Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Franciszeka Tadeusze Głowacze, zastoupeného JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem se sídlem Křížkovského 617/10, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021 č. j. 29 ICdo 93/2021-235, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal vůči společnosti MAGBUD Czech Republic, s. r. o., a vůči její insolvenční správkyni určení pravosti pohledávky ve výši 13 049 623 Kč. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 9. 2015 č. j. 41 ICm 3952/2014-59 žalobu zamítl; Vrchní soud v Praze rozsudek soudu první instance rozsudkem ze dne 16. 9. 2018 č. j. 102 VSPH 513/2016-102 potvrdil. Stěžovatelovo dovolání bylo v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům řízení jsou všechny skutečnosti známy.
4. V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Konkrétně se jedná o konstatování soudů, že v řízení nebylo prokázáno oprávnění Ing. Pavlíka k podpisu smlouvy o půjčce, v důsledku čehož byla smlouva neplatná; že v řízení nebylo prokázáno, že dlužník smlouvu o půjčce dodatečně bez zbytečného odkladu schválil v souladu s § 33 odst. 2 občanského zákoníku; že uznání dluhu nebylo platným právním úkonem; a že v řízení nebylo prokázáno, že by se dlužník na úkor stěžovatele jakkoliv obohatil, a nebylo proto možné pohledávku posoudit ani jako bezdůvodné obohacení. Stěžovatel má za to, že se ze strany obecných soudů jedná o svévoli, přepjatý formalismus a nerespektování kogentních norem a ustálené judikatury. Rozhodnutí obecných soudů jsou dle stěžovatele v rozporu s vůlí smluvních stran a porušují princip právní jistoty.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti je tudíž jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
8. V posuzované věci Ústavní soud žádnou vadu dosahující ústavní úrovně neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními a skutkovými závěry obecných soudů. Ústavnímu soudu nicméně nenáleží, aby přehodnocoval skutková zjištění obecných soudů, přičemž extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právními závěry Ústavní soud neshledal. Měl-li stěžovatel pocit, že v řízení měly být provedeny další důkazy, nic mu nebránilo je v řízení předložit. Svou neúčastí na soudních jednáních se však sám zbavil možnosti na skutková zjištění obecných soudů reagovat (zejména tím, že nemohl být poučen podle § 118a občanského soudního řádu).
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že dotčená základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. června 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu