Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele F. M., zastoupeného Mgr. Magdou Babákovou Kolečkovou, advokátkou, sídlem Jakubská 156/2, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2023, sp. zn. 2 To 52/2023, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2023, sp. zn. 42 T 13/2005, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel (jako občan Albánie) byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. 42 T 13/2005, uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 176 odst. 1 zákona č. 140/1961, trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, trest vyhoštění na dobu neurčitou a peněžitý trest ve výši 500 000 Kč.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením městský soud zamítl stěžovatelovu žádost o upuštění od výkonu trestu vyhoštění. Provedeným dokazováním soud zjistil, že po uvedeném odsouzení byl stěžovatel rovněž odsouzen v roce 2011 pro obdobnou trestnou činnost a maření výkonu trestu vyhoštění (konkrétně předložil české cizinecké policii falešné doklady totožnosti) a znovu v roce 2012, kdy byl opět zadržen policejní hlídkou na území České republiky (toto odsouzení bylo zahlazeno amnestií prezidenta republiky). Následně byl v roce 2015 za padělání cestovních dokladů odsouzen ve Spojených státech amerických, a to k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců. Z těchto skutečností soud dovodil, že stěžovatel nejen nerespektoval uložený trest, ale navíc se dále dopouštěl druhově stejné trestné činnosti. Soud tudíž nemohl prozatím dospět k závěru o stěžovatelově nápravě a splnění účelu uloženého trestu. Stěžovatel ani netvrdil, že by se ve zvýšené míře snažil o svoji nápravu (např. charitativní činností).
4. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Podle jeho názoru městský soud splnil požadavky judikatury Ústavního soudu, neboť věc posoudil podle konkrétních skutkových okolností dané věci. Ze stěžovatelovy trestní minulosti lze dovodit zjevné rozdíly oproti případům projednávaným Ústavním soudem ve věcech sp. zn. III. ÚS 3101/13 a sp. zn. III. ÚS 3628/18 . Z toho důvodu nelze dospět k závěru, že by trest vyhoštění již neplnil účel a byl v rozporu s ústavními zásadami.
5. Stěžovatel namítá, že soudy v dané věci postupovaly v rozporu se závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 3628/18 . Stěžovatel prokázal, že došlo k jeho nápravě a naplnění represivní funkce trestu. Posledních 12 let žil řádným životem a úspěšně podniká. Byly tak splněny podmínky pro upuštění od potrestání. Záznam uloženého trestu působí stěžovateli obtíže při jeho podnikatelské činnosti v Evropské unii. Česká republika slouží přitom jako tranzitní stát, avšak v důsledku uloženého trestu je podnikání mnohem složitější (časově i finančně). Stěžovatel trpí těžkou formou cukrovky, což jeho obchodní cesty (komplikované trestem vyhoštění) ztěžuje ze zdravotního hlediska. I podle předpisů Evropské unie má stěžovatel právo na přezkum toho, zda nedošlo k významné změně okolností z hlediska nutnosti trvání výkonu trestu vyhoštění. V některých případech bylo stěžovateli dokonce zamezeno vstoupit i na území jiných států Evropské unie. Od roku 2011 stěžovatel nevstoupil na území České republiky. Bezprostředně po jejím opuštění se dopustil v roce 2011 poslední kriminální činnosti na území Spojených států amerických. Od té doby žije příkladným životem. Účelu trestu uloženého v původním trestním řízení již bylo dosaženo. Žádný z provedených důkazů nesvědčí o opaku. Za absurdní považuje stěžovatel závěr soudů, že stěžovatelovu bezúhonnost nelze ověřit. Stěžovatel vykonává uložený trest již 13 let, což je délka přesahující nejvyšší možnou výměru trestu podle současného trestního zákona.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. V první řadě je nutné odmítnout námitku, že by soudy postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, zejména nálezem ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 3628/18
(N 203/97 SbNU 175). V tomto zamítavém nálezu Ústavní soud dovodil, že soudy jsou na žádost odsouzeného povinny přezkoumat možnost upuštění od výkonu trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Předmětem takového přezkumu má být posouzení, zda další výkon trestu naplňuje některé z obecně uznávaných účelů trestu (zejména možnou nápravu pachatele). Jak je patrné z výše uvedeného shrnutí napadených rozhodnutí, soudy si byly obsahu uvedeného nálezu vědomy a postupovaly přesně podle jeho závěrů.
9. Stěžovatel se po Ústavním soudu fakticky domáhá toho, aby sám přehodnocoval skutkové okolnosti jeho věci a zaujal vlastní stanovisko k otázce (ne)naplnění účelu trestu. To však Ústavnímu soudu nepřísluší podobně jako přezkum samotné výměry trestu (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny). Opak nelze dovodit ani z nálezu sp. zn. III. ÚS 3628/18 , v němž Ústavní soud upozornil na některé zásadní skutečnosti, které musí soudy vzít při svém hodnocení v potaz. K žádnému meritornímu závěru je však nezavázal. Navíc mezi oběma případy jsou podle Ústavního soudu zjevné skutkové rozdíly.
Stěžovatel opakovaně nerespektoval trest vyhoštění. Od jeho posledního odsouzení ve Spojených státech amerických (navíc za obdobnou trestnou činnost) uplynulo ke dni podání žádosti přibližně sedm let (není ani zřejmé, kdy stěžovatel vykonal uložený "trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců", avšak vzhledem k ostatním okolnostem případu to podle Ústavního soudu není nutné zjišťovat). Naproti tomu odsouzený v řízení, v němž rozhodoval Ústavní soud nálezem sp. zn. III. ÚS 3628/18 , vždy uložený trest vyhoštění respektoval a o jeho zahlazení požádal po bezmála dvaceti letech vedení řádného života.
Vzhledem k tomu, že v dané věci nebyly zjištěny žádné okolnosti potvrzující stěžovatelovo výjimečně dobré chování, nelze závěru soudů o neprokázání naplnění účelu trestu cokoliv vytknout.
10. Zamezují-li některé jiné státy Evropské unie vstupu stěžovatele na své území na základě jeho odsouzení v České republice, nejde o zásah orgánů veřejné moci České republiky, nýbrž o výkon vlastní suverenity jiných států, jehož projevy nemůže přezkoumávat Ústavní soud.
11. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu