III.ÚS 510/26 ze dne 2. 4. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Philip Morris ČR a. s., sídlem Vítězná 1, Kutná Hora, zastoupené JUDr. Ing. Hanou Skalickou, Ph.D., BA, advokátkou, sídlem Staroměstské náměstí 88, Mladá Boleslav, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. prosince 2025 č. j. 10 Afs 94/2025-51, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2025 č. j. 41 Af 5/2023-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 47 Listiny základních práv a svobod Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka v říjnu 2019 a červenci 2021 dopravovala tabákové výrobky v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně z daňového skladu v Pardubicích do daňového skladu v Itálii. Pro tyto účely vyplnila elektronické průvodní doklady (dále jen "e-AD). Doprava výrobků proběhla v zapečetěném nákladovém prostoru kamionu a výrobky byly v Itálii přijaty bez jakýchkoliv nesrovnalostí. Stěžovatelka následně oznámila nesrovnalosti při vyplňování e-AD Celnímu úřadu pro Pardubický kraj (dále jen "celní úřad"), neboť do e-AD dokladů nezahrnula některé položky tabáku ke kouření (dne 24. 10. 2019 se jednalo o 115,2 kg tabáku, dne 1. 7. 2021 se jednalo o 2 268 kg tabáku, dne 29. 7. 2021 se jednalo o 259,2 kg tabáku). Tyto tabáky byly uvedeny pouze na příslušných fakturách a dodacích listech.
3. Celní úřad rozhodnutím ze dne 10. 1. 2023 uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání tří přestupků podle § 135q odst. 2 písm. a) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, kterých se dopustila tím, že uvedla do volného oběhu neoznačené tabákové výrobky (tabák ke kouření), čímž porušila § 114 odst. 2 zákona o spotřebních daních. Přestupků se dopustila tím, že dopravovala z daňového skladu v Pardubicích do daňového skladu v Itálii tabák ke kouření, aniž by ho uvedla na e-AD a aniž by poskytla zajištění daně pro jeho dopravu. Tím stěžovatelka nesplnila podmínky dopravy v režimu podmíněného osvobození od daně s následným umístěním v daňovém skladu a celní úřad jí uložil úhrnný trest pokuty ve výši 50 000 Kč a náhradu nákladů řízení.
4. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 28. 3. 2023 změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že v popisu skutku ve výrocích I. - III. vypustil slova "a bez poskytnutí zajištění daně pro jejich dopravu", ve zbytku odvolání stěžovatelky zamítl. 5.
Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Krajský soud konstatoval, že pokud stěžovatelka dopravovala výrobky do jiného členského státu, které v rozporu s § 26 odst. 1 zákona o spotřebních daních neuvedla v e-AD, vyjmula takto dopravované výrobky z režimu podmíněného osvobození od daně do volného daňového oběhu již na daňovém území České republiky. Odpovědnost stěžovatelky, jako právnické osoby, je odpovědností objektivní, u které se v souladu s § 20 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, neposuzuje zavinění. Stěžovatelka se mohla z odpovědnosti liberovat, pokud by prokázala, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila, což se však v řízení nestalo. Krajský soud uzavřel, že stěžovatelce na základě nesprávného postupu celních orgánů ve dvou předchozích případech nemohlo vzniknout legitimní očekávání.
6. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka tvrdí, že není sporu o tom, že zboží bylo v neporušeném stavu dopraveno do Itálie a tam bylo řádně zdaněno a spotřebováno. V České republice do volného daňového oběhu fakticky uvedeno nikdy nebylo. Pokud soudy uvádějí, že k uvolnění do volného daňového oběhu došlo, pak tím zcela odhlížejí od skutkového stavu a dopouštějí se tak vysoce formálního výkladu zákona, který je odlišný od reality. Soudy se domnívají, že neuvedení správného množství zboží na dokladu e-Ad má samo o sobě za následek uvolnění do volného daňového oběhu, a tedy stanovení české spotřební daně.
Tento závěr je však v rozporu se skutkovým stavem, a i se smyslem a základními principy spotřebních daní. V posuzované věci doklad e-AD existoval, pouze v něm byl překlep. Stěžovatelka namítá, že nedostatek na dokladu e-AD lze zhojit mj. tím, že údaje byly správně vyplněny na dodacím listu a faktuře. Stanovení české spotřební daně je v takovém případě přílišným formalismem. V posuzované situaci tak došlo ke dvojímu zdanění téhož zboží spotřební daní, přičemž stěžovatelka tvrdí, že jí v České republice spotřební daň z tohoto zboží neměla být stanovena.
Stěžovatelce tak za neúmyslné pochybení byla stanovena dvojí daň (česká a italská), české penále a ještě pokuta v rámci přestupkového řízení.
8. Stěžovatelka poukázala na dva případy z minulosti, které měly založit její legitimní očekávání, avšak v jednom z těchto případů správní orgán nakonec změnil názor. Stěžovatelka byla v dobré víře, že postupuje správně, resp. dopustila se pouze administrativní chyby, kterou navíc orgánům celní správy sama nahlásila, avšak orgány celní správy místo aby postupovaly v souladu se svou ustálenou praxí, tentokrát doměřily daň a stanovily pokutu za neznačení tabákových výrobků, a rozhodly se tak učinit i ve tři roky starém případě, pouhých 6 dní před prekluzí.
III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst.
1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Ústavní soud nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace práva v dané věci byla neústavní (viz již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 ). Taková situace v posuzované věci nenastala.
10. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelky představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek uplatněných již v předchozích řízeních a řádně vypořádaných a odůvodněných soudy. Námitky stěžovatelky týkající se stanovení spotřební daně již Ústavní soud přezkoumal v rozhodnutích ze dne 15. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2166/25 a ze dne 15. 1. 2026 sp. zn. I. ÚS 2764/25 , kterými ústavní stížnosti stěžovatelky odmítl pro neopodstatněnost. V posuzované věci však není předmětem řízení (ne)stanovení spotřební daně, nýbrž uložení pokuty za přestupek.
11. Celní úřad uložil stěžovatelce úhrnnou pokutu za tři přestupky, neboť v e-AD neuvedla správné množství dopravovaných tabákových výrobků do Itálie, přičemž zboží nevyplněné v e-AD neoznačila tabákovými nálepkami. Stěžovatelka své pochybení nepopírá (sama nesrovnalosti v dokladech celnímu úřadu nahlásila), ale namítá, že jí celní úřad za pouhé administrativní pochybení žádnou pokutu uložit neměl. Avšak stěžovatelka ve své argumentaci pomíjí právní důsledky jejího pochybení z hlediska přestupkové odpovědnosti.
V případě dopravy vybraného výrobku mezi členskými státy je režim podmíněného osvobození od daně zachován pouze za dodržení podmínek stanovených v § 24 až 27f zákona o spotřebních daních [srov. § 19 odst. 1 písm. b) téhož zákona]. Stěžovatelka nedodržela podmínku § 26 odst. 1 zákona o spotřebních daních (podle čl. 21 odst. 1 směrnice Rady 2008/118/ES, o obecné úpravě spotřebních daní, účinné před 13. 2. 2023), podle které mohou být vybrané výrobky dopravovány v režimu podmíněného osvobození od daně pouze s elektronickým průvodním dokladem.
Řádné vyplnění e-AD je nezbytné k získání objektivních informací o přepravě vybraných výrobků a k její účinné kontrole, přičemž jiné doklady jako jsou dodací listy nebo faktury (jak tvrdí stěžovatelka) e-AD nahradit nemohou. Ústavní soud tak neshledává požadavek správních soudů o provedení dopravy zcela v souladu s e-AD jako formalismus, neboť se jedná o základní předpoklad pro zajištění toho, aby byl pohyb zboží v režimu podmíněného osvobození od daně pod stálým daňovým dohledem. Správní soudy v řízení prokázaly, že stěžovatelka naplnila všechny znaky skutkové podstaty přestupku podle § 135q odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních, tj. do volného daňového oběhu uvedla neznačené tabákové výrobky (jejich neuvedením v e-AD), které však značeny být musely, neboť nebyly v režimu podmíněného osvobození od daně.
12. Právní úprava přestupků je založena na objektivní odpovědnosti právnické osoby s možností se jí zprostit prokázáním zákonem stanoveného liberačního důvodu.
Právnická osoba za přestupek neodpovídá, pokud prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. IV. ÚS 328/24 ). Za veškeré úsilí ve smyslu tohoto liberačního důvodu je třeba považovat soubor opatření a činností, které mají preventivní účel a jsou dostatečné k tomu, aby zabránily porušování či neplnění právních povinností za běžných okolností. Břemeno tvrzení i důkazní břemeno ohledně prokázání naplnění liberačního důvodu leží na obviněné právnické osobě, jak ostatně plyne přímo z textu § 21 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb. (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.
4. 2023 č. j. 8 As 104/2021-59, bod 41). Byla to tedy stěžovatelka, kdo musel prokázat, že skutečně učinila vše, co bylo možno požadovat, aby přestupku zabránila. Stěžovatelka však takové okolnosti neprokázala. Správní soudy se v napadených rozhodnutích zabývaly kritérii individualizace výše pokuty vůči stěžovatelce a neshledaly, že by při jejich hodnocení správní orgány vybočily z běžného rámce posuzování okolností, k nimž se při jejím stanovení přihlíží. Celní úřad při stanovení výše pokuty zohlednil, že ze strany stěžovatelky se nejednalo o záměrné podvodné jednání, s úřadem spolupracovala a na nesrovnalosti sama upozornila, proto jí pokutu uložil při dolní hranici zákonné sazby.
13. K argumentaci legitimním očekáváním se již dostatečně vyjádřily správní soudy (body 41 - 45 rozsudku krajského soudu, bod 17 Nejvyššího správního soudu). U správních orgánů se lze dovolávat obdobného zacházení jako v předchozích srovnatelných případech jen tehdy, pokud byl předchozí postup správních orgánů v souladu se zákonem.
14. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelky. Správní soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy i judikaturu, a rozsudky řádně odůvodnily. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.
15. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 2. dubna 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu