Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. E. P. - reality, spol. s r. o., se sídlem Poděbradova 751/2, Litovel, zastoupené advokátem JUDr. Petrem Dítětem, MBA, LL.M., se sídlem Horní náměstí 19, Olomouc, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2021 č. j. 35 Co 356/2021-255, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se, s odvoláním, na porušení jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o zákonném úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně, z částky 4 100 000 Kč od 19. 10. 2017 do 26. 3. 2020 a o náhradě nákladů řízení.
2. Ústavní soud se podanou ústavní stížností nejprve zabýval z hlediska splnění procesních podmínek její přijatelnosti, tedy jestli vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že jde o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
3. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž též plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci.
Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až poté, co náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná. Pojem "vyčerpání" ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom znamená, že dojde nejen k uplatnění příslušného procesního prostředku, ale i k dosažení rozhodnutí o něm. Jestliže je přípustný opravný prostředek podán, je nezbytné vyčkat rozhodnutí o něm a až poté ústavní stížností napadnout také na jeho základě vydané rozhodnutí.
K případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje; takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty.
4. V předmětné věci Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti zjistil, že žalobkyně podala proti citovanému rozsudku městského soudu dovolání vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 1976/2022. Uplatnění výše popsaného principu subsidiarity vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno i řízení o stěžovatelkou podaném dovolání, je návrhem nepřípustným.
5. Stěžovatelka nemá pravdu, pokud tvrdí, že ústavní stížnost musí být přípustná proti výroku napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, když poukazuje na fakt, že dovolání proti výroku není ze zákona přípustné a v dané věci se jedná o dva samostatné nároky (náhrada nákladů řízení a přiznání zákonného úroku z prodlení). Výrok o nákladech řízení nelze odtrhovat od rozhodnutí o přiznání zákonného úroku, tj. věci samé, a bude-li stěžovatelka úspěšná ve věci samé, nalezne tento fakt odraz i ve změněném výroku o nákladech řízení.
Ústavní soud uvádí, že je třeba vzít v úvahu, že není podmínka vyčerpání posledního procesního prostředku (§ 72 odst. 3) splněna, dokud nebylo dosaženo rozhodnutí o podaném mimořádném opravném prostředku. V této procesní situaci není důvod k tomu, aby Ústavní soud řízení o předmětné ústavní stížnosti přerušil a vyčkával rozhodnutí o dovolání. Stěžovatelce nic nebude bránit v tom, aby po doručení rozhodnutí o dovolání, resp. rozhodnutí na něm založeném, podala novou ústavní stížnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 odst. 3, odst. 4 zákona o Ústavním soudu bude stěžovatelce v takovém případě zachována.
6. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. října 2022
Ludvík David, v. r. soudce zpravodaj