Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Hanuše, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou, sídlem Na Pláni 3794/2, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 18. října 2024 č. j. 36 Co 115/2024-914 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16. listopadu 2023 č. j. 21 C 225/2005-863, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, a obchodní korporace STORING spol. s r. o., sídlem Žitavská 727/16, Liberec III - Jeřáb, jako vedlejší účastnice řízení, spojené s návrhem na zrušení § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tím, že jimi a v řízení jim předcházejícím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 4 Ústavy.
2. Současně navrhuje, aby Ústavní soud přikázal věc jinému senátu odvolacího soudu nebo jinému odvolacímu soudu, resp. jinému samosoudci soudu prvního stupně nebo jinému soudu prvního stupně.
3. S ústavní stížností pak stěžovatel spojuje návrh na zrušení § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") bylo stěžovateli (jako žalovanému) uloženo zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) 37 000 Kč (výrok I), co do částky 541 881 Kč byla žaloba zamítnuta (výrok II), stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení v částce 160 622 Kč (výrok III) a České republice - okresnímu soudu na nákladech řízení 86 942,35 Kč (výrok IV).
5. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudek okresního soudu ve výrocích I, III a IV potvrdil s tím, že ve výroku II zůstává nedotčen, a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 6 969,60 Kč.
6. V ústavní stížnosti stěžovatel mj. uvádí, že poučení obsažené v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci o nepřípustnosti dovolání je chybné, a že z procesní opatrnosti tento mimořádný opravný prostředek podal. Možno dodat, že posledně uvedená skutečnost plyne i z veřejně přístupné aplikace infoSoud, obsahující informace o průběhu soudních řízení.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle § 75 odst. 1 citovaného zákona.
8. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, podle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11
či ze dne 10. 2. 2011
sp. zn. IV. ÚS 234/11
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci se stěžovatel domáhá svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud totiž nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, zbytečně by tím v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny, prodlužoval své řízení.
9. Ústavní soud také připomíná, že je to (jen) dovolací soud, kdo zkoumá přípustnost dovolání (§ 239 o. s. ř.); jestliže tento mimořádný opravný prostředek stěžovatel již podal, nemůže Ústavní soud (ani) toto rozhodnutí předjímat. Shledá-li Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání nepřípustným právě s ohledem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebo podle § 237 o. s. ř. (srov. § 72 odst. 4, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), případně nedůvodným, může stěžovatel podat novou ústavní stížnost, v níž zohlední i průběh a výsledky tohoto řízení. Ukončení dovolacího řízení zde má význam rovněž z hlediska návrhu na zrušení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť na interpretaci a aplikaci tohoto ustanovení může být (právě až) rozhodnutí Nejvyššího soudu založeno.
10. K případnému argumentu, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., hrozí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti nyní napadeným soudním rozhodnutím, Ústavní soud uvádí, že novou ústavní stížnost směřující proti těmto rozhodnutím by nemohl odmítnout pro opožděnost, neboť by to odporovalo čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. denegatio iustitiae). Konstatuje-li totiž nyní, že ústavní stížnost je s ohledem na dosud probíhající řízení předčasná, není možné, aby ústavní stížnost podanou po jeho skončení označil za opožděnou, jak plyne z ustálené judikatury tohoto soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na derogaci výše označeného zákonného ustanovení jakožto návrh akcesorický sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. ledna 2025
Jan Svatoň v. r.
soudce zpravodaj