Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 30. dubna 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DT COMPACT s. r. o., IČ 26970333, se sídlem Havlíčkova 129/15, 602 00 Brno, právně zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem AK se sídlem Havlíčkova 13, 602 00 Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. ledna 2009 č. j. 10 C 219/2008-51, za účasti Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 22. ledna 2009 č. j. 10 C 219/2008-51 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") domáhala toho, aby soud uložil žalovanému M. L. zaplatit žalobkyni částku 1 000,- Kč spolu s příslušenstvím z titulu pohledávky Dopravního podniku města Brna, a. s., na zaplacení přirážky k jízdnému, kterou nabyla postoupením.
V odůvodnění svého rozsudku ze dne 22. ledna 2009 č. j. 10 C 219/2008-51 Okresní soud v Břeclavi uvedl, že nejprve se jako předběžnou právní otázkou zabýval tím, zda smlouva o postoupení pohledávky je vůbec účinná vůči žalovanému, a zda je žalovaný s ohledem na tuto smlouvu skutečně povinen plnit žalobkyni jako postupníkovi a dospěl k závěru, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by písemné oznámení o postoupení pohledávky doručil žalovanému či alespoň odeslal do dispoziční sféry žalovaného, přičemž bez tohoto právního úkonu žalobkyně není smlouva o postoupení pohledávky vůči žalovanému právně účinná, a žalovaný tudíž není povinen žalobkyni plnit, neboť ust.
§ 526 odst. 1 obč. zákoníku spojuje povinnost dlužníka plnit postupníkovi až s tou skutečností, že je dlužníkovi postoupení pohledávky oznámeno či prokázáno. Podle názoru soudu uplatnění nároku na zaplacení pohledávky za situace, kdy žalovaný jako dlužník neví, že je žalobkyně jeho věřitelem, a nebyla mu tak dána ani možnost "novému" věřiteli dluh dobrovolně uhradit, je navíc i v rozporu s dobrými mravy.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka.
Ve vztahu k povaze projednávané věci je třeba především připomenout, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. ust. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, což není - v obecné rovině - v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (článek 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek.
Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01 , sp. zn. IV. ÚS 185/98 , sp. zn. III. ÚS 200/05 , sp. zn. IV. ÚS 8/01 , sp. zn. II. ÚS 436/01 , sp. zn. IV. ÚS 502/05 ).
Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Stěžovatelka námitku porušení spravedlivého procesu podle článku 36 odst. 1 Listiny odůvodňuje výlučně tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně očekává, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo uvedeno výše - mu však nepřísluší.
Ústavní soud ověřil, že Okresní soud v Břeclavi své rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil (ve skutkové i právní rovině), a to je pro ústavněprávní přezkum, jak byl výše vymezen, postačující.
Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelky - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli (viz výše) nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Důvod zamítnutí žaloby, spočívající (ve své podstatě) v její pouhé "předčasnosti", nezakládá ostatně pro stěžovatelku, resp. jí uplatněný nárok, finálně nepříznivé důsledky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2009
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu