Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky E. G., zastoupené Mgr. Přemyslem Pechlátem, advokátem, sídlem Heydukova 505/3, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2015 č. j. 7 Tdo 989/2015-43, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. srpna 2014 sp. zn. 4 To 231/2014 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. května 2014 sp. zn. 3 T 134/2012, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Prostějově, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústaví stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") byla stěžovatelka odsouzena pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 trestního zákona. Okresní soud jí uložil trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, přičemž výkon trestu jí byl odložen na zkušební dobu 2 let. V tomtéž řízení byl společně se stěžovatelkou odsouzen i V. G., její manžel, který byl shledán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2, 3 písm. c) trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce trvání 24 měsíců, přičemž výkon trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Okresní soud zároveň jak stěžovatelce, tak i V. G.uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradili škodu, kterou trestným činem způsobili. Škoda, kterou stěžovatelka svým trestným činem České republice způsobila, dle rozsudku okresního soudu činí 328 892 Kč. Jednání stěžovatelky, za něž byla pravomocně odsouzena, spočívalo v tom, že společně s V. G. dne 22. 6. 2007 podali u Finančního úřadu ve Vyškově přiznání k dani z příjmů fyzických osob, ačkoliv věděli, že v údajích o příjmech z podnikání nebyly zahrnuty zdanitelné příjmy ve výši 2 230 940,50 Kč, které obdrželi společně ve sdružení od města Jablonec nad Nisou podle osmi ve výroku o vině konkrétně uvedených faktur, takže byli srozuměni s tím, že na základě tohoto daňového přiznání jim byla nesprávně vyměřena nižší daň.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka, jakož i V. G., odvolání ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který obě odvolání usnesením podle § 256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl.
4. Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu dovoláním podaným společně s V. G. k Nejvyššímu soudu. Dovolací soud zrušil usnesení krajského soudu a rozsudek okresního soudu, avšak pouze ve vztahu ke spoluobviněnému V.G. Důvodem pro zrušení těchto rozhodnutí byla skutečnost, že obviněný byl odsouzen za dílčí útoky trestného činu, pro které však nebyl obviněn a které ani nebyly zahrnuty v obžalobě. V tomto pochybení shledal Nejvyšší soud rozpor s ustanovením § 220 odst. 1 trestního řádu a z něj vyplývajícího porušení práva na spravedlivý proces. Ve vztahu ke stěžovatelce Nejvyšší soud dovolání dle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
5. Stěžovatelka staví svou argumentaci na námitce, že napadená rozhodnutí jsou založena na důkazech, které jsou procesně nepoužitelné. Stěžovatelka uvádí, že policejní orgán si od V. G. v jiné trestní věci vyžádal vydání veškerých účetních dokladů za období 2004 - 14. 5. 2008, což tento dobrovolně a v dobré víře učinil, neboť se domníval, že tyto dokumenty budou použity výhradně pro účely proti němu tehdy vedeného trestního řízení. Stěžovatelce však nemůže být přičítáno k tíži, že tyto doklady sloužící následně k prokázání její viny byly spoluobžalovaným vydány orgánům činným v trestním řízení, pokud se tak nestalo s jejím souhlasem, respektive k vydání došlo bez jejího vědomí.
6. Stěžovatelka dále namítá, že policejní komisař následně, po seznámení se s těmito podklady, dne 23. 6. 2008 zaslal správci daně stěžovatelky, tj. Finančnímu úřadu ve Vyškově, podnět k prověření poznatku z trestního řízení, na jehož základě správce daně zahájil a v roce 2009 provedl u stěžovatelky a jejího manžela V. G. daňovou kontrolu, jejímž výsledkem bylo dne 24. 2. 2010 podání trestního oznámení ze strany tohoto správce daně. Stěžovatelka jednak s vydáním dokumentů Policii České republiky nikdy nevyslovila souhlas a jednak o něm do zahájení svého trestního stíhání ani nebyla informována, byť se jí informace v něm obsažené ve vazbě na předmět tohoto řízení bytostně týkaly. Tato "spolupráce" orgánů činných v trestním řízení a správce daně je však dle názoru stěžovatelky nezákonná a nepřípustná, neboť tímto způsobem de facto obchází zákonem stanovenou povinnost mlčenlivosti správce daně, jak je tato upravena v ustanovení § 52 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (resp. ve stejném ustanovení dříve účinného zákona o správě daní a poplatků).
7. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že žádnou úřední osobu, podílející se na správě jejích daní, nikdy v minulosti nezprostila povinnosti mlčenlivosti ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení, toto neučinila ani vůči Ing. Mouralovi, jenž stěžovatelce poskytoval účetní a daňové služby a jehož svědecká výpověď byla v následném řízení považována soudem za stěžejní. Stěžovatelka si není vědoma ani skutečnosti, že by dokumenty či informace vztahující se ke správě jejích daní, byly orgánům činným v trestním řízení vydány postupem dle ustanovení § 8 odst. 2 trestního řádu na základě předchozího souhlasu soudce či na pokyn jiného orgánu činného v trestním řízení, který je k takovému postupu oprávněn.
8. Stěžovatelka taktéž namítá, že opatření policejního vyšetřovatele o přibrání znalců Horáka a Michálka, na jejichž posudcích jsou odsuzující rozsudek a následně i napadené usnesení v podstatě postaveny, nebyla vyšetřovatelem doručena ani stěžovatelce ani jejímu obhájci. Skutečnost, že tyto posudky byly navíc zpracovány na základě posouzení počítačových sjetin a faktur, jež byly shora popsaným způsobem od spoluobžalovaného G. vyžádány v jiném trestním řízení, činí tyto posudky dle názoru stěžovatelky v předmětné věci rovněž procesně nepoužitelnými.
9. Stěžovatelka brojí proti postupu obecných soudů, které se dle ní dostatečně nezabývaly otázkou jejího zavinění, neboť stěžovatelka měla při výkonu společné podnikatelské činnosti na starost pouze drobné pomocné práce včetně úklidových a tedy rozhodně nebyla osobou, jež by disponovala účetními doklady, pokladnou či informacemi o stavu hospodaření sdružení. Faktickým výkonem činnosti obou členů sdružení byla dělba jejich úkolů nastavena tak, že finanční a účetní stránce věci (respektive vystavování účetních dokladů a jejich předávání Ing. Mouralovi) se věnoval výhradně spoluobžalovaný V. G., který měl kompletní přehled rovněž v otázkách smluvních i technických.
10. Stěžovatelka je přesvědčena, že pouze komplexním zhodnocením celkové hospodářské situace, tedy jak dosažených příjmů, tak vynaložených daňově uznatelných výdajů, a to nejen v posuzovaném účetním období, ale i v obdobích předcházejících a následných, je možno dojít k úplným skutkovým zjištěním v otázce výše škody, jež měla být poškozené České republice v předmětné věci způsobena, tedy jak vysokou částku daně stěžovatelka skutečně svým jednáním zkrátila. Takový postup, tedy komplexní hodnocení hospodářské situace stěžovatelky nejen ve sledovaném období, ale i v obdobích "okolních" doporučila ve svém posudku znalkyně Ing. Vyhlídalová, soudem prvního stupně však bohužel nebyla vyslyšena. Obecné soudy nepřipustily doplnění dokazování výslechem znalkyně Ing. Vyhlídalové, což ve výsledku, spolu s dalšími namítanými skutečnostmi, vedlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
12. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uplatňuje námitky, jež byly součástí její obhajoby v průběhu trestního řízení a byly tedy taktéž součástí jejího dovolání, které Nejvyšší soud velmi podrobně a důkladně vypořádal. Ústavní soud by tedy mohl na napadené usnesení Nejvyššího soudu, s nímž se v podstatné míře argumentačně ztotožňuje, plně odkázat, jelikož není úkolem Ústavního soudu reprodukovat argumentaci, kterou vypořádávaje námitky stěžovatelky, použil již Nejvyšší soud.
15. K první námitce stěžovatelky, kterou tvrdí, že listiny, jež dobrovolně předložil V. G. policejnímu orgánu, nelze procesně použít proti stěžovatelce, lze nad rámec argumentace Nejvyššího soudu stručně uvést to, že podstatným momentem je v tomto případě skutečnost, že V. G. vydal veškeré dokumenty, které posléze posloužily jako důkazy v trestním řízení, dobrovolně. Nenastala tedy žádná překážka, která by činila důkazy procesně nepoužitelnými. Proti stěžovatelce a V. G. bylo vedeno společné řízení, byli spoluobviněnými, a tudíž je logické, že důkazy vážící se k jednomu z nich mohou být použitelné i proti dalšímu spoluobviněnému.
Postup policejního orgánu byl v dané věci v namítaném ohledu ústavně konformní a odpovídající zejména zásadě materiální pravdy a zásadě vyhledávací, kdy orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyhledávat skutečnosti ve prospěch i neprospěch obviněných, a to tak, aby byl rozkryt skutkový stav, o němž nebudou důvodné pochybnosti v tom rozsahu, který je pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení nezbytný. Pokud nebyl V. G. nepřípustně donucen, aby dokumenty vydal, čímž by došlo k porušení zásady nemo tenetur se ipsum accusare, k čemuž však v tomto případě nedošlo, nelze přisvědčit námitce stěžovatelky, že předmětné dokumenty jsou procesně nepoužitelné.
16. S další námitkou stěžovatelky se taktéž Nejvyšší soud podrobně vypořádal v napadeném usnesení. Stěžovatelka argumentuje povinností mlčenlivosti správce daně, avšak zcela přehlíží ustanovení § 53 odst. 2 písm. a) daňového řádu, které stanoví, že o porušení povinnosti mlčenlivosti nejde, poskytne-li správce daně informace získané při správě daní pro účely trestního řízení, pokud je požaduje státní zástupce a po podání obžaloby soud v souvislosti s objasněním okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán některý z trestných činů daňových a poplatkových, který se týká porušení povinnosti při správě daní.
Argumentaci stěžovatelky potom vyvrací i ustanovení § 53 odst. 3 daňového řádu, které stanoví správci daně oznamovací povinnost, pokud při své činnosti zjistí skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán některý z trestných činů uvedených v odstavci 2. O obcházení zákona tedy ze strany správce daně ani orgánů činných v trestním řízení nešlo a ani jít nemohlo, neboť tyto orgány postupovaly v souladu s explicitním zněním zákona.
17. Stěžovatelka dále namítá, že Ing. Mourala, který jí a V. G. poskytoval účetní a daňové služby, nikdy nezprostila mlčenlivosti. Přesto však byla výpověď Ing. Mourala jako svědka pro odsouzení stěžovatelky a V. G. stěžejní. Opět jde o námitku, kterou velmi důkladně vypořádal jednak Nejvyšší soud a taktéž i soud odvolací. Ústavní soud tedy konstatuje, že se ztotožňuje s obsáhlou argumentací k této otázce, která je uvedena v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tedy že Ing. Moural skutečně byl daňovým poradcem stěžovatelky a V. G., ovšem orgány činné v trestním řízení od něj nevyžadovaly takový druh informací, na nějž se váže povinnost mlčenlivosti dle § 6 odst. 8 zákona o daňovém poradenství, a tudíž nevznikla potřeba, aby orgány činné v trestním řízení musely využít postup dle § 8 odst. 5 trestního řádu, tedy opatřit si k získání takových informací, na něž se váže povinnost mlčenlivosti, souhlasu soudce.
18. Stěžovatelka brojí i proti postupu policejního vyšetřovatele ohledně přibrání znalců Horáka a Michálka, na jejichž posudcích je odsuzující rozhodnutí a následně i napadené usnesení v podstatě postaveno, přičemž opaření o přibrání těchto znalců nebyla vyšetřovatelem doručena ani stěžovatelce ani jejímu obhájci. Rovněž jde o námitku, kterou vypořádal v napadeném usnesení Nejvyšší soud, který správně zdůraznil, že ne každé porušení procesních pravidel má za důsledek porušení práva na spravedlivý proces. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že opatření o přibrání znalců bylo doručeno toliko obhájci V. G. Ústavní soud odkazuje plně na napadené usnesení Nejvyššího soudu a konstatuje, že došlo sice k porušení dílčího procesního pravidla ve vztahu ke stěžovatelce, nicméně v kontextu daného případu nešlo o extrémní zásah do práv stěžovatelky a řízení jako celek lze považovat za spravedlivé. K porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.
19. Poslední dvě námitky, které stěžovatelka uplatňuje, se váží k dokazování, resp. k hodnocení důkazů, neboť v první z těchto námitek stěžovatelka namítá, že se obecné soudy dostatečně nevěnovaly otázce jejího zavinění, neboť při výkonu společné podnikatelské činnosti měla stěžovatelka na starost pouze drobné pomocné práce včetně úklidových a tedy že rozhodně nebyla osobou, jež by disponovala účetními doklady, pokladnou či informacemi o stavu hospodaření sdružení, resp. ve druhé z těchto námitek stěžovatelka namítá de facto to, že obecné soudy dostatečně nerozkryly skutkový stav a odmítly doplnit dokazování výslechem znalkyně Ing.
Vyhlídalové. Tyto námitky byly taktéž Nejvyšším soudem vypořádány a Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu a zároveň připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.
Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelka namítá.
20. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Josef Fiala v.r. předseda senátu