Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele 1) Plzeňského kraje, zastoupeného hejtmanem MUDr. P. Z., a 2) Zastupitelstva Plzeňského kraje, se sídlem v Plzni, oba právně zastoupení JUDr. P. R., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky ze dne 26.6.2001, č.j. 19 671/2001-14, takto: Návrh se odmítá.
Stěžovatelé se ústavní stížností ze dne 23.8.2001, podanou podle č. 87 odst. 1 písm. c) a d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), domáhají zrušení shora uvedeného rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen "MŠMT") v části stanovující podmínky pro další hospodaření a nakládání s nemovitým majetkem podle § 19 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení) a to konkrétně v bodech 2, 3 a 4. Tímto rozhodnutím MŠMT podle § 1 odst. 1 a 2 zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky do majetku krajů, rozhodlo, že věci, práva a závazky, s nimiž hospodaří předškolní zařízení, školy a školská zařízení, které byly zařazeny v síti předškolních zařízení, škol a školských zařízení ke dni 1.
září 2000 a jsou uvedeny v příloze A1 tohoto rozhodnutí, přecházejí včetně těchto předškolních zařízení, škol a školských zařízení dnem účinnosti tohoto rozhodnutí do působnosti prvního stěžovatele. V další části rozhodnutí stanovilo MŠMT, s odvoláním na ustanovení § 19 zákona č. 129/2000 Sb., čtyři podmínky pro další hospodaření a nakládání s převáděným majetkem.
Stěžovatelé podávají ústavní stížnost s odvoláním na čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy a současně také na čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jelikož jsou přesvědčeni, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno jejich zaručené právo na samosprávu a že napadeným rozhodnutím MŠMT jako orgánu veřejné moci byla porušena jejich základní práva zaručená Ústavou a dalšími ústavními zákony. Přitom jejich stížnost je zaměřena na druhou až čtvrtou podmínku napadeného rozhodnutí, jež považují za natolik široké a restriktivní, že znamenají překročení možnosti MŠMT dané mu zákonem. Stěžovatelé tvrdí, že vymezené podmínky zasahují zásadním způsobem do jejich práv jako vlastníka převáděných nemovitostí, paralyzují plnohodnotný výkon vlastnických práv a jejich vlastnická práva omezují.
Z ústavní stížnosti dále vyplývá, že stěžovatelé považují za jediný možný opravný prostředek žalobu podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu a že tuto žalobu podali k Vrchnímu soudu v Praze. Z procesní opatrnosti současně podali také ústavní stížnost, a to pro případ, že by napadené rozhodnutí bylo shledáno jako rozhodnutí ve správním soudnictví nepřezkoumatelné. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že podaný návrh je nepřípustný.
K základním atributům ústavní stížnosti, jako prostředku použitelného k ochraně ústavně zaručených práv a svobod patří její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, jež mu zákon k ochraně práva poskytuje (viz § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Není-li tato podmínka splněna, je ústavní stížnost nepřípustná.
V posuzované věci podali stěžovatelé ústavní stížnost za situace, kdy současně podali proti napadenému rozhodnutí MŠMT žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Je přitom evidentní, že v rámci správního soudnictví je úkolem soudu přezkoumat zákonnost takových rozhodnutí orgánů veřejné správy, jimiž se zakládají, mění, ruší či závazně určují práva nebo povinnosti fyzických či právnických osob (§ 244 odst. 1 občanského soudního řádu). Napadené rozhodnutí MŠMT, jako orgánu veřejné správy, je nepochybně rozhodnutím vyhovujícím takto určeným mezím soudního přezkumu. Proto Ústavní soud shledává, že stěžovatelé podali ústavní stížnost v situaci, kdy dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky k ochraně jejich práv.
Z uvedených důvodů rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků a návrh podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 10. června 2002
JUDr. Miloš Holeček soudce zpravodaj