Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Superior Investments, s. r. o., se sídlem Sokolská 1795/46, Praha 2, zastoupené Mgr. Rostislavem Kovářem, advokátem, se sídlem Domažlická 1256/1, Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2023, č. j. 25 Co 151/2023-365, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. března 2023, č. j. 15 C 179/2021-327, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Ahmeda Hamdiho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastník se jako žalobce domáhal po stěžovatelce jako žalované zaplacení částky ve výši 850 000 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení poskytnutého vkladu po vypovězení smlouvy o tichém společenství. Vedlejší účastník měl dle svého tvrzení poskytnout stěžovatelce jako tichý společník vklad ve výši 1 200 000 Kč, přičemž po výpovědi smlouvy mu stěžovatelka vrátila pouze 350 000 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 440 000 Kč s příslušenstvím, v rozsahu částky 410 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvého stupně potvrdil.
5. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost usnesením ze dne 6. 12. 2023, č. j. 23 Cdo 3334/2023-382.
6. Stěžovatelka namítá porušení svých práv tím, že soudy nesprávně posoudily jí vznesenou námitku promlčení jako rozpornou s dobrými mravy.
7. Dále tvrdí, že požadovanou částku celou uhradila, a soudy tak vyšly ze špatných skutkových zjištění. Stěžovatelka předložila před soudem prvého stupně jako důkaz přehledy vydaných peněžních prostředků v hotovosti v daný konkrétní den, které obvodní soud opomenul a nevysvětlil, z jakého důvodu důkazy neprovedl. Stěžovatelka k ústavní stížnosti předkládá nově získané důkazy čestných prohlášení svědků, ze kterých vyplývá, že soudem přiznaná částka byla zcela uhrazena.
8. Soudy se dále dopustily vady opomenutého důkazu tím, že neprovedly stěžovatelkou navržený důkaz výslechem svědka Abdulazeama.
9. Rozsudek městského soudu je překvapivý, neboť rozsudek obvodního soudu sice potvrdil jako věcně správný, ale na základě jiných právních argumentů. Fakticky tak došlo ke změně rozsudku, tudíž je nutno takové rozhodnutí kvalifikovat jako prvoinstanční. Stěžovatelka neměla možnost ve vztahu k závěrům odvolacího soudu právně a skutkové argumentovat.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Byť stěžovatelka nenapadá samotné usnesení Nejvyššího soudu, dovolání vyčerpala a Ústavní soud ověřil, že nebylo odmítnuto pro vady, tudíž je splněna podmínka řádného využití všech procesních prostředků nápravy. Zároveň je ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti směřující proti předchozím rozhodnutím.
11. Ústavní soud úvodem připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyla porušena ústavní práva účastníka řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
12. Uplatnění korektivu dobrých mravů je primárně věcí obecných soudů. Obvodní soud svůj závěr o tom, že námitka promlčení vznesená stěžovatelkou je vzhledem k okolnostem věci rozporná s dobými mravy, podrobně odůvodnil (str. 8 až 9 napadeného rozsudku obvodního soudu na č. l. 331-332 spisu), přičemž vyšel z toho, že žalobce (vedlejší účastník) marné uplynutí lhůty nezavinil. Polemika o uvedeném závěru v rovině výkladu podústavního práva Ústavnímu soudu nepřísluší, přičemž o zjevný exces zde nejde.
13. Stejně tak Ústavní soud není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a doplňovat skutková zjištění. K doloženým čestným prohlášením nemůže přihlížet, neboť jde o dokládání nových důkazů, které nebyly v řízení před obecnými soudy předloženy. Řízení před Ústavním soudem však není pokračování soudního řízení a Ústavní soud nemůže fakticky nahrazovat roli nalézací či odvolací instance. V případě existence nových skutečností či důkazů přichází v obecné rovině do úvahy obnova řízení, budou-li splněny její zákonné podmínky, tu však není možno nahrazovat řízením o ústavní stížnosti.
14. Jde-li o tvrzenou vadu opomenutého důkazu, obvodní soud na jednání dne 9. 3. 2023 (č. l. 324-326) provedl dokazování a shrnul podstatné obsahy listin. K dotazu soudu právní zástupci obou stran nenavrhli další důkazy, přičemž ani ukončení dokazování nijak nerozporovali. Účastníci řízení byli poučení podle § 119a o. s. ř. Za daných okolností nelze hovořit o porušení procesních práv stěžovatelky v podobě vady opomenutého důkazu. Vzhledem k limitovaným možnostem navrhovat důkazy v odvolacím řízení, o čemž byla stěžovatelka poučena soudem prvého stupně (§ 119a o. s. ř.), nebylo možno takový důkazní návrh později relevantně uplatnit.
15. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. V nyní posuzované věci nedošlo k tomu, že by odvolací soud otevřel zcela novou rovinu právního posouzení, kterou účastníci řízení nemohli předvídat a přizpůsobit jí své důkazní návrhy, resp. která nebyla předmětem posuzování soudem prvého stupně. Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí. Účastníci řízení však musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (srov. např. usnesení ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. I. ÚS 2461/23 ).
16. Z vyžádaného soudního spisu plyne, že součástí skutkové i právní argumentace účastníků řízení před soudem prvého stupně byla jak otázka platnosti či neplatnosti smlouvy o tichém společenství (sama stěžovatelka nejprve platnost uznávala, později svou obranu změnila), tak i případná kvalifikace nároku jako bezdůvodného obohacení, stejně jako otázka výše samotné dlužné částky. V rozhodnutí odvolacího soudu tak jakýkoli protiústavní prvek překvapivosti nelze spatřovat.
17. K argumentaci stěžovatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je nutno fakticky považovat za prvoinstanční, Ústavní soud jen pro úplnost doplňuje, že princip dvojinstančnosti, jakožto ústavní požadavek, je založen v čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a týká se pouze trestních věcí, kde je zakotveno právo na opravný prostředek, včetně přípustných výjimek. Naopak princip dvojinstančnosti civilního řízení ústavněprávním požadavkem není a nelze jej tak bez dalšího považovat za součást práva na soudní ochranu.
18. Návrhem na odklad vykonatelnosti se Ústavní soud samostatně nezabýval, neboť nebyl jakkoli odůvodněn. Návrh na odklad vykonatelnosti tak sdílí osud ústavní stížnosti.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu