Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem v Praze 4, Michelská 81, proti usnesení Vrchní soudu v Praze ze dne 16. 11. 2010 č. j. 3 VSPH 823/2010-A-23, KSPH 36 INS 4127/2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností ze dne 5. 1. 2011 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2010 č. j. KSPH 36 INS 4127/2010-A-16 [posledně uvedeným usnesením byl (mj.) zjištěn stěžovatelčin úpadek, odmítnut návrh na povolení jejího oddlužení, ustanoven insolvenční správce a na stěžovatelčin majetek prohlášen konkurs]. Stěžovatelka přitom tvrdila, že bylo porušeno její právo na řízení před nezávislým a nestranným soudem, včetně práva vyjádřit se k osobám soudců odvolacího soudu a k prováděným důkazů, a také práva na osobní a veřejné slyšení, jakož i právo na ochranu před "úžerem", resp. že byl porušen čl.
82 a čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Současně stěžovatelka vznesla námitku podjatosti vůči soudci Ústavního soudu Miloslavu Výbornému a navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že má nárok na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh.
Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že Vrchní soud v Praze i Krajský soud v Praze rozhodovaly v neveřejném zasedání, v důsledku čehož jí bylo odňato právo osobního slyšení, právo hájit se a vyjádřit se k prováděným důkazům. Neměla tak ani možnost vyjádřit se k osobám soudců Vrchního soudu v Praze, v opačném případě by vznesla proti předsedovi příslušného senátu, JUDr. Jaroslavu Burešovi, námitku podjatosti, protože jmenovaný je v konfliktu s občanskými organizacemi, jichž je ona členem, přičemž jako ministr spravedlnosti "zajistil", aby novela trestního řádu neobsahovala ustanovení zajišťující oprávnění občanských organizací v trestním řízení. Současně stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že daný postup ovlivnil výsledek odvolacího řízení.
Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelka mohla napadnout předmětné usnesení Vrchního soudu v Praze žalobou pro zmatečnost (§ 229 a násl. občanského soudního řádu), která zde tedy představuje mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelkou uplatněná námitka podjatosti soudce JUDr. Jaroslava Bureše totiž obsahově naplňuje "zmatečnostní" důvod ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu [kromě toho, tvrdí-li stěžovatelka, že v důsledku (zřejmě nesprávného) postupu odvolacího soudu (nebo i soudu prvního stupně) nemohla v řízení realizovat svá procesní práva, mohlo by se jednat o "zmatečnostní" důvod dle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu]. Jestliže takto stěžovatelka nepostupovala (viz také § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu), je třeba ústavní stížnost považovat za nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na výše uvedené závěry Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nelze rozhodnout, že náklady na (právní) zastoupení stěžovatelky zaplatí stát (§ 83 zákona o Ústavním soudu), příp. uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby nahradil stěžovatelce náklady řízení (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jde-li o námitku podjatosti soudce Miloslava Výborného, vzhledem k tomu, že se jmenovaný na projednávání a rozhodování dané věci nijak nepodílel, nebylo třeba se jí věcně zabývat.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. března 2011
Jiří Mucha soudce Ústavního soudu