Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Pohorským, advokátem, sídlem Revoluční 767/25, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 158/2024-40 ze dne 12. prosince 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Ad 8/2023-44 ze dne 22. května 2024, rozhodnutí policejního prezidenta Policie České republiky č. j. PPR-39879-40/ČJ-2022-990131 ze dne 7. února 2023 a rozhodnutí ředitelky ředitelství pro mezinárodní policejní spolupráci Policejního prezidia České republiky č. 1043/2022 ze dne 2. listopadu 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze, policejního prezidenta Policie České republiky a ředitelky ředitelství pro mezinárodní policejní spolupráci Policejního prezidia České republiky, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Dne 30. září 2022 zahájila ředitelka ředitelství pro mezinárodní policejní spolupráci Policejního prezidia České republiky (služební funkcionářka) řízení o propuštění stěžovatele ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky podle § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru z důvodu pravomocného odsouzení stěžovatele pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 a 3 trestního zákona spočívají v úmyslném neoprávněném čerpání náhrady cestovních výdajů při vzniku a změně služebního poměru, kterým podvodně získal finanční prostředky ve výši 179 709 Kč.
3. Stěžovatel namítal podjatost ředitelky, a s ohledem na to, že podal v trestním řízení dovolání, navrhoval také přerušení řízení. Policejní prezident Policie České republiky (policejní prezident) dne 17. října 2022 rozhodl o tom, že služební funkcionářka není podjatá. Ta poté usnesením ze dne 25. října 2022 nevyhověla žádosti o přerušení řízení a následně napadeným rozhodnutím propustila stěžovatele ze služebního poměru.
4. Proti rozhodnutí služební funkcionářky podal stěžovatel odvolání. V průběhu odvolacího řízení ministr vnitra na rozdíl od policejního prezidenta shledal podjatost služební funkcionářky. V reakci na to policejní prezident zrušil usnesení služební funkcionářky o nepřerušení řízení a současně řízení o návrhu na přerušení řízení zastavil, neboť ve věci samé již bylo v mezičase rozhodnuto. Následně napadeným rozhodnutím rozhodnutí služební funkcionářky o propuštění stěžovatele ze služebního poměru potvrdil.
5. Rozhodnutí policejního prezidenta napadl stěžovatel žalobou, kterou Městský soud v Praze napadeným rozsudkem zamítl. Shledal sice, že rozhodnutí vydala služební funkcionářka coby podjatá úřední osoba, neboť vystupovala jako svědek v trestním řízení vedeném proti stěžovateli, avšak vzhledem k tomu, že právní úprava § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru v případě pravomocného odsouzení příslušníka pro úmyslný trestný čin nepřipouští jiný výsledek než propuštění příslušníka ze služebního poměru, rozhodla jediným způsobem, který právní úprava umožňuje a uvedená vada proto neměla vliv na zákonnost vydaných správních rozhodnutí.
6. Proti rozsudku městského soudu podal policejní prezident kasační stížnost. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl s odkazem na svou konstantní judikaturu, podle které bylo-li správní rozhodnutí vydáno vyloučenou úřední osobou, jedná se o vadu řízení, která nemusí vždy bezpodmínečně vyústit ve zrušení napadeného správního rozhodnutí, neboť mohou nastat případy, kdy je rozhodnutí vydané podjatou úřední osobou zcela v souladu se zákonem a vyznělo by stejně i v případě, že by je vydala nepodjatá úřední osoba. Tak tomu bylo i ve věci stěžovatele, kdy by jakýkoli jiný služební funkcionář musel vydat rozhodnutí totožného obsahu (výsledkem řízení by bylo vždy propuštění stěžovatele ze služebního poměru). K namítanému porušení zásady zákonnosti tak dojít nemohlo.
7. Stěžovatel spatřuje pochybení správních soudů v tom, že podjatost služební funkcionářky nesprávně posoudily pouze ve vztahu k rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru, přestože namítal, že podjatostí je zatíženo celé řízení o propuštění, včetně jeho jednotlivých úkonů. Uvádí, že služební funkcionářka předčasně rozhodla o propuštění stěžovatele, aniž vyčkala rozhodnutí o jím podané námitce podjatosti a dovolání, jak to učinila předtím v situaci, kdy dovolání podal Nejvyšší státní zástupce. Stěžovatel nesouhlasí s judikaturou, z níž vycházel Nejvyšší správní soud, a má ji za jdoucí proti smyslu institutu podjatosti. Zdůrazňuje, že ministr vnitra (v řízení vedeném pod sp. zn. MV-197672-7/SO-2022) rozhodl, že služební funkcionářka byla vyloučena pro podjatost ze všech úkonů v řízení a policejnímu prezidentovi bylo uloženo určit jinou úřední osobu k vedení řízení o propuštění, tedy podjatost zjevně byla ministrem vnitra považována za vadu způsobující nezákonnost. Stěžovatel poukazuje na usnesení sp. zn. II. ÚS 1062/08 ze dne 26. května 2009, podle něhož je nestranností třeba rozumět objektivní, předem nezaujatý přístup pověřených osob k posuzování, řešení a zejména rozhodování právních věcí, a ten je nutno vyžadovat v případě všech státních orgánů. Ve věci stěžovatele však právě procesní nerovnost byla důsledkem podjatosti rozhodující služební funkcionářky, která rozhodla o obdobné věci naprosto opačně (v neprospěch stěžovatele) a rozhodla tak v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatele.
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
9. Ústavní soud předesílá, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky). Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy zasahuje jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal.
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem správních soudů, že rozhodnutí služební funkcionářky o jeho propuštění ze služebního poměru bylo v souladu se zákonem, přestože služební funkcionářka byla ve věci podjatá.
11. Stěžovatel v bodech 10 až 13 ústavní stížnosti uvádí důvody, na základě kterých je přesvědčen o podjatosti služební funkcionářky. Tato skutečnost je však nesporná, konstatoval ji výslovně městský soud (bod 30 rozsudku) a vycházel z ní i Nejvyšší správní soud (body 11 a 12 rozsudku). Není přitom rozhodné, že takto služební funkcionářka rozhodovala jak přímo o propuštění stěžovatele ze služebního poměru, tak o dalších úkonech v tomto řízení. Jakkoli na rozdíl od rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru [kde § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru nepřipouštěl úvahu (správní uvážení) služební funkcionářky o tom, zda musí či nemusí stěžovatele propustit], mohla rozhodnout podle svého uvážení o přerušení či nepřerušení řízení z důvodu podání dovolání stěžovatelem (v trestním řízení vedeném městským soudem pod sp. zn. 44 To 381/2021-572), bylo právě její (ústavní stížností napadené) rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze služebního poměru ve výsledku rozhodnutím, ohledně kterého může stěžovatel namítat, že byl zkrácen na svých právech ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního. To také žalobou učinil. Jeho "legitimní očekávání", že služební funkcionářka řízení přeruší, když tak učinila dříve po podání dovolání Nejvyšším státním zástupcem, nemá s ohledem na jasné znění § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru vliv na to, že následně rozhodla o propuštění stěžovatele ze služebního poměru.
12. Zůstává tedy posoudit námitku stěžovatele zpochybňující judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž je zbytečné rušit rozhodnutí vydané podjatou úřední osobou v případech, kdy by rozhodnutí o stejném obsahu vydala nepodjatá úřední osoba. Takový závěr je podle stěžovatele proti smyslu institutu podjatosti, neboť rozhodování podjaté osoby nemůže zhojit závěr, že podjatá osoba nemohla postupovat jinak, než by postupovala osoba nepodjatá.
13. Jak Nejvyšší správní soud uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku, jeho judikatura, z níž vycházel, stojí na závěrech usnesení sp. zn. Pl. ÚS 30/09 ze dne 2. dubna 2013, v němž Ústavní soud vyslovil, že shledá-li správní soud důvody vyloučení úřední osoby pro její podjatost, je povinen se dále zabývat otázkou, zdali se tato okolnost promítla v nezákonnosti správního rozhodnutí, příp. v dalších vadách řízení, jež předcházelo jejímu vydání, jež pak opodstatňují závěr o důvodnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a následně podle § 78 odst. 1 soudního řádu správního vedou k jeho zrušení soudem.
14. Uvedeným způsobem správní soudy postupovaly. Rozhodnutí služební funkcionářky shledaly z důvodu její podjatosti vadným, v této vadě řízení však z výše popsaných důvodů neshledaly nezákonnost rozhodnutí. Jiné vady řízení stěžovatel netvrdil, ani je správní soudy neshledaly. Za této procesní situace, s ohledem na naplňování dalších principů a účelů správního řízení (jak na ně upozorňuje judikatura Nejvyššího správního soudu, z níž ve svém napadeném rozsudku vycházel), k nimž patří i zásada rychlosti a hospodárnosti či zásada neposkytnutí ochrany zneužití práva či jinak obstrukčnímu jednání, lze z pohledu ústavnosti akceptovat závěr, že je nutno se zabývat konkrétními okolnostmi daného případu, a teprve na tomto základě lze učinit závěr o tom, zda vada řízení dosáhla takové intenzity, že mohla mít vliv na zákonnost samotného rozhodnutí a že až na podkladě takové úvahy může správní soud rozhodnutí zrušit. Uvedený závěr není v rozporu se závěrem Ústavního soudu vyjádřeným ve stěžovatelem odkazovaném usnesení sp. zn. II. ÚS 1062/08 , že námitka podjatosti úředníka rozhodujícího ve správním řízení, byť nejde o instituci soudního typu, může mít ústavněprávní rozměr.
15. Z uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Správní soudy se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah a jaké judikatury (včetně judikatury Ústavního soudu) k jednotlivým závěrům dospěly. Stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádné ústavněprávní argumenty, které by jeho tvrzení o porušení práva na soudní ochranu dokládaly, zejména neuvedl, jak by se změnilo jeho právní postavení v případě, že by rozhodnutí o jeho propuštění ze služebního poměru vydané podjatou služební funkcionářkou bylo zrušeno a ve věci by následně stejným způsobem v intencích § 42 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru rozhodl nepodjatý služební funkcionář.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 12. března 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu