Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupené JUDr. Janem Ševčíkem, advokátem se sídlem Jihlava, Farní 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2006 č. j. 13 Co 164/2005-68 a proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. února 2005 č. j. 5 C 181/2004-38, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě jako účastníků řízení a V. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
K průběhu pravomocně skončeného řízení v projednávané věci stěžovatelka uvádí, že se žalobou domáhala po žalovaném V. Š. výživného rozvedené manželky ve výši 5 000,- Kč měsíčně s účinností od podání žaloby, neboť podle jejího názoru byly v dané situaci splněny podmínky pro jeho přiznání ve smyslu ustanovení § 93 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").
Oběma obecným soudům stěžovatelka vytýká, že při svém rozhodování pochybily, pokud se při právním posouzení otázky závažné újmy omezily jen na zjišťování této újmy v majetkové sféře a nikoliv ve sféře osobní, neboť rozvodem manželství stěžovatelka ztratila možnost podpory, ochrany a pomoci, které se jí za trvání manželství ze strany vedlejšího účastníka dostávalo. Za této situace se dostala stěžovatelka do takové osobní situace, kterou lze podle jejího názoru podřadit pod pojem závažné újmy ve smyslu ustanovení § 93 zákona o rodině.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů prezentovanými v napadených rozhodnutích, přičemž z odůvodnění předmětné ústavní stížnosti je zjevné, že v zásadě opakuje námitky, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy, což znamená, že stěžovatelka Ústavní soud staví do pozice další soudní instance v systému obecného soudnictví České republiky. Takové postavení Ústavnímu soudu, jak již mnohokrát dal najevo ve svých rozhodnutích, nepřísluší. Ústavní soud by oprávněně mohl zasáhnout do jinak nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů pouze v případě, že jejich rozhodnutím, resp. řízením jemu předcházejícím bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv a svobod jeho účastníků. Takový zásah však Ústavní soud nezjistil.
Stěžovatelka oběma obecným soudům vytýká, že ji svým postupem zbavily práva na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 ve vztahu k čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Namítaný článek 90 Ústavy stanoví, že soudy jsou povolány k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu právům. Ani v tomto případě Ústavní soud nezjistil, že by se obecné soudy odmítly zákonem stanoveným postupem zabývat jejím návrhem, resp. že by o jejím návrhu nebylo v řádném procesu rozhodnuto. V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že samotná skutečnost, že obecné soudy nevyhověly návrhu účastníka a neztotožnily se s jeho právním názorem, není a nemůže být porušením základních práv a svobod, pokud ovšem obecné soudy při svém rozhodování dodržely procesní postupy stanovené procesním předpisem.
Za stěžejní lze v ústavní stížnosti spatřovat námitku nesprávného výkladu a aplikace konkrétních ustanovení zákona o rodině; v této skutečnosti spatřuje stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces.
Podle dosavadní judikatury Ústavního soudu by výklad a aplikace tzv. jednoduchého práva byla protiústavní v případě, pokud by nepřípustným způsobem postihovala některé ze základních práv a svobod, případně by pomíjela jiný možný výklad, který by byl ústavně konformní, resp. by se jednalo o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardu výkladu, jež je v soudní praxi respektován.
K takovému porušení však ze strany obou obecných soudů nedošlo. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy nesprávně interpretovaly pojem "závažná újma" velmi úzce, pokud možné dopady na životní podmínky směřovaly výhradně do oblasti materiální. Ústavní soud souhlasí s právním názorem obecných soudů v tom, že podle ustanovení § 93 odst. 1 zákona o rodině je nutné splnit obě zde stanovené zákonné podmínky pro přiznání výživného kumulativně. Právní názor vyjádřený oběma obecnými soudy nijak nevybočuje jak z právní teorie, tak i z dosavadní praxe obecných soudů při rozhodování v této otázce a nelze proto tvrdit, že by byl protiústavní. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. září 2007
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu