III.ÚS 563/26 ze dne 25. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka, a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. M., zastoupené JUDr. Ing. Zbyňkem Kiesewetterem, advokátem se sídlem Nad Šárkou 766/58, Praha 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2025, č. j. 101 Co 279/2025 a 101 Co 280/2025-462, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, nezletilých E. J. a J. P., J. J. a J. P., jako vedlejších účastníků řízení, o návrhu na odklad vykonatelnosti části napadeného rozhodnutí, takto:
Vykonatelnost výroku I usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2025, č. j. 101 Co 279/2025 a 101 Co 280/2025-462, se v rozsahu písm. g), odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti. Odůvodnění:
I. Vymezení návrhu na odložení vykonatelnosti
1. Okresní soud v Kladně (dále jen jako "okresní soud") rozhodl o svěření nezletilých do péče jejich otců, J. J. a J. P., určil styk nezletilých se stěžovatelkou a stanovil stěžovatelce výživné na oba nezletilé. Usnesením, doplňujícím tento rozsudek, následně okresní soud rozhodl o povinnosti každého z dospělých účastníků řízení (stěžovatelky a otců nezletilých), zaplatit České republice na nákladech řízení částku odpovídající třetině nákladů na znalečné (11 293,30 Kč). Proti rozsudku okresního soudu se stěžovatelka odvolala a napadla všechny výroky.
Oba otcové společným odvoláním napadli pouze výrok ukládající jim povinnost k náhradě nákladů řízení České republice s tím, že zpracování posudku bylo v zájmu nezletilých a není namístě, aby nesli náklady s tím spojené. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen jako "krajský soud") návrhu otců nezletilých vyhověl, a výrokem I, písm. g) uložil stěžovatelce, aby zaplatila České republice na náhradě nákladů řízení částku 33 880 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku.
2. Stěžovatelka učinila součástí své ústavní stížnosti návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu v rozsahu, v němž jí je uložena povinnost k náhradě nákladů České republice. Jelikož z tohoto návrhu nebylo zcela zřejmé, v jakých konkrétních skutečnostech by se měla újma stěžovatelky projevit, vyzval Ústavní soud právního zástupce stěžovatelky k doplnění návrhu.
II. Argumentace stěžovatelky
3. Z ústavní stížnosti a doplnění návrhu na odklad vykonatelnosti ze dne 23. 3. 2026 vyplývá, že stěžovatelka má stálý příjem ze zaměstnání, z něj však hradí výživné na nezletilé, dále má výdaje na nájemném a na zabezpečení dalších životních potřeb. Určitou část odvádí jako splátku předchozí právní zástupkyni. Zbývá jí cca 2 700 Kč. Je zřejmé, že jednorázově není schopna částku přesahující její čistou měsíční mzdu, uhradit. Vymožení uložené povinnosti by vedlo k zásadnímu zhoršení sociální a majetkové situace stěžovatelky, dostala by se do prodlení s úhradou nájemného, došlo by k omezení prostředků na stravu a dopravu do zaměstnání. Byla by ohrožena její schopnost řádně plnit další pravidelné závazky, včetně výživného na děti.
Stěžovatelka by si za této situace musela finanční prostředky opatřit dluhem, což by dále prohloubilo její nepříznivou majetkovou situaci.
4. Újma je dle stěžovatelky bezprostřední a obtížně napravitelná. Pokud by byla částka exekučně vymožena, mělo by to na ni okamžitý dopad. Ani případný pozdější úspěch v řízení o ústavní stížnosti by plně neodstranil mezitím vzniklé existenční a sociální důsledky, případně dluhovou zátěž a související sankce. Odložení vykonatelnosti napadeného výroku nikterak nezasáhne do bezprostředního uspokojování potřeb nezletilých, neboť nejde o plnění výživného ani o jinou povinnost určenou k jejich přímému zajištění. Odklad se týká pouze povinnosti k úhradě nákladů státu.
5. Stěžovatelka má s ohledem na uvedené za to, že podmínky § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jsou v daném případě splněny.
III. Posouzení návrhu na odložení vykonatelnosti
6. Podání ústavní stížnosti zásadně nemá odkladný účinek (§ 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Rozhodnutí napadené ústavní stížností tedy lze vykonat i navzdory podání ústavní stížnosti.
7. Na návrh stěžovatele však Ústavní soud může vykonatelnost napadeného rozhodnutí odložit. Podmínkou je, že takový postup "nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem" a zároveň pokud "by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám" (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Obě tyto podmínky jsou podle Ústavního soudu v posuzovaném případě dány.
8. První zákonná podmínka, podle níž odklad vykonatelnosti nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem, je splněna. Přestože nelze zpochybnit zájem na tom, aby byly povinnou osobou uhrazeny státu náklady, které vynaložil na obstarání důkazu (znaleckého posudku), odložení této povinnosti nelze označit za porušení důležitého veřejného zájmu. Pokud by Ústavní soud při rozhodování o návrzích na odklad vykonatelnosti vždy a bez dalšího považoval za důležitý veřejný zájem požadavek, aby došlo k bezodkladnému uspokojení pohledávek dotčených věřitelů, do značné míry by tím institut odkladu vykonatelnosti pozbyl smysl. Jiný důležitý veřejný zájem, s nímž by bylo odložení napadeného rozhodnutí (v relevantní části) v rozporu, Ústavní soud neshledal.
9. Druhá zákonná podmínka, tedy že okamžitá nucená realizace předmětného výroku, by pro stěžovatelku znamenala nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám, je taktéž splněna.
10. Příjem, jehož stěžovatelka dosahuje, je nižší než částka, kterou má podle napadeného rozhodnutí jednorázově zaplatit. Stěžovatelčin příjem umožňuje pokrýt základní životní potřeby, plnit řádně výživné a další odůvodněné závazky, nedisponuje finančními úsporami. Pokud by nyní částku ve výši 33 800 Kč uhradila, je logické předpokládat, že by se dostala do sociálně nepříznivé situace, do potíží s úhradou nájemného, dalších základních životních potřeba a jiných plateb (mezi něž patří i výživné na děti).
Pokud jde o újmu, která by mohla být odkladem vykonatelnosti způsobena třetím osobám, platí uvedené výše (bod 8) - věřitelem, který zde vystupuje, je stát, tudíž potenciál vzniku újmy v důsledku odkladu vykonatelnosti (v řádu několika měsíců) povinnosti stěžovatelky uhradit náklady na znalečné ve výši nižších desítek tisíc korun, je zanedbatelný. Z těchto důvodů má Ústavní soud za to, že újma, která by stěžovatelce výkonem napadeného rozhodnutí vznikla, by byla nepoměrně větší než ta, která by vznikla státu, oprávněnému k inkasování náhrady nákladů soudního řízení.
IV. Závěr
11. Ústavní soud si je vědom výjimečnosti odkladu vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a restriktivního výkladu tohoto institutu v judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2127/12 , bod 18, či
II. ÚS 1331/07 , bod 35). Výše popsané okolnosti jsou však natolik významné, že využití tohoto mimořádného nástroje odůvodňují. Ústavní soud proto návrhu stěžovatelky vyhověl.
12. Ústavní soud dodává, že tímto rozhodnutím nijak nepředjímá výsledek řízení o stěžovatelčině ústavní stížnosti. Pokud by přitom této stížnosti pravomocně nevyhověl, výrok rozhodnutí odvolacího soudu, by se v rozsahu, v němž se jeho vykonatelnost tímto usnesením odkládá, opět stal vykonatelným a mohlo by dojít k vymožení povinnosti stěžovatelky nahradit státu náklady řízení i proti její vůli.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. března 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu