Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Karla Maleckého, zastoupeného Mgr. Karlem Kuběnou, advokátem, sídlem Rozdělovská 2020/49, Praha 6 - Břevnov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2024 č. j. 13 Co 351/2024-256, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, rovnost účastníků řízení zaručená čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, jakož i právo vyjádřit se k věci a být slyšen zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 39 C 75/2023 se podává, že rozsudkem ze dne 24. 6. 2024 č. j. 39 C 75/2023-229 obvodní soud zamítl žalobu, kterou se vedlejší účastnice na stěžovateli domáhala zaplacení částky 43 824 Kč s příslušenstvím (z titulu regresního nároku), a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 63 236 Kč a České republice náklady státu - znalečné ve výši 1 856 Kč. Na základě provedeného dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že stěžovatel jako řidič motocyklu značky JAWA a řidička poškozeného vozidla značky Škoda zavinili stejnou měrou dopravní nehodu, načež s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022 sp. zn. 23 Cdo 2888/2020 konstatoval, že nelze moderovat (krátit) náhradu plnění, které vedlejší účastnice plnila za stěžovatele, a že naopak přiznání plné náhrady vedlejší účastnici by nebylo spravedlivé, měla-li na nehodě zásadní podíl i řidička poškozeného vozidla.
3. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu ve věci samé tak, že žalovaný je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 35 060 Kč s příslušenstvím, jinak ho potvrdil a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 42 603 Kč a že vedlejší účastnice je povinna zaplatit státu na náhradu nákladů řízení ve výši 371 Kč a stěžovatel ve výši 1 485 Kč. Uvedený soud dospěl k závěru, že stěžovatelův podíl na dopravní nehodě je vyšší než řidičky vozidla značky Škoda, postupem podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.") ho určil jako 80 % a uzavřel, že pojišťovna plnila po právu ve výši 35 060 Kč, a že v této částce je její regresní nárok důvodný. Současně označil odkaz obvodního soudu na již zmíněný judikát Nejvyššího soudu za nepřípadný s odůvodněním, že v posuzované věci o moderační právo nejde.
4. Stěžovatel uvádí, že obvodní soud vyzval vedlejší účastnici, aby prokázala své tvrzení o obsahu alkoholu v jeho krvi, a že tak vedlejší účastnice neučinila, na což poukázal v odvolacím řízení. Jednání u městského soudu podle stěžovatele neproběhlo korektně a spravedlivě, netrvalo ani půl hodiny, uvedený soud nejprve akceptoval doplnění odvolacích důvodů vedlejší účastnicí, aniž by se zabýval tím, že je před jednáním neměl k dispozici, navíc ani doplnění odvolacích důvodů neprojednal a v podstatě se jimi nezabýval. Poté doplnil dokazování tím, že ocitoval jeden či dva odstavce znaleckého posudku, neposkytl však jakékoliv hodnocení, a ani nevyjádřil svůj právní názor.
5. V návaznosti stěžovatel namítá, že změnil-li městský soud názor v odborně-technické otázce, zvláště nebylo-li možné podat proti jeho rozhodnutí dovolání, měl rozsudek obvodního soudu zrušit a vrátit mu věc se svým názorem k novému projednání, neboť jen tak by byla zachována pluralita mezi účastníky a možnost obrátit se s přezkumem na odvolací orgán. Uvedeným postupem byl připraven o možnost argumentace proti názoru městského soudu a došlo k porušení zákazu překvapivých rozhodnutí. Stěžovatel dále vytýká městskému soudu, že když chtěl u jednání zopakovat své argumenty, nebylo mu to umožněno. Pochybit měl i tím, že se dostatečně nezabýval jeho argumentací či ji zcela pominul (konkrétně stěžovatel jen uvádí, že mělo jít o judikaturu Nejvyššího soudu, podle které musí žalobce prokázat nejen obsah alkoholu v krvi řidiče, ale i jeho hodnotu a zejména ovlivnění).
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, respektive proti napadenému rozhodnutí žádný takový prostředek neměl k dispozici (viz ale sub 14).
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. V prvé řadě nelze pominout, že stěžovatel měl být napadeným soudním rozhodnutím zkrácen o částku 35 060 Kč s příslušenstvím, a že tudíž podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní soud přitom ustáleně judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ).
9. Stěžovatel neuvádí, že by napadeným rozhodnutím byl z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčen na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko), a ani že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit nějakou ústavněprávní otázku, která by svým významem v jistém smyslu přesahovala věc samotnou (tzv. kvalitativní hledisko). Ústavní soud připustil, že i v tzv. bagatelních věcech může dojít k porušení ústavnosti, dosahuje-li pochybení orgánu veřejné moci značné intenzity, jako je tomu zejména v případě extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení podstatné (viz usnesení ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12 , ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12 , ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12 a další)]; jde o případy, kdy byly účastníku řízení odepřeny přístupy k soudu či možnost v řízení jednat [viz např. nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12
(N 16/68 SbNU 223)], nebo když je rozhodnutí vydané v takovém řízení nepřezkoumatelné [viz např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04
(U 43/34 SbNU 421)].
10. Stěžovatel namítá, že postupem městského soudu mu bylo upřeno právo na přezkum v odvolacím řízení (či že proti napadenému soudnímu rozhodnutí nemohl argumentovat). Ústavní soud připomíná, že právo na přezkum rozhodnutí civilních soudů ústavním pořádkem či mezinárodní úmluvou o lidských právech a základních svobodách zaručeno není, a to na rozdíl od rozhodnutí o vině a trestu (viz čl. 2 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod), přičemž procesní postup spočívající ve změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem není ani v rozporu se "stanoveným postupem" ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny (viz § 220 odst. 1 o. s. ř.).
11. Namítá-li stěžovatel, že mu nebylo v soudním řízení (konkrétně ve stadiu řízení odvolacího) umožněno navrhovat důkazy či skutkově a právně argumentovat (i kvůli tomu, že městský soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí), Ústavní soud připomíná, že v odvolání z 30. 7. 2024 vedlejší účastnice namítla nesprávné stanovení stěžovatelova podílu na vzniku škody, k čemuž předestřela svou argumentaci. Stěžovateli bylo toto odvolání zasláno k vyjádření. Na tuto argumentaci stěžovatel zareagoval ve vyjádření z 27.
8. 2024. Stěžovateli muselo být tudíž zřejmé, že posouzení této otázky obvodním soudem bude předmětem přezkumu v odvolacím řízení a že může být městským soudem posouzena jinak. Své právo argumentovat tak stěžovatel mohl v odvolacím řízení realizovat, což také činil prostřednictvím svého písemného vyjádření i ústně na jednání dne 13. 11. 2024. Z ústavní stížnosti navíc ani neplyne, jaký konkrétní důkazní návrh by v odvolacím řízení vznesl či jaký argument by uplatnil, ale v důsledku údajně vadného postupu městského soudu mu to nebylo umožněno.
12. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že na tomto jednání také městský soud znovu provedl důkazy relevantní pro posouzení podílu stěžovatele na dopravní nehodě (tj. znaleckým posudkem a trestním spisem, respektive protokolem o lékařském vyšetření) a na jejich základě dospěl k závěru, že jeho podíl byl vyšší než podíl řidičky vozidla značky Škoda. V odůvodnění svého rozsudku se také vypořádal s námitkou, že vedlejší účastnice mu alkohol (a jeho množství) v krvi neprokázala. Namítá-li stěžovatel, že městský soud na jednání akceptoval doplnění odvolacích důvodů vedlejší účastnicí, s nímž on neměl dostatek času se seznámit, není zcela zřejmé, jak by mohl být dotčen na svých procesních právech (a to na rozdíl od vedlejší účastnice), jestliže se tímto doplněním uvedený soud nezabýval, jak stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí.
13. Měl-li stěžovatel za to, že mu postupem městského soudu na zmíněném jednání byla odňata možnost jednat před soudem, mohl (a měl) podat žalobu pro zmatečnost (§ 229 odst. 3 o. s. ř.). Námitky v tomto ohledu vznesené považuje Ústavní soud za nepřípustné (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
14. Protože nic nenasvědčuje tomu, že by městský soud vybočil ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení podstatné, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu