, kterou již nebyl schopen ze zdravotních a finančních důvodů rekonstruovat, kdy potřeba rekonstrukce budovy již byla akutní. Prodal nemovitost, s jejímž provozem byly spojeny zvýšené náklady (energetická náročnost atd.). Nelze přitom konstatovat (při rostoucí ceně nemovitostí v dané lokalitě), že došlo ke zvýšení standardu bydlení otce vzhledem k době, kdy nalézací soudy rozhodovaly o výživném naposledy. Pokud soud argumentuje velikostí nemovitosti, tak je třeba uvést, že sklep má 40 m2 a 30 m2 mají terasy, nemovitost má i velké chodby. Je objektivně doložitelné, že uspokojení bytových potřeb stěžovatele je oproti době posledního rozhodování o výživném řešeno ekonomičtěji. Stěžovatel poukazuje na to, že ačkoliv je rozhodnutí o výši výživného pro nezletilé dítě věcí volné úvahy soudu, závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné, jakož i odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se jeho volná úvaha pohybuje, aby jeho rozhodnutí nebylo libovolné [srov. nález sp. zn. II. US 756/16 ze dne 14. 6. 2016 (N 114/81 SbNU 785)]. Soud je povinen při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného rodiče vycházet nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných majetkových poměrů, ale také z potenciality příjmů. Potencialita příjmů otce je fakticky nulová s ohledem na jeho nepříznivý zdravotní stav.
6. Podrobnější obsah napadeného rozhodnutí není nutno blíže rekapitulovat, neboť jak závěry odvolacího soudu, tak i průběh řízení a závěry soudu prvního stupně jsou účastníkům známy.
8. Krajský soud odkazuje na podrobné odůvodnění svého rozhodnutí pod bodem 30, kde jsou rozvedeny úvahy ohledně majetkových poměrů otce. Krajský soud vycházel zejména z toho, že otec prodal nemovitost za cenu 7 000 000 Kč, za tuto částku vzápětí koupil relativně zánovní dům, přičemž pro uspokojení jeho potřeb bydlení by postačil menší byt, jehož cenu sám ohodnotil cenou cca 3-4 mil Kč. Krajský soud respektuje svobodnou vůli otce zajistit své bydlení, i s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu. Z jeho strany je však nutno též plnit vyživovací povinnost ke třem nezletilým dětem, které mají právo podílet se na jeho životní úrovni. Proto krajský soud přistoupil k fikci, kterou popsal pod bodem 29 svého rozhodnutí. Toto rozhodnutí řádně odůvodnil, když vycházel z údajů, které byly zjištěny dokazováním, případně tvrzením otce (které matka nezpochybňovala).
9. K věci se vyjádřila rovněž vedlejší účastnice řízení. Podle jejího názoru odvolací soud správně vyhodnotil majetkové poměry otce ve vztahu k možnostem a schopnostem plnit svou vyživovací povinnost k nezletilým dětem, vzhledem ke všem zjištěním a konkrétním okolnostem v posuzované věci a svou úvahu velmi detailně popsal a závěr, k němuž dospěl, řádně zdůvodnil, přičemž nelze v jeho rozhodnutí shledávat prvek libovůle, jak tvrdí stěžovatel. Matka nezletilých je tedy toho názoru, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě jen polemizuje skutkovými závěry odvolacího soudu, nicméně zde neuvádí ničeho, co by vnášelo rozpor do skutkových zjištění a právních závěrů, které z nich odvolací soud dovodil.
10. Obě shora citovaná vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice. Ten se však ve stanovené lhůtě již dále nevyjádřil.
12. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry opatrovnického, resp. odvolacího soudu. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím obecných soudů v opatrovnických věcech v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí těchto soudů.
Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž odvolací soud založil své rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny pravomocného rozhodnutí opatrovnických soudů.
13. Je však třeba upozornit, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o děti či stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje pouze v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu.
14. Ústavní soud ve své judikatuře zároveň opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je sice věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06
(N 158/42 SbNU 297); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
15. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že je v souladu s výše nastíněnými východisky a nezjistil v něm žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci. Námitkami stěžovatele, jakož i jeho osobními poměry, se obecné soudy řádně zabývaly a pečlivě je ve svých odůvodněních vypořádaly. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak celkem srozumitelně vyplývá, jaká skutková zjištění a skutkové závěry odvolací soud učinil a jak věc posoudil po právní stránce.
Mezi skutkovými a právními závěry přitom není dán extrémní rozpor a napadené rozhodnutí je ústavně akceptovatelné, a to tím spíše, že se vztahuje k otázkám, do nichž je Ústavní soud oprávněn a povinen zasahovat pouze v extrémních případech, o což se však v daném případě nejedná. Napadené rozhodnutí odvolací soud dostatečným, přesvědčivým a ústavně konformním způsobem odůvodnil a Ústavní soud neshledal v jeho rozhodnutí žádná kvalifikovaná pochybení, jež by byla způsobilá zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
16. Pro Ústavní soud je nicméně pochopitelné určité negativní rozpoložení stěžovatele, který se ne vlastní vinou ocitl v neutěšené osobní a finanční situaci. Jak však Ústavní soud ve své judikatuře setrvale opakuje, pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Stěžovatel má zajisté ještě další právní a jiné možnosti, jak danou situaci řešit, a to např. cestou opětovného zapojení opatrovnických soudů, dohodou s matkou nezletilých dětí apod.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. ledna 2023
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu