Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Renáty Novákové, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2022, č. j. 26 Cdo 2013/2022-91, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2021, č. j. 70 Co 283/2021-59, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. května 2021, č. j. 16 C 202/2020-42, spojené s návrhem na zrušení § 2279 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 7, sídlem U Průhonu 1338/38, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") byla stěžovatelce jakožto žalované na základě žaloby vedlejší účastnice uložena povinnost vyklidit v rozsudku blíže specifikovaný byt. Důvodem žaloby na vyklizení bylo uplynutí doby nájmu sjednaného dne 23. 8. 2019 mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí na dobu určitou do 24. 6. 2020, přičemž dne 7. 7. 2020 byla stěžovatelka vyzvána k vyklizení a předání bytu, termín pro předání byl prodloužen do konce srpna 2020, přesto k vyklizení a předání bytu nedošlo.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné.
5. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena její práva garantovaná čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 10, čl. 11 a čl. 36 Listiny a čl. 6 a čl. 14 Úmluvy. Stěžovatelka dále uvádí porušení Dodatkového protokolu k Úmluvě bez specifikace konkrétního článku. Ústavní soud z kontextu celé ústavní stížnosti dovozuje, že se jedná zřejmě o čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě poskytující ochranu majetku.
6. Argumentace stěžovatelky vychází z toho, že předchozím nájemníkem dotyčného bytu byla matka stěžovatelky, resp. její rodiče, předtím též prarodiče stěžovatelky. Stěžovatelka tvrdí, že by na ni měl přejít nájem bytu po smrti její matky podle § 2279 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "občanský zákoník"), pokud by dané ustanovení nebylo vůči stěžovatelce diskriminační. Podle stěžovatelky zakládá § 2279 odst. 2 občanského zákoníku nepřípustnou diskriminaci z důvodu věku, neboť věková hranice pro přechod nájmu bytu na dobu neurčitou zakotvená v druhé větě citovaného ustanovení chrání pouze osoby starší 70 let, a tudíž diskriminuje mladší, včetně stěžovatelky, které bylo v době soudního sporu 56 let. Pokud by v zákoně tato podmínka nebyla, nájem na dobu neurčitou by na ni přešel. Dále "jako variantu řešení" nabízí případnou aplikaci principu dobrých mravů v intencích argumentu, že i výkon práva v mezích zákona může být v rozporu s dobrými mravy.
7. Stěžovatelka připomíná, že v rámci odvolacího i dovolacího řízení navrhovala přerušení řízení a podání návrhu k Ústavnímu soudu na zrušení § 2279 odst. 2 občanského zákoníku, soudy však jejímu návrhu nevyhověly.
8. Podle stěžovatelky porušil dovolací soud její práva zaručená čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy tím, že dovolání odmítl, ačkoli stěžovatelka předestřela v dovolání otázky, které nebyly dovolacím soudem dosud řešeny.
9. Stěžovatelka dále tvrdí, že v době jejího narození platil občanský zákoník č. 40/1964 Sb., dle jehož ustanovení § 179 odst. 1 věta prvá by se v případě smrti matky stala uživatelkou, resp. nájemkyní předmětného bytu. Již k datu narození jí tedy vzniklo legitimní očekávání, že v případě, že bude žít ve společné domácnosti se svými rodiči, dojde k tzv. přechodu nájmu ve formě nájmu na dobu neurčitou. Na založeném legitimním očekávání nic nemění skutečnost, že zákonodárce právní úpravu nájmu bytu následně změnil v neprospěch nájemců tak, že přejde-li nájem, stane se tak pouze na dobu určitou, tj. nejdéle na dva roky. Stěžovatelka dále tvrdí, že § 3074 je nutno aplikovat ústavně konformně a podmínky vzniku nájmu by neměly být posuzovány podle nyní platné právní úpravy. Podle stěžovatelky obecné soudy vycházely nepřímo z ústavně nekonformní praxe založené předlistopadovým ustanovením § 184 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., pokud uvedly, že žalobkyně žije a pracuje dlouhodobě za oceánem, její bytová potřeba je tam uspokojena a v případě budoucího návratu, pokud se k němu uchýlí, jí nic nebrání v tom, aby uzavřela nájemní smlouvu na jiný byt, neboť nabídka nájemních bytů různých vlastníků převyšuje v současné době poptávku.
10. Podle stěžovatelky zde nebyly žádné právní ani faktické důvody, proč by nemohla vedlejší účastnice uzavřít se stěžovatelkou další nájemní smlouvu, neboť nájemné je placeno a nejsou dány žádné problémy související s užíváním bytu i domu. Má za to, že vedlejší účastnice neuzavřením nové smlouvy se stěžovatelkou nerespektovala čl. 11 odst. 3 Listiny (zákaz zneužití vlastnického práva) a čl. 10 odst. 2 Listiny (ochrana rodinného života starousedlíků). Připomíná též možnou analogickou aplikaci závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20 . III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud předně uvádí, že na věc nelze aplikovat stěžovatelkou namítaný čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť se týká ochrany vlastnictví, resp. majetku. Předmětem sporu, v němž je ústavní stížnost podávána, však nebylo vlastnické právo stěžovatelky, ani případné legitimní očekávaní nabytí (zmnožení) majetku spadající pod rozsah čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Ve věci šlo o žalobu na vyklizení bytu po ukončení nájmu na dobu určitou, což nelze posoudit jako zásah do majetkové sféry stěžovatelky.
Ani stěžovatelkou vznášená argumentace týkající se možného trvání nájemního vztahu se netýká majetkových práv stěžovatelky, ale pouze případného obligačního vztahu. Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka uzavřela po matčině úmrtí s vedlejší účastnicí v roce 2019 smlouvu na dobu určitou, tomuto postupu se nijak nebránila a nedomáhala se uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou. Její nyní uplatňované výhrady se však obsahově týkají tohoto úkonu, který již v řízení o vyklizení bytu po uplynutí určené doby nájmu nelze účinně zpochybnit.
14. Z hlediska tvrzeného porušení procesních práv stěžovatelky (čl. 36 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy) nelze obecným soudům nic relevantního vytknout, ať již z pohledu dostatečného odůvodnění napadených rozhodnutí, tak samotného odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud vyložil, proč jednotlivé otázky přípustnost nezakládají, resp. proč jsou bezpředmětné. Stejně tak soudy zdůvodnily, proč nepřistoupily k podání návrhu k Ústavnímu soudu na zrušení § 2279 odst. 2 občanského zákoníku (srov. bod 4 rozsudku obvodního soudu a bod 8 rozsudku městského soudu).
15. Stěžovatelka neuvádí výslovně námitku opomenutých důkazů, pouze zmiňuje, že "k vysvětlení bytové politiky vedlejší účastnice jsem navrhovala výslech svědků, jejichž výslech však soud neprovedl". Pro úplnost je namístě zmínit, že soudy neprovedení dalších navržených důkazů dostatečně odůvodnily s tím, že z provedených důkazů bylo postaveno najisto, že nájemní vztah na dobu určitou platně vznikl, po uplynutí stanovené doby zanikl, další nájemní smlouva uzavřena nebyla a k dobrovolnému vyklizení nemovitosti nedošlo (body 5 - 7 rozhodnutí obvodního soudu, bod 11 rozsudku městského soudu).
16. Odvolací soud se dostatečně vypořádal s námitkou výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, pokud uvedl, že stěžovatelka žije a pracuje dlouhodobě v Kanadě, její bytová potřeba je tam uspokojena, naopak vedlejší účastnice potřebuje nájemní byty k uspokojování bytových potřeb sociálně slabých (matek samoživitelek, osob ve svízelných životních situacích, osob handicapovaných a starých). Tyto závěry nevykazují rozpor se zjištěným skutkovým stavem, pro který by bylo možno z pozice Ústavního soudu do řízení zasáhnout.
17. Tvrzení stěžovatelky, že odkaz soudu na její bydliště a místo výkonu práce v zahraničí a z toho odvozený závěr, že si po návratu může pronajmout v dané lokalitě jiný byt, představuje pokračování "ústavně nekonformní praxe" založené "předlistopadovým ustanovením § 184 občanského zákoníku", se míjí s podstatou sporu. Podle § 184 zákona č. 40/1964 Sb. mohl soud zrušit "právo užívání bytu" mj. tehdy, měl-li uživatel dva byty nebo byt neužíval vůbec, či jen občas. V nyní posuzované věci však uvedené důvody (pobyt stěžovatelky v Kanadě, resp. neužívání městského bytu) nebyly důvodem ke zrušení nájemní smlouvy. Šlo o neuzavření nové nájemní smlouvy poté, kdy předchozí smlouva na dobu určitou skončila. Pokud za těchto okolností městský soud dovodil, že vyklizení při současné absenci nové nájemní smlouvy není rozporné s dobrými mravy, nelze v těchto závěrech shledat neústavnost či výkladový exces.
18. Stěžovatelka ve výše uvedeném kontextu argumentuje čl. 11 odst. 3 Listiny a čl. 10 odst. 2 Listiny s tím, že vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Rozdílné zájmy samosprávy v postavení pronajímatele a obyvatel tzv. "starousedlíků" by měly být podrobeny testu proporcionality, který podle stěžovatelky vyznívá v její prospěch. Vedlejší účastnice neuváděla konkrétní důvody, proč s ní nemůže uzavřít nájemní smlouvu. Stěžovatelka se tak v podstatě domáhá uzavření další nájemní smlouvy s vedlejší účastnicí, čímž se však opět argumentačně míjí s podstatou řízení před obecnými soudy, které se týkalo vyklizení bytu, jehož nájem skončil z důvodu plynutí času. Konstrukce jakéhosi "smluvního přímusu" při přidělování městských bytů ve prospěch "starousedlíků", resp. v zájmu ochrany jejich rodinného života, nebyla předmětem řízení před obecnými soudy a nemůže ji proto v rámci tohoto řízení posuzovat ani Ústavní soud.
19. Stěžovatelkou zmiňovaný nález ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20
, týkající se účelového odstoupení smlouvy z pohledu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy, nelze skutkově ani právně posuzované situaci připodobnit a jeho závěry nejsou na posuzovanou věc aplikovatelné.
20. Pokud jde o namítané porušení čl. 1, resp. 3 odst. 1 Listiny a čl. 14 Úmluvy, zakotvující zákaz nerovného zacházení a zákaz diskriminace, stěžovatelka vztahuje jejich aplikaci primárně k právní úpravě § 2279 odst. 2 občanského zákoníku ve znění: "Nájem bytu po jeho přechodu podle odstavce 1 skončí nejpozději uplynutím dvou let ode dne, kdy nájem přešel. To neplatí v případě, že osoba, na kterou nájem přešel, dosáhla ke dni přechodu nájmu věku sedmdesáti let. Stejně tak to neplatí v případě, že osoba, na kterou nájem přešel, nedosáhla ke dni přechodu nájmu věku osmnácti let; v tomto případě skončí nájem nejpozději dnem, kdy tato osoba dosáhne věku dvaceti let, pokud se pronajímatel s nájemcem nedohodnou jinak".
21. Ústavní soud předesílá, že při aplikaci čl. 14 Úmluvy je nutno vyjít z dikce tohoto článku, podle něhož "užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace ...", tudíž je nutno vždy tvrdit, ve vztahu ke kterému dalšímu článku Úmluvy k diskriminaci mělo dojít. Ústavní stížnost však neidentifikuje, kromě výše zmíněného Dodatkového protokolu [zřejmě jeho čl. 1 - pozn. ÚS], další Úmluvou zaručené právo, při jehož užívání mělo dojít k diskriminaci. Jak je výše uvedeno, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ve věci nelze použít (viz bod 13), tudíž není aplikovatelný ani na něj akcesoricky navázaný čl. 14 stejného předpisu.
22. Podobně aplikace čl. 3 odst. 1 Listiny je vázána na identifikaci základního práva nebo svobody, ke kterému je nutno zákaz diskriminace obsažený v čl. 3 odst. 1 vztáhnout. Stěžovatelka výslovně žádné takové právo ve spojení s čl. 3 odst. 1 neuvádí, přičemž pokud by jím mělo být vlastnické právo stěžovatelky chráněné odkazovaným čl. 11 Listiny, je nutno z výše uvedených důvodů opět konstatovat, že v této věci aplikovatelné není.
23. Stěžovatelka nedisponuje a ani nemohla disponovat legitimním očekáváním neměnnosti právní úpravy týkající se přechodu nájmu počínaje rokem narození stěžovatelky (1966) do současnosti. Opačný výklad by znamenal praktickou nemožnost změny právní úpravy v oblasti nájemních vztahů po celá desetiletí, což je závěr zjevně absurdní v situaci, kdy stěžovatelka sama účastnicí žádného nájemního vztahu nebyla až do uzavření nájemní smlouvy v roce 2019, tedy již za zcela odlišné právní úpravy. Stejně tak nelze stěžovatelce přisvědčit, že došlo k ústavně nekonformní aplikaci § 3074 odst. 1 občanského zákoníku, resp. že existence nájmu (a jeho požadovaný přechod na stěžovatelku) měl být posuzován podle zákona č. 40/1964 Sb., neboť nájem stěžovatelce vznikl uzavřením smlouvy v roce 2019, tedy již za účinnosti nového občanského zákoníku.
24. Ústavní soud proto uzavírá, že po posouzení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva.
25. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejně rozhodl o návrhu stěžovatelky na zrušení § 2279 odst. 2 občanského zákoníku, který s ohledem na jeho akcesorickou povahu sdílí "osud" ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023
Ludvík David v. r.
předseda senátu