Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Haina, správce konkursní podstaty úpadce CHMEL-ROSA, spol. s r.o., se sídlem v Mutějovicích 28, zastoupeného JUDr. Romanem Kozlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Žitná 47, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25.10.2005, č.j.13 Cmo 226/2005-92, t a k t o: Ústavní stížnost s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti tohoto návrhu stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení o vylučovací žalobě. Stěžovatel vrchnímu soudu vytýká, že při rozhodování o odvolání žalobce ve sporu o vylučovací žalobě se nevypořádal s argumenty, které (jako žalovaný) uvedl ve vyjádření k této žalobě, stejně jako ve vyjádření k žalobcem podanému odvolání.
Především namítá, že odvolací soud "překročil meze užití ustanovení § 150 o.s.ř., protože nevzal v úvahu skutečnosti známé ze spisu, které by správnost aplikace tohoto ustanovení vyvracely a na které byl ...(jím)...upozorněn". Je toho názoru, že důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu tohoto ustanovení v daném případě dány nebyly; žalobce se při podání vylučovací žaloby neměl spokojit jen s údaji katastru nemovitostí, a měl nahlédnout do konkursního spisu, případně vycházet ze sbírky listin katastru.
Podle stěžovatele "postup, jímž se ubíral Vrchní soud v Praze, je porušením zásady rovnosti účastníků řízení, garantované čl. 96 odst.1 Ústavy a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny". Vrchní soud v Praze napadeným usnesením výrokem I. změnil usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem II. rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 450,- Kč. Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně co do užití ustanovení § 146 odst. 2, věty první, o.s.ř., a naopak pokládal za nutné aplikovat ustanovení věty druhé tohoto ustanovení; měl za to, že ku zpětvzetí žaloby došlo pro jednání žalovaného (stěžovatele), "který neuvedl v soulad obsah konkursního spisu se zápisem v příslušném katastrálním úřadě, a učinil tak až upozorněním konkursnímu soudu po podání žaloby"; proto byl podle jeho názoru vzat zpět návrh, který byl podán důvodně.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj.
zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod ( sp. zn. IV. ÚS 10/98 ,
II. ÚS 130/98 ,
,
,
III. ÚS 255/05 ). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/00 ,
III. ÚS 727/00 ,
III. ÚS 619/00 ).
Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti vskutku způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Východisko pro připustitelnou výjimku lze spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Taková situace v dané věci nenastala již proto, že stěžovatelova argumentace proti napadenému usnesení odvolacího soudu vychází ze zjevného nepochopení jeho odůvodnění.
Zatímco stěžovatel těžiště svých námitek soustředil k tvrzení o nesprávném výkladu a aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., odvolací soud za základ pro nákladový výsledek ustavil nikoli § 150 o.s.ř., nýbrž ustanovení § 142 odst. 2, věty druhé, o.s.ř. Proto, jak odvolací soud uvedl, "by to byl žalobce, který by splňoval ... podmínky pro náhradu nákladů žalovaným" (stěžovatelem). Pokud pak odvolací soud uvažoval o ustanovení § 150 o.s.ř., nemohl logicky sledovat nic jiného, než nepřiznání náhrady, jež by jinak příslušela žalobci, nikoli žalovanému; tomu pak odpovídá právě výrok, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Užitím ustanovení § 150 o.s.ř. tedy nebylo nepřiznáno "právo" stěžovateli, nýbrž žalobci.
Z toho plyne, že ústavní stížností vytýkaná výkladová a aplikační nesprávnost § 150 o.s.ř. nemohla stěžovatele nikterak poškodit, natožpak aby byla způsobilá zasáhnout do jeho základních práv, chráněných zde článkem 36 odst. 1 Listiny. Náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně se stěžovateli nedostalo v důsledku zjevného užití ustanovení § 146 odst. 2, věty druhé, o.s.ř., jehož aplikaci však stěžovatel v ústavní stížnosti nenapadl.
Ani okolnost, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil explicite stěžovatelova vyjádření k věci (resp. otázce nákladů řízení), nesplňuje výše vyložené podmínky závěru, že rozhodnutí o nákladech řízení nese znaky protiústavnosti. Je zjevné, že odvolací soud stěžovatelovy námitky v relevantním rozsahu znal (ostatně nalezly pozitivního výrazu v rozhodnutí soudu prvního stupně), a vymezil se proti nim tím, že jim jednotlivě oponoval, odůvodňuje jiné než stěžovatelem nabízené řešení otázky náhrady nákladů řízení. Porušení ústavní zásady rovnosti v právech vyslovené v čl. 96 odst. 1 Ústavy proto Ústavní soud neshledává rovněž.
Jelikož se stěžovateli existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý, posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné. V Brně dne 21. září 2006
Jan M u s i l v. r. předseda senátu