Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 14. června 2006 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S.T., právně zastoupené advokátem JUDr. K.D., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2004 čj. 47 Co 271/2002-165, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 4. 2002 čj. 10 C 638/98-145, za účasti 1) Krajského soudu v Ústí nad Labem, a 2) Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, t a k t o: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :
Protože Ústavní soud zjistil, že proti ústavní stížnosti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dne 8. 10. 2004 rovněž dovolání, o němž nebylo dovolacím soudem rozhodnuto, řízení před Ústavním soudem podle ust. § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, přerušil. Dne 10. 1. 2006 vydal Nejvyšší soud ČR usnesení čj. 28 Cdo 2677/2004-182, kterým dovolání žalované S.T. podle ust. § 243c odst. 1 o. s. ř., za použití ust. § 218 písm. c) o. s. ř., odmítl. Ústavní soud konstatuje, že podaná ústavní stížnost splňuje nyní všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobou podanou u Okresního soudu v Lounech se žalobce M.K. domáhal uložení povinnosti žalované S.T. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelka") zaplatit žalobci částku 140 000,- Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že dne 30. 3. 1996 uzavřel se žalovanou nájemní smlouvu na nemovitost č. p. 29 v obci H., a žalovaná mu za užívání předmětné nemovitosti neuhradila nájemné za měsíce červen a červenec roku 1996. Rozsudkem ze dne 25. 4. 2002 sp. zn. 10 C 638/98 Okresní soud v Lounech žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 140 000,- Kč s 20% úrokem z prodlení od 1. 8. 1996 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 6. 2004 čj. 47 Co 271/2002-165 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Stěžovatelka dále namítá i porušení ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci dle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť podle své povahy se jednalo o věc obchodní, což deklaroval i žalobce, když uvedl IČ stěžovatelky. Věc prý podle platného rozvrhu práce pro Krajský soud v Ústí nad Labem příslušela k projednání senátu příslušnému ve věcech obchodních.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnila stěžovatelka již v odvolacím řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací ve svém rozsudku ze dne 15. 6. 2004 čj. 47 Co 271/2002-165 dospěl k závěru, že podle písemné smlouvy, byť datované dnem 30. 3. 1996, vznikl počátkem května 1996 platný nájemní vztah, v jehož důsledku měl pronajímatel (žalobce) právo vyžadovat plnění, k němuž se nájemkyně (žalovaná) ve smlouvě zavázala. K námitce odvolatelky krajský soud uvedl, že v dané věci není třeba změny skutkových tvrzení obsažených v žalobě, pokud soud dospěl - na rozdíl od žalobce, který považuje smlouvu za platnou již od 30. 3. 1996 a účinnou od 1. 4. 1996 - k jinému právnímu závěru o okamžiku uzavření nájemní smlouvy, jestliže žalobce žalobou vymáhá plnění, k němuž žalované vznikla povinnost až po uzavření smlouvy v květnu 1996.
Přestože Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 1. 2006 čj. 28 Cdo 2677/2004-182 dovolání podané stěžovatelkou odmítl jako nepřípustné, pro úplnost k námitkám dovolatelky poukázal na ustálenou judikaturu. Podle ní, rozhoduje-li soud o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotně právní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu uplatňovaný nárok takto posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv.
Jde o důsledek zásady "iura novit curia", takže není povinností žalobce provádět právní kvalifikaci svého nároku, neboť ta přísluší výlučně soudu. Tím spíše nelze podle dovolacího soudu upřít soudu (i odvolacímu), aby v závislosti na skutkových (doplněných) zjištěních učinil sám odlišné, právu odpovídající hodnocení právního vztahu, o nějž se uplatňovaný nárok opírá. Výše uvedené závěry obecných soudů shledal Ústavní soud ústavně konformními, neboť z hlediska ústavního jim nelze nic vytknout.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž namítá porušení ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci dle čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť podle své povahy se jednalo o věc obchodní, která podle platného rozvrhu práce pro Krajský soud v Ústí nad Labem příslušela k projednání senátu příslušnému rozhodovat ve věcech obchodních. Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že tuto námitku stěžovatelka v řízení před obecnými soudy neuplatnila a předestřela ji teprve až v řízení před Ústavním soudem. Vzhledem k zásadě subsidiarity řízení Ústavní soud proto nemohl k této námitce přihlédnout.
Při shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku samostatně dovolávat.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. června 2006
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu