Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2007 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a soudce zpravodaje Jana Musila ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. Z., podnikající pod názvem Radioterapie, se sídlem Pražská 1759, Náchod, zastoupené JUDr. Františkem Kollmanem, advokátem se sídlem Komenského 511, Náchod, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. května 2006 č. j. 25 Cdo 408/2005-386, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. listopadu 2004 č. j. 24 Co 339/2004-368 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. dubna 2004 č. j. 5 C 184/2000-339, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě jako účastníků řízení a P. M., podnikajícího pod názvem INVEKO stavební firma, se sídlem Parkány 466, Náchod, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti rozebírá jak skutkovou, tak i procesní stránku pravomocně skončeného řízení, přičemž polemizuje se skutkovými zjištěními především soudu prvního stupně. Ve vztahu k provedenému dokazování před nalézacím soudem stěžovatelka zdůrazňuje, že nesouhlasí se závěrem tohoto soudu, že se jí nepodařilo prokázat, že cenu náhradních dílů, která několikanásobně převyšuje cenu nákupní, skutečně zaplatila svému manželovi a poukazuje na to, že příslušné doklady k této transakci se nacházejí v jejích účetních dokladech, které byly kontrolovány příslušným finančním úřadem a nebylo v nich shledáno pochybení. Stěžovatelka dále zdůrazňuje, že náhradní díly nakoupila za cenu tržní, která měla být cenou výchozí pro stanovení její majetkové újmy, neboť jde o přístroj, který se již nevyrábí. Z tohoto důvodu měl znalec vycházet z tržní ceny, nikoli z pořizovací ceny předmětných náhradních dílů.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala (mimo jiné) zrušení usnesení dovolacího soudu, kterým Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. K tomu, aby i nepřípustné dovolání bylo ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, musí být splněna podmínka, že mimořádný opravný prostředek musí být orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
Jen v takovém případě lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě do 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. V dané věci by proto dovolací soud musel zvažovat přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž dovolací přezkum je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, neboť způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž je možné namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné z povahy věci posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Stěžovatelka přípustnost dovolání dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. [z důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), písm. b) o. s. ř.], přičemž zpochybňuje skutkové závěry obou nižších stupňů. Tyto námitky však nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., jak správně uvádí dovolací soud. Stejně tak tvrzené pochybení při hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., takže není dána přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro úplnost lze odkázat na závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 10/06 , které uvádí, že podmínka podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu není splněna také tehdy, pokud stěžovatelka zpochybnila pouze úplnost, resp. správnost skutkových zjištění, anebo když sice dovoláním zpochybnila právní posouzení věci, ale v otázce, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.
Dovolací soud mimořádný opravný prostředek odmítl proto, že jej přípustným neshledal.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto nikoli z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu. Proto si stěžovatelka tímto postupem neotevřela prostor pro to, aby dovolací soud měl příležitost posuzovat relevantní právní otázku, tím méně pak její judikatorní význam.
Za této procesní situace bylo potřebné 60denní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu odvolacího a soudu prvního stupně počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 3 citovaného zákona). Jestliže byla ústavní stížnost podána až po rozhodnutí dovolacího soudu, stalo se tak zjevně po uvedené lhůtě, tedy opožděně.
Ústavní soud se zabýval i důvodností námitek stěžovatelky ve vztahu k údajně nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci a v této souvislosti konstatoval, že stěžovatelka si v ústavní stížnosti vybudovala vlastní skutková zjištění, která ve své podstatě vycházejí z jejího nesprávného právního názoru na zjištění obecné ceny poškozených náhradních dílů. Jak již vysvětlil dovolací soud v napadeném usnesení, argumentaci stěžovatelky, že obecné soudy měly vzít za základ vzniklé škody stěžovatelkou údajně zaplacené částky rovnající se prodejní ceně nové lampy k RTG přístroji jiného typu v roce 2002, nelze akceptovat.
Takové tvrzení totiž zcela odporuje obecnými soudy správně aplikovanému ustanovení § 443 občanského zákoníku, které výslovně uvádí, že při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození. Musí tedy jít o věci stejné kvality a opotřebení. Nahrazením staré, opotřebované věci věcí novou (jejíž cenu by stěžovatelka požadovala jako náhradu způsobené škody) není podmínka citovaného zákonného ustanovení splněna, neboť by v takovém případě došlo k bezdůvodnému obohacení.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatelky o porušení jejích základních práv a svobod a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") i podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. října 2007
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu