Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti a) R. Š., b) M. Š., c)
V. Š., d) R. D., e) S. Š., f) nezletilého E. T., zastoupeného zákonnými zástupci V. Š. a Š. T., g) B. Š., h) D. T., i) D. T., j) K. T., k) S. T., l) Š. T., m) nezletilého R. T., zastoupeného zákonnými zástupci B. Š. a D. T., n) M. Š., o) J. Š., p) M. Š., q) R. Š., zastoupených JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, se sídlem Opletalova 608/2, Havířov - Šumbark, proti výrokům I, II a III rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2023, č. j. 25 Cdo 268/2022-696, ve znění opravného usnesení ze dne 9. ledna 2024, v částech, kterými bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto či zamítnuto, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají, aby byly zrušeny části výroků shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu v těch částech, kterými dovolání stěžovatelů odmítl či zamítl. Každý ze stěžovatelů ústavní stížností napadá tu část rozsudku, která se jej týká.
2. Stěžovatelé se jako žalobci domáhali žalobou na ochranu osobnosti zadostiučinění, a to omluv a peněžité náhrady 100 000 Kč pro každého ze stěžovatelů za neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv. Tvrdili, že vedlejší účastník (žalovaný) se měl dopustit zásahu do jejich práva na sebeurčení a rodinný život násilným vystěhováním stěžovatelů do místa, které si nezvolili a do nedůstojných životních podmínek. K zásahu do jejich cti mělo dojít výroky tehdejšího starosty X J. Č. na adresu obyvatel pavlačového domu, z něhož byli stěžovatelé vystěhování, resp. na adresu romské komunity obecně.
3. Věc byla opakovaně projednávána Krajským soudem v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Vrchním soudem v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), rozhodnutí krajského soudu bylo vrchním soudem třikrát zrušeno.
4. Krajský soud v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 11. 8. 2020, č. j. 23 C 312/2007-550, zamítl žalobu v části, v níž se žalobci domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat každému z nich písemnou omluvu ve znění v tomto výroku uvedeném a tuto omluvu opakovaně uveřejnit v žalobou označených sdělovacích prostředcích (v denících Lidové noviny, MF Dnes, Právo, v týdenících Respekt, Reflex a Týden a ve třech romských médiích Romano hangos, Romano vodi a na Slovensku Romano nevo lil), jakož i na oficiálních internetových stránkách města X (výrok I). Dále uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) 30 000 Kč, žalobci b) 15 000 Kč, žalobkyni c) 10 000 Kč, každé z žalobkyň d) a e) 5 000 Kč, žalobkyni g) 30 000 Kč, žalobci h) 20 000 Kč, každému z žalobců i) až l) 5 000 Kč, žalobci n) 25 000 Kč, žalobkyni o) 20 000 Kč, každému z žalobců p) a q) 5 000 Kč (výrok II). Zamítl žalobu každého z žalobců na zaplacení náhrady ve zbývajícím rozsahu do 100 000 Kč (výrok III) a výroky IV až IX rozhodl o náhradě nákladů řízení a poplatkové povinnosti.
5. Vrchní soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 Co 4/2021-569, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žalovanému uložil zaslat každému ze žalobců a), c), d), g), n) a o) písemnou omluvu v tomto znění: "Město X se omlouvá žalobcům za neoprávněné zásahy do osobnostních práv žalobců, za podstatné porušení práva na lidskou důstojnost a ochranu soukromého a rodinného života spočívající v omezení svobody volby pobytu a způsobu života." Vůči žalobcům b), e), f), h) - m), p) a q) a v části, v níž žalobci a), c), d), g), n) a o) požadovali omluvu v širším rozsahu, rozsudek v tomto výroku potvrdil. Ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) 20 000 Kč, žalobkyni c) 8 000 Kč, žalobkyni d) 5 000 Kč, žalobkyni g) 40 000 Kč, žalobci n) 20 000 Kč a žalobkyni o) 10 000 Kč. Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III změnil tak, že zamítl žalobu na zaplacení 80 000 Kč žalobkyni a), 100 000 Kč žalobci b), 92 000 Kč žalobkyni c), 95 000 Kč žalobkyni d), 100 000 Kč žalobkyni e), 60 000 Kč žalobkyni g), 100 000 Kč žalobci h), 100 000 Kč žalobcům i) až l), 80 000 Kč žalobci n), 90 000 Kč žalobkyni o), 100 000 Kč žalobcům p) a q), a ve vztahu k žalobcům f) a m) zamítavý výrok III rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Výroky II až VIII pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o poplatkové povinnosti.
6. Proti rozsudku vrchního soudu podali stěžovatelé dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem. Pro přehlednost Ústavní soud shrnuje obsah výroků Nejvyššího soudu podle otázek, které byly předmětem dovolání a jsou též předmětem ústavní stížnosti: 1) přiznání omluvy a její znění a 2) přiměřenost výše náhrady nemajetkové újmy.
7. Nejvyšší soud (druhá část výroku II) odmítl dovolání všech stěžovatelů proti části výroku rozsudku vrchního soudu, kterou byla zamítnuta jejich žaloba v části týkající se omluv (ad 1). Dovolání podle Nejvyššího soudu neobsahovalo zákonem požadované údaje (v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání) a nebyla tak splněna jedna z nezbytných náležitostí dovolání.
8. Jde-li o otázku přiznání nemajetkové újmy, resp. její přiměřené výše (ad 2) Nejvyšší soud shledal, že dovolání stěžovatelů e), i), j), k), l), p) a q) je přípustné pro posouzení otázky, zda nízký věk či postižení dotčené osoby je důvodem pro nepřiznání práva na finanční zadostiučinění. Dále shledal přípustnost dovolání stěžovatelů a), c), d), e), g), h), i), j), k), l), n), o), p) a q) pro posouzení otázky přiměřené výše finančního zadostiučinění, neboť odvolací soud se v obou případech odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Zároveň Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je zčásti důvodné a proto stěžovatelům e), i), j), k), l), p) a q) zadostiučinění v penězích (na rozdíl od rozsudku vrchního soudu) přiznal, a stěžovatelům a), c), d), g), h), n) a o) jej zvýšil. Ve zbytku dovolání zamítl (výrok I). V návaznosti na to Nejvyšší soud zrušil nákladové výroky rozsudků krajského i vrchního soudu a věc krajskému soudu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok V).
9. Dovolání stěžovatelů b), f) a m) v části směřující proti výrokům rozsudku vrchního soudu, v jejichž důsledku nebylo přiznáno těmto stěžovatelům zadostiučinění v penězích, shledal Nejvyšší soud jako nepřípustné (výrok III) a rozhodl ve vztahu k nim o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok IV).
10. Vzhledem k procesní složitosti věci a potřebě zohlednit výroky krajského i vrchního soudu Ústavní soud pro přehlednost rekapituluje, že po meritorním posouzení Nejvyšším soudem byly stěžovatelům přiznány celkově tyto částky zadostiučinění v penězích: stěžovatelce a) 35 000 Kč, stěžovatelce c) 43 000 Kč [při zohlednění opravného usnesení ze dne 9. 1. 2024, kterou byla částka 37 000 Kč uvedená ve výroku I rozsudku Nejvyššího soudu změněna na 35 000 Kč], stěžovatelce d) 40 000 Kč, stěžovatelce e) 40 000 Kč, stěžovatelce g) 90 000 Kč, stěžovateli h) 10 000 Kč, stěžovateli i) 35 000 Kč, stěžovateli j) 35 000 Kč, stěžovateli k) 35 000 Kč, stěžovateli l) 35 000 Kč, stěžovateli n) 30 000 Kč, stěžovatelce o) 20 000 Kč, stěžovateli p) 30 000 Kč a stěžovateli q) 30 000 Kč. Stěžovatelům b), f) a m) zadostiučinění v penězích přiznáno nebylo.
11. Nejvyšší soud dále odmítl dovolání každého ze stěžovatelů proti té části výroku rozsudku, kterou odvolací soud rozhodoval o žalobě ostatních pro subjektivní nepřípustnost (první část výroku II).
12. Stěžovatelé namítají porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva na zachování lidské důstojnosti a osobní cti, jakož i právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny, práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na projednání věci bez průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále tvrdí porušení čl. 90 Ústavy, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
13. Stěžovatelé rekapitulují řízení před obecnými soudy, reprodukují částí závěrů vrchního soudu i Nejvyššího soudu a opětovně zmiňují řadu argumentů vznesených jak v odvolání vůči rozsudku krajského soudu, tak v dovolání vůči rozsudku vrchního soudu. Část ústavní stížnosti tvoří rekapitulace výroků Jiřího Čunka zveřejněných v průběhu řízení či až jako reakce na napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, stěžovatelé vytýkají vedlejšímu účastníkovi nedostatek sebereflexe.
14. Omluva měla být dle stěžovatelů přiznána ve větším rozsahu a měla být zároveň zveřejněna v médiích a na oficiálních stránkách města X. Výslednou omluvu považují stěžovatelé za nedostačující.
15. Stěžovatelé tvrdí, že přiznaná částka finančního zadostiučinění je i po jejím zvýšení Nejvyšším soudem příliš nízká a nesouhlasí s právním hodnocením věci ze strany Nejvyššího soudu. Při rozhodování o výši zadostiučinění soudy dostatečně nezohlednily "zlý úmysl" vedlejšího účastníka, zatímco u stěžovatelů "byla zohledněna existence nepříznivých okolností, které si údajně sami zavinili". Zásah do osobnostních práv je závažnější, než jak jej posoudily obecné soudy.
16. Proti výrokům dovolacího soudu, jimiž bylo dovolání odmítnuto pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, stěžovatelé namítají, že v čl. I. bodu 2 dovolání poukázali na § 237 o. s. ř. a na str. 3 dovolání pod písmeny a) až g) uvedli, v čem spatřují nesprávnost právního posouzení odvolacím soudem. Příslušnou pasáž dovolání opětovně citují v ústavní stížnosti.
17. Stěžovatelé též uvádějí, že délka řízení svědčí o tom, že jejich žaloba nebyla projednána v přiměřené lhůtě.
18. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť proti napadenému rozsudku Nejvyššího soudu není žádný opravný prostředek přípustný (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
19. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
20. Ústavní soud se vzhledem k procesní složitosti věci založené množstvím a strukturou výroků a větším počtem stěžovatelů níže vypořádává nikoli s jednotlivými výroky, ale s argumentací Nejvyššího soudu týkající se 1) nepřiznání omluvy, resp. rozsahu a formy přiznané omluvy, 2) nepřiznání náhrady, resp. výše přiznané náhrady za nemajetkovou újmu. IV. 1) nepřiznání omluvy
21. V otázce požadované omluvy byla jediným důvodem odmítnutí dovolání absence zákonem požadovaných údajů, v čem stěžovatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), pro kterou nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat (bod 13 napadeného rozsudku). Ústavní soud proto posuzoval, zda závěr Nejvyššího soudu z pohledu ústavního práva stěžovatelů na soudní ochranu může obstát, resp. zda je souladný s rozhodovací praxí Ústavního soudu kladoucí určité kvalitativní nároky na obsah dovolání [srov. blíže stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Stěžovatelé k ústavní stížnosti přiložili podané dovolání, které Ústavní soud konfrontoval se závěry Nejvyššího soudu.
22. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem a Nejvyšší soud není třetí instancí v systému obecné justice. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky. Mezi povinné náležitosti dovolání patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel je povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. I. ÚS 455/18 , bod 6 či ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 3181/23 , body 10 až 11).
23. Ústavní soud opakovaně uvádí, že při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jde o výběr jedné ze situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že předestřená otázka v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se od ní odvolací soud odchýlil, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou [srov. např. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18 (N 23/98 SbNU 299), bod 21]. Přípustnost lze vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací činnost Ústavního soudu [srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16].
24. Dovolání je nutné posuzovat podle jeho obsahu a plynou-li předpoklady přípustnosti dovolání dostatečně z právní argumentace obsažené v dovolání, nelze takové dovolání odmítnout jako vadné jen proto, že předpoklady přípustnosti nejsou v dovolání označeny explicitně. Podstatné je tedy například to, že předestřená právní otázka je konfrontována s rozhodovací činností dovolacího soudu a tvrzeno je odchýlení se od této praxe, nikoli to, zda je ocitována též příslušná pasáž § 237 o. s. ř. (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. 8. 2023). Naopak pro vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nikdy nepostačí pouhé konstatování či odkaz na zákonné ustanovení, vždy je třeba, aby dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc (srov. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 42).
25. Stěžovateli podané dovolání však pouze cituje § 237 o. s. ř., přičemž vůbec neuvádí, který z předpokladů přípustnosti je u jednotlivých právních otázek (vymezených navíc taktéž značně nejasně a nepřehledně) naplněn. Ani z celkového obsahu dovolání to zřejmé není. Ústavní soud tak neshledal pochybení Nejvyššího soudu, pokud v části týkající se rozsahu a formy přiznané omluvy (výrok II) dovolání odmítl z důvodu nevymezení předpokladů přípustnosti.
26. Ústavní soud opakuje, že "§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne" (sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 38). IV. 2) výše přiznané náhrady za nemajetkovou újmu
27. Jde-li o argumentaci stěžovatelů týkající se nedostatečné výše přiznaného zadostiučinění v penězích, posuzoval Ústavní soud, zda odmítnutí dovolání stěžovatelů b), f) a m) pro nepřípustnost, resp. zda zamítnutí dovolání ostatních stěžovatelů (v části jejich nároku) pro nedůvodnost, obstojí z pohledu ochrany jejich ústavně zaručených práv.
28. Odmítá-li Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost, je z hlediska rozhodovací praxe Ústavního soudu vyžadováno, aby se odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, neomezilo na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující pouze obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ [srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)]. V nyní posuzované věci však rozsudek Nejvyššího soudu požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání stěžovatelů b), f) a m) v otázce finanční náhrady, dostál.
29. Nejvyšší soud vyložil důvody, pro které je závěr vrchního soudu o nepřiznání finančního zadostiučinění stěžovatelům b), f) a m) v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu, kterou v rozsudku shrnul (body 21, 23, 24 a 28 napadeného rozhodnutí) a závěry individualizoval (body 14 a 15 napadeného rozhodnutí) ve vztahu k osobám stěžovatelů [stěžovatel b) byl v době vystěhování v cizině, nebyl vystaven tlaku vedlejšího účastníka ani přítomen stěhování, netýkala se ho medializace, s rodinou nežil již před stěhováním, stěžovatelé f) a m) se narodili až po vystěhování atd.]. Ústavní práva stěžovatelů b), f) a m) tak odmítnutím této části dovolání pro nepřípustnost nebyla porušena.
30. Pokud jde o část napadených výroků, kterými bylo dovolání zčásti zamítnuto jako nedůvodné, přezkoumal Ústavní soud meritorní úvahy Nejvyššího soudu týkající se přiznané výše peněžitého zadostiučinění u stěžovatelů a), c), d), e), g), h), i), j), k), l), n), o), p) a q) a v jeho závěrech neshledává pochybení, které by představovalo porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není součástí soustavy obecných soudů, a do samotného hodnocení konkrétních okolností případu je tak oprávněn vstupovat pouze omezeně. Ve vztahu k přezkumu konkrétní výše přiznaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu Ústavní soud uvádí, že do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu zásadně není oprávněn vstupovat, s výjimkou závěrů, které lze označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy a dodává, že pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže [srov. např. nález ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515), část V].
31. Nejvyšší soud vyšel ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, že došlo k zásahu do osobnostních práv stěžovatelů, shrnul argumenty svědčící jak pro zvýšení finanční náhrady (oproti rozsudku vrchního soudu), ke kterému nakonec přistoupil, jakož i argumenty zdůvodňující nepřiznání finanční náhrady v plné požadované výši, a tedy svědčící pro částečné zamítnutí dovolání. Vyšel z dosavadní rozhodovací praxe týkající se odškodňování za nemajetkovou újmu a srovnal situaci stěžovatelů s jinými případy z pohledu výše přiznané částky (např. případ nezákonných sterilizací), popsal a vyhodnotil relevantní odlišnosti v posuzovaných případech a situacích a své závěry o výši přiznaného zadostiučinění dostatečně a podrobně zdůvodnil (srov. body 22-36 napadeného rozhodnutí). Zohlednil mj. koncept sdílené újmy, vzal v potaz též nerespektování soudních rozhodnutí tehdy dospělými stěžovateli, tedy míru spoluzodpovědnosti za vzniklou situaci, jakož i to, vůči kterým stěžovatelům byl vyvíjen tlak směřující k uzavření kupní smlouvy i smlouvy o půjčce, resp. to, který z nich s rodinou v době vystěhování bydlel, resp. byl účasten stěhování. Zohlednil postavení tehdy (v době zásahu) nezletilých stěžovatelů, kteří situaci nezavinili, jejich různý stupeň vývoje a podstatu jejich sociálních kontaktů či rodinných vazeb.
32. Nejvyšší soud tak dostál požadavku individualizace výše finančního zadostiučinění zohledňujícího všechny konkrétní okolnosti případu, své závěry přezkoumatelně odůvodnil a nedopustil se jakéhokoli výkladového excesu, který by umožnil Ústavnímu soudu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů.
33. Pouze pro úplnost pak Ústavní uvádí, že první částí napadeného výroku II odmítl Nejvyšší soud dovolání každého ze stěžovatelů proti té části výroku rozsudku, kterou vrchní soud rozhodl o nárocích ostatních stěžovatelů (subjektivní nepřípustnost dovolání). Uvedená část výroku II tak nemohla zasáhnout do ústavních subjektivních práv jednotlivých stěžovatelů, neboť Nejvyšší soud odmítl dovolání vždy jen ve vztahu k nárokům ostatních stěžovatelů.
34. Ústavní soud tak uzavírá, že napadenými částmi výroků rozsudku Nejvyššího soudu, kterými Nejvyšší soud odmítl či zamítl dovolání jednotlivých stěžovatelů, nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených práv.
35. K tvrzení stěžovatelů, že žaloba nebyla projednána v přiměřené lhůtě, se v této fázi řízení Ústavní soud nemůže vyjádřit, neboť případné porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů musí být nejprve (v souladu s principem subsidiarity ústavní stížnosti) posouzeno obecnými soudy v řízení týkající se odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Teprve výsledek tohoto posouzení může být případně napadán před Ústavním soudem.
36. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
37. Ústavní soud se vzhledem k délce sporu před obecnými soudy zabýval ústavní stížností přednostně a rozhodl o ní v nejkratším možném čase.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu