Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), t. č. Věznice Valdice, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 6 Tdo 928/2024-1390, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2024 č. j. 7 To 22/2024-1253 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 6 T 4/2023-1166, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36, čl. 37 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a zločinem vraždy podle § 140 odst. 2 trestního zákoníku a byl mu vyměřen trest odnětí svobody v trvání 17 let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody pro poškozené.
3. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku krajského soudu. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení vrchního soudu.
4. Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že psychicky i fyzicky týral svoji manželku a posléze ji ubodal nožem.
5. Stěžovatel má skutkové závěry obecných soudů za nedostatečně odůvodněné. Poukaz vrchního soudu na částečné doznání stěžovatele je nesprávný a představuje chybnou interpretaci jeho stanoviska. Ostatní důkazy jsou pak jen nepřímé a nedostatečné. Nebyl ani nalezen vražedný nástroj, natož aby bylo prokázáno, že s ním stěžovatel manipuloval. Soudy se též dostatečně nevypořádaly s otázkou, zda mu spáchání činu dovoloval jeho zdravotní stav. Po útocích syna měl omezenou hybnost obou rukou i možnost chůze. Není též spokojen s tím, že nebylo vyhověno jeho návrhu na výslech svědkyně B., která nalezla poškozenou a která mohla zpřesnit časové okolnosti případu. Dále setrvává na svém tvrzení, že policisté, kteří jej převáželi, měli (ačkoliv to popírají) při rozhovoru s ním zapnutý audiozáznam, který měl být vyžádán. Také namítá, že mu v odvolacím řízení nebyl dán dostatečný prostor k doplnění a upřesnění tvrzení. Nejvyšší soud se pak s jeho námitkami dostatečně nevypořádal.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Navzdory tomu v podané ústavní stížnosti je zpochybňováno hodnocení důkazů obecnými soudy a Ústavní soud stavěn do role další soudní instance, která mu zjevně nepřísluší.
8. Ústavní soud opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [obdobně nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12
(N 152/74 SbNU 301) bod 23]. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhé předložení polemiky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy, zejména pak takové, se kterou se již soudy rozhodující v řízení vypořádaly, samo o sobě neznačí nějaké porušení základních práv.
9. Stěžovatel namítá nedostatečnost odůvodnění obecných soudů, nicméně Ústavní soud se s jeho tvrzeními neztotožňuje. Proběhlé dokazování a hodnocení důkazů se naopak jeví jako úplné a přesvědčivé. Soudy podrobně popsaly mimo jiné právě i výpovědi stěžovatele (viz zejména bod 19 a násl. rozsudku krajského soudu), přičemž přinejmenším v některých verzích jím tvrzeného skutkového děje stěžovatel přiznal, že poškozenou bodl nožem (byť popřel, že by tak učinil vícekrát a že by jí způsobil smrtelné zranění).
Pokud stěžovatel uvádí, že důkazy proti němu jsou nedostatečné a pouze nepřímé, jde o pouhé opakování jeho obhajoby v rovině podústavního práva, nikoliv ústavněprávní argumentaci. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že v rozhodnutích soudů je odkazováno na konkrétní skutečnosti, na kterých jsou výroky jimi učiněné založeny (zejména bod 44 rozsudku krajského soudu), přičemž Ústavní soud neshledává žádný extrémní nesoulad v provedených důkazech a zjištěných skutečnostech. Není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.
Soudy neopomněly hodnotit ani zdravotní stav stěžovatele, který mu měl dle jeho tvrzení spáchání vraždy znemožňovat (viz tamtéž).
10. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely zásadu volného hodnocení důkazů. Soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Dostatečným způsobem tak vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Rovněž právní závěry, vyplývající ze zjištěného skutkového stavu, odůvodnily dostatečným způsobem. Zabývaly se i vznesenou obhajobou a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou.
Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
11. Při posuzování námitky neprovedení navrhovaných důkazů je třeba zohlednit, že povinnost obecných soudů vyhovět návrhu na provedení důkazu není bezbřehá. V prvé řadě obviněný musí svůj návrh dostatečně odůvodnit a vysvětlit, proč ten či onen důkaz je důležitý pro skutkový stav věci a jeho obhajobu. Prostá námitka neprovedení důkazu nestačí [srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva Perna proti Itálii ze dne 6. 5. 2003 stížnost č. 48898/99, bod 29]. Za druhé pak i u řádně odůvodněných návrhů na provedení důkazů dle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - nevyhoví-li jim - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl [např. nález ze dne 22.
5. 2012 sp. zn. I. ÚS 564/08 , (N 110/65 SbNU 491), str. 3 až 4]. Přitom čím přiléhavější a podrobnější odůvodnění návrhu na provedení důkazu bylo, tím větší pozornost musí takovému návrhu obecné soudy věnovat (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva Murtazaliyeva proti Rusku ze dne 18. 12. 2018 stížnost č. 36658/05, body 143, 162 a 166, podobně též rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Janyr proti České republice ze dne 31. 10. 2013 stížnost č. 42937/08, body 81 a 82).
12. V posuzované věci odmítnutí návrhu stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědkyně B. krajský soud odůvodnil jeho nadbytečností (viz bod 46 jeho rozsudku) s tím, že okolnosti nálezu těla touto svědkyní jsou již dostatečně zřejmé ze záznamu jejího hovoru na linku 155. Existence audiozáznamu policistů je pak pouhým tvrzením stěžovatele, které se neprokázalo. Ústavní soud proto neshledává, že by zde došlo k nějakému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
13. Zbylá stěžovatelova argumentace je nepřesvědčivá již pro svoji vágnost. Stěžovatel neuvádí, co konkrétně chtěl a nemohl v průběhu odvolacího řízení doplnit a upřesnit. Nejvyšší soud se vypořádal s jeho námitkou dostatečně (bod 37 a 38 usnesení Nejvyššího soudu). Z ústavní stížnosti pak není zřejmé, jaká zásadní dovolací námitka měla být Nejvyšším soudem pominuta.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 25. srpna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu