Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obce Valašská Bystřice, se sídlem Valašská Bystřice 316, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2022 č. j. 10 Afs 427/2021-57, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokátky a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a lidských svobod a zároveň žádá Ústavní soud o právní názor na zákonnou úpravu penalizace a její aplikaci ve vztahu k požadovanému odvodu dotace.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka získala v roce 2010 dotaci ve výši 15 900 000 Kč na projekt Domova pro seniory Valašská Bystřice. Finanční úřad pro Zlínský kraj dne 13. 5. 2015 vyměřil stěžovatelce odvod do státního rozpočtu za porušení rozpočtové kázně ve výši 795 000 Kč. Proti odvodu se neúspěšně bránila před správními soudy a neuspěla ani u Ústavního soudu. Finanční úřad na základě platebního výměru na odvod vydal dne 11. 2. 2019 platební výměr na penále, kterým stěžovatelce vyměřil penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období 20. 1. 2011 do 27. 6. 2016 ve výši 795 000 Kč. Proti penále se stěžovatelka bránila odvoláním, které bylo zamítnuto a neuspěla ani s žalobou u Krajského soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 19. 12. 2019 č. j. 31 Af 4/2020-40 žalobu zamítl. Následnou kasační stížnost Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se zákonnou úpravu penalizace, která je stanovena až do výše 100 % odvodu za porušení dotace a především s okamžikem, od kdy je penalizace počítána, tj. od poskytnutí dotace, ne od zjištění porušení. Dle stěžovatelky se tak jedná o dvojí trestání, neboť vzhledem k zákonné dikci je penalizace vyměřena téměř vždy ve výši 100 % odvodu.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Ústavní soud připomíná, že interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování obecných soudů tím, že je instruuje, jakým způsobem je třeba na řešení dané právní otázky nahlížet. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu § 12 soudního řádu správního je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
6. Ústavní soud není povolán k tomu, aby vyjadřoval své právní názory na problematiku upravenou v právních předpisech, pokud se nejedná o návrh na zrušení zákona, případně jeho jednotlivých ustanovení nebo o zásah do základních lidských práv stěžovatele způsobený právním předpisem, případně jeho ustanovením, a projevující se aktem aplikace práv. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se zákonnou úpravou penalizace za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně, včetně popisu historie posouzení této problematiky soudy, avšak nepožaduje zrušení konkrétního ustanovení zákona v návaznosti na porušení svých ústavních práv dle § 74 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k výše uvedenému není úlohou Ústavního soudu, aby poskytoval právní názor "na požádání".
7. Stejně tak není souladný s kautely ústavního práva požadavek stěžovatelky, aby Ústavní soud změnil judikaturu Nejvyššího správního soudu týkající se penalizace za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Nejvyšší správní soud jasně a přehledně v příslušných částech odůvodnění napadeného rozsudku konkrétně uvedl rozhodné skutečnosti, jejich právní hodnocení a vysvětlil důvody pro přijetí svého rozhodnutí, které přesvědčivě reaguje na všechny námitky a tvrzení stěžovatelky a osvětluje jejich promítnutí do výrokové části rozsudku. Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu je souladný s ustálenou judikaturou jak jmenovaného soudu, tak i Ústavního soudu.
8. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování správních soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu