Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce Jana Musila a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Františka Zemana, zastoupeného Mgr. Richardem Špíškem, advokátem, se sídlem v Brně, Divadelní 4, proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 59 D 1642/2002-1072 ze dne 3. 12. 2008, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 78/2010-1281 ze dne 9. prosince 2010 a č. j. 18 Co 79/2010-1288 ze dne 9. prosince 2010, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem došlým dne 17. února 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím. Stěžovatel odstranil prostřednictvím Českou advokátní komorou přiděleného zástupce vady návrhu, a proto bylo lze konstatovat, že návrh splnil zákonem stanovené formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
2. Stěžovatel se domáhal přezkumu a zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, neboť jimi mělo být porušeno právo na ochranu vlastnictví (dědění) dle čl. 11 odst. 1 věta třetí a právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Namítal, že ho obecné soudy neosvobodily od povinnosti uhradit soudní poplatky a neustanovily mu zástupce, ač měly. II.
3. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
4. Stěžovatel prostřednictvím právního zástupce vzal v části, týkající se usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 79/2010-1288 ze dne 9. prosince 2010, návrh zpět, a proto o něm Ústavní soud rozhodl podle ustanovení § 77 zákona o Ústavním soudu tak, jak ve výroku I. uvedeno.
5. Brojil-li stěžovatel proti usnesení Městského soudu v Brně č. j. 59 D 1642/2002-1072 ze dne 3. 12. 2008, pak jde o návrh nepřípustný, neboť šlo o rozhodnutí soudu první instance, proti kterému byl podán opravný prostředek, o němž bylo rozhodnuto usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 79/2010-1288 ze dne 9. prosince 2010. Z tohoto důvodu o této části návrhu rozhodl Ústavní soud podle ustanovení § 75 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) per analogiam zákona o Ústavním soudu tak, jak ve výroku II. uvedeno.
6. Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
7. Z ústavní stížnosti a kopií napadených soudních rozhodnutí, jež byly k ústavní stížnosti připojeny, se podává, že usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 18 Co 78/2010-1281 ze dne 9. prosince 2010 bylo rozhodnuto o žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce v řízeních vedených před Krajským soudem v Brně sp. zn. 18 Co 78/2010 a sp. zn. 18 Co 79/2010, a tato žádost byla zamítnuta. V odůvodnění krajský soud podrobně rozvedl, že stěžovatel již byl osvobozen od soudních poplatků, ale k ustanovení zástupce nebyl dán důvod, neboť v této fázi řízení o dědictví, kdy je ve věci jediným účastníkem, nehrozí porušení zásady procesní rovnosti účastníků, a navíc jde o typ řízení, v němž platí, že je soud povinen provést i jiné než navrhované důkazy, aby byl náležitě zjištěn skutkový stav.
Nemůže tak - dle Krajského soudu v Brně - dojít k situaci, že by i při případném nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ze strany účastníka řízení mohl být proces veden tak, že by z hlediska výsledku řízení ve věci samé stěžovatel utrpěl újmu.
8. V tomto směru se Ústavní soud s argumentací Krajského soudu v Brně plně ztotožňuje a dodává, že smysl čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod spočívá v garanci odborné právní pomoci právě a jen tam, kde by tato absence mohla být účastníkovi řízení na újmu, což občanský soudní řád vyjádřil jen jinými slovy: "jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů". V této procesně specifické situaci tedy nemůže dojít k tomu, aby ve věci samé došlo prostou absencí kvalifikovaného zástupce k újmě stěžovatele a jeho ustanovení je tak ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nadbytečné a není na něj právní nárok.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu